Muž se snažil odtáhnout od nože v Tomově ruce a Tom ho přitlačil ke zdi. „Jaký andorský pán?“ Ale odpověď znal. Světlo mu pomoz, znal ji.
„O Randovi. Z rodu al’Thor. Vysokej. Mladej. Mistr šermíř, nebo aspoň nosí jejich meč. Vím, že tě přišel navštívit. S ogierem. Povídali jste si. Pověz mi, co víš. Možná ti sám ještě korunku dvě přihodím.“
„Ty hlupáku,“ vydechl Tom. A pro tohle zemřela Dena? Ó, Světlo, je mrtvá. Chtělo se mu plakat. „Ten kluk je ovčák.“ Ovčák v honosném kabátci, kolem něhož se rojí Aes Sedai jako včely kolem plástve. „Jenom ovčák.“ Pevněji sevřel mužovy vlasy.
„Počkej! Počkej! Můžeš si vydělat víc než pět korun. Víc než deset. Stovku, možná i víc. Každej rod chce o tom Randovi al’Thor něco vědět. Přišly za mnou, dva nebo tři. S tím, co víš ty, a když já vím, kdo to chce vědět, bychom si mohli naplnit kapsy. A byla tu i žena, urozená dáma, nejednou jsem ji viděl, jak se na něj vyptává. Kdybychom zjistili, kdo to je... no, to bychom mohli prodat taky.“
„V tom všem jsi udělal jednu velikou chybu,“ řekl mu Tom.
„Chybu?“ Muž sunul zdravou ruku k opasku. Bezpochyby tam měl druhou dýku. Tom si toho nevšímal.
„Toho děvčete jste se neměli dotknout.“
Muž hrábl po zbrani a pak sebou prudce trhl, když mu Tom vrazil nůž do oka.
Tom ho nechal spadnout na podlahu a chvíli jen tak stál, než začal unaveně vytahovat své nože z mrtvých těl. Otevřely se dveře. Tom se bleskově otočil a ohrnul rty.
Zera uskočila zpět s rukou na hrdle a užasle na něj hleděla. „Ta hloupá Ella mi právě řekla,“ vysvětlovala roztřeseným hlasem, „že se na tebe včera večer vyptávali dva Barthanesovi muži, a podle toho, co jsem zaslechla ráno... Přece jsi říkal, že už tu hru nehraješ.“
„Našli mě,“ řekl jí Tom vyčerpaně.
Zera se podívala dolů, a když si všimla těl dvou mužů, rozšířily se jí oči. Spěšně vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Tohle je špatný, Tome. Musíš okamžitě opustit Cairhien.“ Zrak jí padl na postel a dech se jí zadrhl v hrdle. „Ó ne. Ó ne. Ó, Tome, je mi to tak líto.“
„Ještě nemůžu odjet, Zero.“ Tom zaváhal a pak přes Denu jemně přetáhl pokrývku a zakryl jí tvář. „Nejdřív musím zabít ještě jednoho muže.“
Hostinská se otřásla a odtrhla zrak od postele. Mluvila dost přerývaně. „Jestli tím myslíš Barthanese, tak ses opozdil. Všichni už o tom mluví. Je mrtvý. Dnes ráno ho našli jeho sloužící v ložnici, roztrhaného na kusy. Poznali ho jedině podle toho, že jeho hlava zůstala napíchnutá na rožni nad ohněm.“ Položila mu ruku na rameno. „Tome, že jsi tam včera v noci byl, zatajit nemůžeš, ne před někým, kdo se to bude chtít dozvědět. A teď navíc tihle dva. V Cairhienu nikdo neuvěří, že do toho nejsi zapletený.“ Její poslední slova zněla tázavě, jako by nad tím hloubala i ona.
„Hádám, že na tom nezáleží,“ prohodil otupěle. Nedokázal odtrhnout zrak od zakrytého těla na posteli. „Asi se vrátím do Andoru. Do Caemlynu.“
Zera ho vzala kolem ramen a otočila ho od postele. „Vy muži,“ povzdechla si, „vždycky myslíte buď svaly, nebo srdcem, nikdy hlavou. Caemlyn je pro tebe stejně špatný jako Cairhien. Ať tam nebo tady, skončíš na šibenici nebo v žaláři. Copak si myslíš, že ona by tohle chtěla? Jestli chceš uctít její památku, zůstaň naživu.“
„Postaráš se o...“ Nedokázal to vyslovit. Stárnu, pomyslel si. Měknu. Vytáhl z kapsy naditý měšec a vtiskl jí ho do dlaní. „Tohle by mělo stačit na... všecko. A taky to pomůže, až se na mě začnou vyptávat.“
„Na všechno dohlídnu,“ slibovala laskavě Zera. „Musíš už jít, Tome. Hned.“
Kejklíř váhavě přikývl a pomalu začal strkat těch pár věcí, co měl, do sedlových brašen. Zera se zatím poprvé lépe podívala na tlusťocha, ležícího ještě napůl ve skřini, a zalapala po dechu. Tom k ní zvědavě vzhlédl. Pokud věděl, nebyla z těch, co při pohledu na krev omdlévají.
