Turak ukázal na jeden z dřevěných stojánků, jež měla dívka v náručí, a ona jej postavila doprostřed stolu. Sloužící podle pokynů muže s copem otočili židli tak, aby stála proti stolku. Nižším služebníkům visely vlasy na ramena. S poklonami, kdy se čelem skoro dotýkali kolen, vycouvali z místnosti. Turak umístil roh do stojanu tak, aby stál kolmo, dýku položil na stůl před něj a sám se posadil.
Fain už to nevydržel a sáhl po dýce.
Žlutovlasý muž mu pevně sevřel zápěstí. „Ty neoholený pse! Věz, že ruka, která se bez dovolení dotkne majetku vznešeného pána, jest uťata.“
„Je to moje,“ zavrčel Fain. Trpělivost! Tak dlouho.
Turak se opřel v křesle a zvedl jeden prst s namodro nalakovaným nehtem a sluha Faina hned odtáhl, aby vznešený pán bez obtíží viděl na roh.
„Tvoje?“ zeptal se Turak. „V truhlici, kterou jsi nemohl otevřít? Jestli dostatečně ukojíš moji zvědavost, možná ti tu dýku dám. I kdyby byla z věku pověstí, nijak mě nezajímá. Ale především mi odpovíš na otázku. Proč jsi Valerský roh přinesl mně?“
Fain si ještě chvilku toužebně prohlížel dýku, pak se vytrhl ze sevření žlutovlasého muže, a jak se klaněl, mnul si zápěstí. „Abys na něj mohl zadout, vznešený pane. Abys mohl zabrat celou tuhle zemi, pokud si to budeš přát. Celý svět. Mohl bys zlomit Bílou věž a rozdrtit Aes Sedai na prach, protože ani jejich moc nedokáže zabránit mrtvým hrdinům v návratu z hrobu.“
„Já na něj mám zadout.“ Turak mluvil klidně. „A zlomit Bílou věž. Znovu se ale táži, proč? Tvrdíš, že budeš poslouchat, čekat a sloužit, ale tohle je země těch, co přísahy nedodržují. Proč bys mi dával tuhle zemi? Máš snad s těmi... ženami nějaký soukromý spor?“
Fain se snažil působit přesvědčivě. Trpělivost, jako když se červotoč provrtává dřevem. „Vznešený pane, moje rodina má dlouhou tradici předávanou z pokolení na pokolení. Sloužili jsme nejvyššímu králi, Artuši Pendragu Tanreallovi, a když ho zavraždily čarodějnice z Tar Valonu, my na naši přísahu nezapomněli. Když spolu druzí válčili a rozervali na kusy to, co Artuš Jestřábí křídlo vytvořil, my se drželi přísahy a trpěli pro ni, ale přesto jsme se jí drželi dál. To je naše tradice, vznešený pane, předávaná z otce na syna a z matky na dceru. A tak očekáváme návrat vojsk Artuše Jestřábí křídlo vyslaných přes Arythský oceán, a tak očekáváme návrat potomků Artuše Jestřábí křídlo, aby zničili Bílou věž a vzali si zpátky, co patřilo nejvyššímu králi. A až se Artušovi potomci vrátí, budeme jim sloužit a radit jim, jako jsme sloužili nejvyššímu králi. Vznešený pane, až na lem je prapor, který vlaje nad touto střechou, zástavou Luthaira, syna, jehož Artuš Pendrag Tanreall vyslal s vojsky přes oceán.“ Fain padl na kolena, čímž skvěle napodobil posvátnou úctu. „Vznešený pane, mým přáním je jedině sloužit a radit potomkům nejvyššího krále.“
Turak mlčel tak dlouho, až Faina napadlo, jestli snad nepotřebuje další přesvědčování. Měl toho připraveno víc, tolik, kolik bude potřeba. Nakonec ale vznešený pán přece jen promluvil. „Zdá se, že víš to, co nikdo, urozený ani bídný, neřekl od chvíle, kdy jsme spatřili tuto zemi. Lidé tady o tom mluví, jako by to byla jen báchorka, ale ty to víš jistě. Vidím ti to na očích, slyším to v tvém hlase. Mám dojem, že tě sem poslali, abys mě dostal do pasti. Ale kdo, když by dostal Valerský roh, by ho takto použil? Nikdo z urozených, kteří přišli s Hailene, roh mít nemohl, protože pověst praví, že je skryt v této zemi. A každý urozený pán této země by ho raději použil proti mně, než mi ho předal. Jak jsi k němu přišel? Pokládáš se za hrdinu, jak to stojí v pověsti? Vykonal jsi chrabré činy?“
