Tři čtvrtiny toho, co se doslechl, zavrhl jako nesmysly a klepy rozrůstající se do báchorek, ale některé závěry teď změnil. Do Falme zřejmě mohl vstoupit kdokoliv. Překvapeně si uvědomil, že další z těch „nesmyslů" je pravda, když z města vyjelo dvacet vojáků. Na zvířata, na nichž jeli, sice pořádně neviděl, ale očividně to nebyli koně. Běželi s ladným půvabem a tmavá kůže jako by se jim v ranním slunci leskla, skoro jako by byli pokryti šupinami. Fain natáhl krk a díval se, jak mizí ve vnitrozemí. Pak pobídl koně směrem k městu.
Místní lidé kolem stájí, povozů a ohrad pro koně se na něj skoro nepodívali. On se o ně také nezajímal. Jel dál směrem k městu, až se dostal do dlážděné ulice svažující se k přístavu. Přístav bylo jasně vidět, i velké, podivně stavěné seanchanské lodi, jež tam kotvily. Když pátral v ulicích, po nichž se pohybovali lidé, i když jich nebylo mnoho, nikdo ho neobtěžoval. Bylo tu více seanchanských vojáků. Lidé se sklopenýma očima se věnovali svým záležitostem a pokaždé, když kolem prošel nějaký voják, se poklonili, ale Seanchané jim nevěnovali nejmenší pozornost. Všechno vypadalo na první pohled mírumilovně, i přes ozbrojené Seanchany v ulicích a lodi v přístavu, ale Fain vespod cítil napětí. Tam, kde byli lidé napjatí a báli se, si vždycky vedl dobře.
Dorazil k velkému domu, před nímž stálo na stráži víc než tucet vojáků. Fain zastavil a sesedl. Až na jednoho, který byl zjevně důstojník, měli vojáci brnění většinou černé, a jejich přílby mu připomínaly saranče. Po stranách vstupních dveří byly dvě bestie s tuhou kůží, třema očima a rohovitými zobci místo úst, dřepící jako žáby. Vojáci stojící vedle těchto tvorů měli na brnění namalovány tři oči. Fain si prohlédl zástavu s modrým lemem povlávající nad střechou, na níž jestřáb v letu svíral v pařátech blesky, a v duchu se vítězně zasmál.
Do domu naproti chodily a zase vycházely ženy, ženy spojené stříbrnými vodítky, ale on si jich nevšímal. Od vesničanů se dozvěděl o damane. Později by snad mohly být k něčemu dobré, ale zatím ne.
Vojáci si ho prohlíželi, zvláště důstojník, jenž měl brnění vyvedené ve zlaté, červené a zelené.
Fain se přinutil k pokornému úsměvu a hluboce se jim poklonil. „Pánové, mám tu něco, co bude zajímat vašeho velikýho pána. Ujišťuju vás, že to bude chtít vidět, i mě osobně.“ Mávl k hranatému předmětu na nákladním koni, stále zabalenému ve velké pruhované pokrývce, v níž ho jeho lidé našli.
Důstojník si ho prohlédl od hlavy k patě. „Mluvíš jako cizinec v této zemi. Složil jsi přísahy?“
„Budu poslouchat, čekat a sloužit,“ odpověděl mu hladce Fain. Každý, koho vyslýchal, mluvil o přísahách, i když nikdo nevěděl, co vůbec znamenají. Jestli tihle lidé chtěli přísahy, Fain byl připraven přislíbit cokoliv. Už dávno přestal počítat, kolik přísah složil.
Důstojník kývl na dva muže, aby se podívali, co je pod pokrývkou. Muži zvedli předmět ze sedla a překvapeně zavrčeli nad tou tíhou, a když odhrnuli pokrývku, ohromeně zalapali po dechu. Důstojník si bezvýrazně prohlédl stříbrem vykládanou zlatou truhlici spočívající na dlažebních kamenech. Pak vzhlédl ke Fainovi. „Dar vhodný pro samotnou císařovnu. Pojď se mnou.“
Jeden z vojáků Faina hrubě prohledal, ale ten to mlčky strpěl, a všiml si, že důstojník i oba vojáci nesoucí truhlici odložili meče i dýky, než vstoupili dovnitř. Cokoliv, co se mohl o těchto lidech dovědět, sebemenší maličkost, mu mohlo pomoci, i když si byl jist, že má plán dokonale připraven. Vždycky si důvěřoval, ale nejvíc tehdy, když se urození pánové obávali nože najatého vraha z řad svých vlastních stoupenců.
Když prošli dveřmi, důstojník se na něj zamračil a Fain na chvíli nevěděl proč. Ovšem. Ty bestie. Ať byly cokoliv, rozhodně nebyly horší než trolloci, a vedle myrddraala nebyly už vůbec ničím, a on se na ně ani pořádně nepodíval. Teď už bylo příliš pozdě předstírat, že se jich bojí. Seanchan však nic neřekl, prostě ho vedl dál do domu.
