Perrin prudce zvedl hlavu a Mat si poposedl. Loial tiše zaúpěl.
„I kdybychom se nějak dostali přes Barthanesovy stráže,“ namítl Rand, „myslím, že tam pořád narazíme na Machin Shin. Cesty prostě použít nemůžeme.“
„Kolik z nás dokáže proklouznout na Barthanesovy pozemky?“ zeptala se Verin zamítavě. Existují i jiné brány. Država Tsofu není daleko od města směrem na jihovýchod. Je to poměrně nová država, znovu ji objevili ani ne před šesti sty lety, ale ogierští starší tam tenkrát pořád uměli nechat růst Cesty. Država Tsofu bude mít bránu. A tam taky za úsvitu vyrazíme.“
Loial se ozval hlasitěji, a Rand si nebyl jist, jestli má tentokrát něco proti Cestám nebo državě.
Ingtar se sice stále netvářil přesvědčeně, ale Verin byla vyrovnaná a neúprosná, jako sněhová lavina sjíždějící po úbočí hory. „Připrav vojáky k cestě, Ingtare. Pošli Hurina, ať to Unovi vyřídí, než si půjde lehnout. Myslím, že bychom se měli všichni co nejdřív uložit do postele. Tihle temní druzi už získali nejméně den a já jejich náskok hodlám zítra co nejvíc dotáhnout.“ Buclatá Aes Sedai se chovala tak odhodlaně, že ještě nedomluvila, a už popoháněla Ingtara ke dveřím.
Rand se vydal za ostatními, ale u dveří se ještě zastavil vedle Aes Sedai a zadíval se za Matem, kráčejícím voskovicemi osvětlenou chodbou. „Proč vypadá takhle?“ zeptal se Verin. „Myslel jsem, žes ho vyléčila, nebo aspoň že získal nějaký čas.“
Verin počkala, dokud Mat s ostatními nezabočil ke schodišti, než promluvila. „Očividně to nezabralo tak, jak jsem doufala. Nemoc má u něho zajímavý průběh. Pořád si drží svou sílu, myslím, že si ji udrží až do konce. Ale stravuje to jeho tělo. Ještě pár týdnů, přinejlepším. Víš, to je důvod ke spěchu.“
„Já popohánět nepotřebuju, Aes Sedai,“ prohlásil Rand, a její titul vyslovil obzvlášť tvrdě. Mat. Roh. Fainova hrozba. Světlo, Egwain! Ať shořím, já už víc popohánět nepotřebuji.
„A co ty, Rande al’Thore? Ty se cítíš zdráv? Pořád s tím bojuješ, nebo ses již poddal kolu?“
„Pojedu s vámi najít roh,“ řekl jí Rand. „Pak už mezi mnou a Aes Sedai nic není. Rozumíš mi? Nic!“
Verin neřekla nic a on od ní odešel, ale když zahýbal ke schodišti, ona se za ním stále dívala a v pronikavých tmavých očích měla zamyšlený výraz.
34
A kolo tká
Když se Tom Merrilin vracel k Vinnému hroznu, obloha už se barvila perlovou šedí. Nastal onen kratičký okamžik, kdy i tam, kde bylo nejvíc sálů a taveren, bylo Předbrání tiché a nabíralo dech. V náladě, v jaké byl, by si Tom nevšiml, ani kdyby prázdná ulice hořela plamenem.
Někteří z Barthanesových hostí naléhali, aby zůstal, i dávno poté, kdy většina ostatních odešla, dávno poté, co se sám Barthanes odebral na lože. Byla to jeho chyba, že zanechal Velkého hledání Valerského rohu a přešel k příběhům, jež vyprávíval, a písním, jež zpívával po vsích. „Mara a tři hloupí králové" a Jak Susa zkrotila Jaina Dlouhokrokého a příběhy o moudrém rádci Anlovi. Chtěl tím dokázat, jak jsou vlastně hloupí, a vůbec ho nenapadlo, že poslouchají, natož že je to zaujme. Jistým způsobem zaujme. Žádali podobné příběhy, ale smáli se na nesprávných místech a nesprávným věcem. Také se smáli jemu, zřejmě si mysleli, že si toho nevšimne, nebo že plný měšec v kapse zahojí všechny rány. Skoro jim jej dvakrát hodil zpátky.
Těžký měšec ho pálil v kapse a poraněná pýcha nebyla jediným důvodem ke špatné náladě, dokonce ani opovržení šlechticů. Hodně se vyptávali na Randa, kvůli obyčejnému kejklíři se dokonce ani neobtěžovali dělat to nenápadně. Proč je Rand v Cairhienu? Proč si jeho, kejklíře, vzal andorský urozený pán stranou? Příliš mnoho otázek. Tom si nebyl jist, jestli jeho odpovědi byly dostatečně chytré. Reflexy potřebné k velké hře mu jaksi zrezivěly.