„Ne, já nejsem žádný hrdina, vznešený pane.“ Fain si dovolil skromný úsměv, ale Turak se tvářil stále stejně, a tak toho Fain nechal. „Roh našel jeden z mých předků během bouří po smrti nejvyššího krále. Věděl, jak otevřít truhlici, ale to tajemství zahynulo spolu s ním ve stoleté válce, která rozbila říši Artuše Jestřábí křídlo, takže my všichni, kdo jsme přišli po něm, jsme věděli, že roh leží ukryt na dosah, a museli jsme ho zachovat v bezpečí, dokud se krev nejvyššího krále nevrátí.“
„Skoro ti věřím.“
„Věř, vznešený pane. Jakmile na roh zaduješ –“
„Nepokaz si to. Já na roh nezaduji. Až se vrátím do Seanchanu, předám ho císařovně jako největší z trofejí. Možná na něj císařovna zaduje sama.“
„Ale vznešený pane,“ namítal Fain, „musíš –“ Náhle ležel na boku a zvonilo mu v uších. Teprve když se mu pročistil zrak, viděl, jak si muž se světlým copem mne klouby na ruce, a uvědomil si, co se stalo.
„Některá slova,“ prohodil ten chlapík tiše, „se před vznešeným pánem prostě neužívají.“
Fain se rozhodl, jak ten muž zemře.
Turak se podíval z Faina na roh tak klidně, jako by nic neviděl. „Možná tě dám císařovně spolu s rohem. Mohl bys ji pobavit. Člověk, který tvrdí, že jeho rodina vydržela, když všechny ostatní porušily přísahu, nebo ji zapomněly.“
Fain skryl radostné vzrušení a vyškrábal se na nohy. O existenci císařovny neměl ani potuchy, dokud se o ní Turak nezmínil, ale mít znovu přístup k vládci... to otevíralo nové cesty, nové možnosti. Přístup k vládkyni, která měla pod sebou celý Seanchan a Valerský roh v rukou. To bylo mnohem lepší než udělat z Turaka nejvyššího krále. Na některé části plánu mohl počkat. Opatrně. Nesmíš dopustit, aby poznal, kolik toho od něj chceš. Po tak dlouhé době už trocha trpělivosti neuškodí. „Jak si vznešený pán přeje,“ prohlásil tedy a snažil se, aby mluvil jako někdo, kdo netouží než sloužit.
„Tváříš se téměř nadšeně,“ prohodil Turak a Fain sebou jen tak tak netrhl. „Povím ti, proč na Valerský roh nezatroubím, proč si ho dokonce ani nenechám. To snad tvé nadšení zchladí. Nechci, aby můj dar císařovnu urazil svými činy. Jestli tě to nadšení nepřejde, nikdy nebudeš uspokojen, protože nikdy neopustíš tyto břehy. Víš, že ten, kdo na roh zaduje, s ním zůstává navždy spjat? Že dokud žije, není to pro jiné nic víc než obyčejný roh?“ Mluvil, jako by nečekal odpověď, a hovořil bez přerušení dál. „Já jsem dvanáctý v pořadí na křišťálový trůn. Jestli si Valerský roh nechám, všichni, co stojí mezi mnou a trůnem, si budou myslet, že se pak chci stát prvním, zatímco císařovna si samozřejmě přeje, abychom spolu soutěžili, takže po ní nastoupí ten nejsilnější a nejmazanější. Prozatím protěžuje svoji druhou dceru a na nikoho, kdo by mohl Tuon ohrozit, jistě nebude pohlížet přívětivě. Kdybych na něj zatroubil, i kdybych jí pak složil tuto zemi k nohám se všemi ženami z Bílé věže na vodítku, císařovna, kéž žije věčně, by si určitě myslela, že chci být víc než jen jejím dědicem.“
Fain se včas zarazil, aby nevyhrkl, jak snadné by to s pomocí rohu bylo. Něco v hlase vznešeného pána naznačovalo – byť tomu Fain dokázal jen těžko uvěřit – že myslel své přání ohledně císařovnina věčného žití opravdu vážně. Musím být trpělivý. Červotoč.