A tak Fain skončil na břiše v místnosti, kde kromě skládacích zástěn, jež zakrývaly stěny, nebyl jediný kus nábytku, zatímco důstojník o něm a o jeho daru vykládal vznešenému pánu Turakovi. Sloužící přinesli stůl, na nějž pak truhlici postavili, takže se vznešený pán ani nemusel sehnout. Jediné, co z nich Fain zahlédl, byly střevíce. Netrpělivě čekal na příležitost. Nakonec přijde chvíle, kdy to nebude on, kdo se bude klanět.
Potom byli vojáci propuštěni a Fainovi dovolili vstát. Zvedal se velice pomalu a pozorně si prohlížel vznešeného pána s jeho vyholenou hlavou, dlouhými nehty a modrým hedvábným rouchem s vyšívanými květy, i muže po jeho boku s vyholenou částí hlavy a zbylými světlými vlasy spletenými do dlouhého copu. Fain si byl jist, že muž v zeleném je pouhý sluha, byť důležitý, ale sluhové mohou být také užiteční, zvlášť pokud si jich jejich pán považuje.
„Nádherný dar.“ Turak zvedl oči od truhlice k Fainovi. Kolem vznešeného pána se šířila vůně růží. „A přesto se naskýtá otázka. Jak se někdo jako ty dostal k truhlici, kterou by si mnozí chudší šlechtici nemohli dovolit? Jsi zloděj?“
Fain zatahal za obnošený a nepříliš čistý plášť. „Občas je nutné, aby člověk vypadal méně vznešený, než ve skutečnosti je, vznešený pane. Moje současná ošuntělost mi dovolila přinést ti toto bez nesnází. Tahle truhla je stará, vznešený pane – stará jako věk pověstí – a v ní spočívá poklad, jaký spatřilo jen pár lidí. Brzy – velice brzy, vznešený pane – ji budu schopen otevřít a předat ti to, co ti umožní dobýt tuto zemi celou až k Páteři světa, s Aielskou pustinou i zeměmi za ní. Nikdo se ti nebude moci postavit, vznešený pane, jakmile já –“ Turak přejel prsty s dlouhými nehty po truhlici a Fain se odmlčel.
„Už jsem takové truhlice viděl, truhlice z věku pověstí,“ pravil vznešený pán, „i když nikdy tak krásnou. Mohou je otevřít pouze ti, kdo znají vzor, ale já – á!“ Stiskl jednu ze zdobných spirál a rozvilin, ozvalo se ostré cvaknutí a Turak zvedl víko. Po tváři se mu mihl výraz, který snad mohl být zklamáním.
Fain se kousal do jazyka, až mu začala téci krev, aby nezavrčel. Snížilo to jeho pozici při vyjednávání, že nedokázal truhlici otevřít sám. Přesto by to mohlo vyjít, jak plánoval, jen pokud dokáže být trpělivý. Ale byl trpělivý už tak dlouho.
„Tohle jsou poklady z věku pověstí?“ řekl Turak a zvedl zatočený roh v jedné a zakřivenou dýku s rubínem na zlatém jílci v druhé ruce. Fain měl ruce zaťaté v pěsti, aby po dýce nehrábl. „Z věku pověstí,“ zopakoval Turak tiše a špičkou dýky sledoval stříbrný nápis vyložený kolem zlatého rohu. Překvapeně zvedl obočí, první jasný výraz, který u něj Fain viděl, ale vzápětí už měl Turak obličej zase hladký. „Máš tušení, co to je?“
„Valerský roh, vznešený pane,“ odvětil Fain rychle, a potěšilo ho, když muž s copem otevřel ústa. Turak jenom kývl.
Vznešený pán se otočil a Fain zamrkal a otevřel ústa, ale na ostrý pokyn žlutovlasého muže ho jen beze slova následoval.
Vstoupili do dalšího pokoje, kde byl původní nábytek opět nahrazen skládacími stěnami a jedinou židlí před vysokou kulatou skříňkou. Turak, stále s rohem i dýkou v rukou, se podíval na skříňku a pak stranou. Neřekl nic, ale druhý Seanchan zaštěkal rozkazy a ve chvilce se ve dveřích za zástěnou objevili muži v prostých vlněných šatech s malým stolkem. Za nimi přišla mladá žena s vlasy tak světlými, až byly skoro bílé, a v náručí měla plno stojánků z leštěného dřeva různých velikostí a tvarů. Šaty měla z bílého hedvábí a tak tenké, že skrze ně Fain jasně viděl její tělo, ale on měl oči jen pro tu dýku. Roh znamenal prostředek, jak vše skončit, ale dýka byla jeho součástí.