„Tohle nejsou Barthanesovi chlapi, Tome. Aspoň tenhle není.“ Kývla směrem k tlouštíkovi. „Jedno z nejhůř udržovaných tajemství v Cairhienu je, že pracuje pro rod Riatinů. Pro Galldriana.“
„Galldrian,“ řekl tupě. Do čeho mě ten zatracený ovčák dostal? Do čeho nás oba dostaly Aes Sedai? Ale byli to Galldrianovi muži, kdo ji zavraždil.
Něco z toho, o čem přemýšlel, se mu muselo objevit v očích. Zera prudce řekla: „Dena by tě chtěla živého, ty hlupáku! Jestli se pokusíš zabít krále, budeš mrtvý dřív, než se dostaneš na sto kroků od něj, jestli se vůbec dostaneš tak blízko.“
Zpoza městských hradeb se ozval řev, jako by křičela polovina obyvatel Cairhienu. Tom se zamračil a vyhlédl z okna. Za vrcholkem šedých hradeb, nad střechami Předbrání, se k obloze zvedal silný sloup kouře. Bylo to daleko za hradbami. Vedle prvního černého sloupu se první šedivé pramínky rychle spojily v druhý, a ještě dál se objevil další sloup dýmu. Tom odhadl vzdálenost a zhluboka se nadechl.
„Asi bys měla pouvažovat nad tím, že odejdeš taky. Vypadá to, že někdo zapaluje sýpky.“
„Takový výtržnosti už jsem zažila. Už běž, Tome.“ Tom se naposledy podíval na zakrytou Denu, sebral své věci a vydal se ke dveřím, ale Zera ještě promluvila: „Tváříš se dost nebezpečně, Tome Merriline. Představ si, že tu Dena sedí živá a zdravá. Mysli na to, co by ti asi řekla. Nechala by tě jen tak odejít a zabít se pro nic za nic?“
„Jsem jenom starej kejklíř,“ zavrčel Tom ode dveří. A Rand al’Thor je jenom ovčák, ale oba děláme, co musíme. „Komu bych mohl být nebezpečnej?“
A jak zavíral dveře a zakrýval pohled Zeru i Denu, objevil se mu na tváři neveselý vlčí úsměv. Bolela ho noha, ale jak cílevědomě chvátal dolů po schodech a ven z hostince, ani to necítil.
Padan Fain přitáhl koni otěže na vrcholku kopce nad Falme v jedné z mála houštin, které na pahorcích kolem města ještě zůstaly. Nákladní kůň se svým drahocenným nákladem udeřil kopytem o zem a Fain ho bez ohlížení nakopl do žeber. Zvíře zafrkalo a trhlo za otěže, které měl Fain uvázané u sedla. Ta ženská se nechtěla svého koně vzdát, stejně jako ostatní temní druzi nechtěli zůstat sami v kopcích s trolloky bez Faina, jehož přítomnost je přece jen chránila. Fain oba problémy snadno vyřešil. Maso v trolločím kotli nemusela být právě konina. Ostatní temní druzi byli otřesení Cestami k bráně u dávno opuštěné državy na Tomově Hlavě, a pohled na trolloky připravující si večeři způsobil, že lidé pak byli zcela povolní.
Z okraje hájku si Fain prohlédl město a opovržlivě se ošklíbl. Mezi stájemi, ohradami pro koně a vozy na okraji města rachotila pomenší kupecká karavana, zatímco druhá vyjížděla ven, a z hlíny udusané léty takové dopravy se zvedalo jenom málo prachu. Kočí i strážci karavan byli podle oděvu místní, a přesto aspoň jezdci měli u boku meče a někteří dokonce oštěpy a luky. Vojáci, které zahlédl, a nebylo jich mnoho, zřejmě nehlídali ozbrojené muže, které si měli podrobit.
Za den a noc na Tomově Hlavě o těchhle lidech, o Seanchanech, něco zjistil. Přinejmenším tolik, kolik toho o nich věděli poražení. Nikdy nebylo těžké najít osamělého člověka, a na správně položenou otázku vždycky dostal odpověď. Muži sbírali informace o nájezdnících, jako by skutečně věřili, že s tím, co vědí, budou moci nakonec něco podniknout. Někdy se však drželi a odmítali odpovídat. Ženy sice většinou zajímalo spíš, jak žít dál, bez ohledu na to, kdo jim právě vládne, přesto si všímaly podrobností, jichž by si muž nevšiml, a jakmile jednou přestaly ječet, mluvily daleko ochotněji. Děti mluvily nejochotněji, ale zřídkakdy věděly něco důležitého.