Než zabočil k Vinnému hroznu, zašel ještě k Velkému stromu. Nebylo těžké zjistit, kde kdo v Cairhienu přebývá, když jste pár lidem vtiskli do dlaně stříbrňák. Tom si pořád nebyl jistý, co vlastně chce říci. Rand odešel s přáteli a s Aes Sedai. Zanechalo to v něm pocit nedodělané práce. Ten chlapec si teď jde po svých. Ať shořím, ale já jsem z toho venku!
Prošel šenkem, nyní prázdným, a schody bral po dvou. Aspoň se pokusil. Pravé koleno se mu špatně ohýbalo a Tom málem spadl. Brumlaje si pro sebe vylezl pomaleji až nahoru a tiše, aby neprobudil Denu, otevřel dveře do pokoje.
Když ji spatřil ležet v posteli, s tváří otočenou ke stěně a pořád v šatech, proti své vůli se musel usmát. Usnula, když na mě čekala. Holka hloupá. Ale nemyslel to tak. Nebyl si jist, zda existuje vůbec něco, co by jí neodpustil nebo neomluvil. Z náhlého popudu se rozhodl, že dnes nastal den, kdy ji nechá poprvé vystupovat. Odložil pouzdro s harfou na podlahu a položil jí ruku na rameno, aby ji vzbudil a sdělil jí tu novinu.
Dena se bezvládně převrátila na záda a vzhlédla k němu doširoka otevřenýma skelnýma očima nad hlubokou ránou na hrdle. Ta strana postele, na níž ležela, byla tmavá a vlhká.
Tomovi se obrátil žaludek. Kdyby neměl tak stažené hrdlo, že ani nemohl dýchat, byl by zvracel nebo křičel či obojí.
Varovalo ho pouze vrznutí dveří od šatníku. Otočil se a zároveň vytáhl nože z rukávů a plynule hodil. První čepel zasáhla hrdlo tlustého plešatějícího muže s dýkou v pěsti. Zapotácel se dozadu a kolem prstů, jimiž si tiskl hrdlo, mu zabublala krev, jak se snažil vykřiknout.
Tom se otočil na poraněné noze a hodil druhý nůž. Čepel zasáhla do ramene svalnatého muže s jizvou na tváři, vylézajícího z druhé skříně. Muž pustil nůž, který svíral, z ruky, jež ho náhle neposlouchala, a vrhl se ke dveřím.
Než mohl udělat další krok, Tom vytáhl třetí nůž a sekl ho zezadu po noze. Muž bolestí zařval, klopýtl, a Tom ho popadl za mastné vlasy a udeřil mu hlavou o zeď vedle dveří. Muž zaječel znovu, protože jílec nože, jenž mu stále trčel z ramene, narazil do dveří.
Tom přistrčil nůž na coul od mužova tmavého oka. Díky jizvě vypadal útočník jako tvrďák, ale na špičku nože zíral bez mrkání a nehnul ani svalem. Tlusťoch, ležící ještě napůl ve skříni, sebou naposledy trhl a zůstal nehybně ležet.
„Než tě zabiju,“ poznamenal Tom, „mi řekneš proč.“ Mluvil velice tiše, otupěle. Uvnitř se cítil mrtvý.
„Velká hra,“ vyhrkl muž rychle. Mluvil jako obyčejný člověk z ulice, i oblečen byl jako nuzák, ale jeho šaty byly trošičku příliš dobré a trošičku málo obnošené. Měl víc peněz, než by měl mít kdokoliv z Předbrání. „Nic proti tobě osobně, chápeš? Je to jenom hra.“
„Hra? Já se do tý vaší daes dae’mar nemíchám! Kdo by mě chtěl zabít kvůli velký hře?“ Muž zaváhal. Tom přisunul nůž blíž. Kdyby muž zamrkal, řasami by se otřel o hrot. „Kdo?“
„Barthanes,“ zazněla ochraptělá odpověď. „Byl to urozenej pán Barthanes. Neměli jsme tě zabít. Barthanes chce informace. Jenom jsme chtěli zjistit, co víš. Mohl bys za to dostat i zlato. Hezký tlustý zlaťák za to, co víš. Možná dva.“
„Lháři! Celou noc jsem byl u Barthanese na zámku, byl jsem tak daleko od něj, jako jsem teď od tebe. Kdyby ode mě něco chtěl, nikdy bych se odtamtud živý nedostal.“
„Řeknu ti, že jsme tě hledali celý dny, nebo někoho, kdo ví o tom andorským panáčkovi. Tvoje jméno jsem do včerejška nikdy neslyšel, jenom jsem ho zaslechl v šenku. Urozenej pán Barthanes je velkodušnej. Mohlo by to být i pět korun.“