„Císařovnini naslouchací mohou být všude,“ pokračoval Turak. „Může to být kdokoliv. Huan se narodil a byl vychován u Aladonských, stejně jako jeho rodina po jedenáct pokolení před ním, a přesto by to mohl být naslouchač.“ Muž s copem chtěl protestovat, ale hned se zarazil. „Dokonce i vznešený pán či paní mohou zjistit, že naslouchači znají jejich nejlépe střežená tajemství. Mohou se probudit a zjistit, že už byli předáni hledačům pravdy. Pravdu je vždycky těžké najít, ale hledači jsou ve svém pátrání neúnavní a hledají tak dlouho, dokud to považují za nutné. Také si samozřejmě dávají dobrý pozor, aby vznešený pán či paní v jejich péči nezahynuli, protože ti, v jejichž žilách koluje krev Artuše Jestřábí křídlo, nesmějí zemřít lidskou rukou. Pokud už císařovna musí nařídit jejich smrt, nešťastníka umístí živého do hedvábného pytle a ten pytel vyvěsí z Krkavčí věže a nechají ho tam, dokud nezetlí. Tobě by se ovšem takové péče nedostalo. U dvora Devíti měsíců v Seandaru by takového, jako jsi ty, předali hledačům jenom kdybys nevhodně mrkl, pronesl špatné slovo, či jen z pouhého rozmaru. Ještě pořád chceš jet?“
Fainovi na kolenou se podařilo zachvět. „Přeji si jen sloužit a radit, vznešený pane. Vím mnoho věcí, které by mohly být k užitku.“
Ten dvůr v Seandaru vypadal právě jako místo, kde by jeho plány a schopnosti mohly padnout na úrodnou půdu.
„Dokud neodpluji zpět do Seanchanu, pobavíš mě vyprávěním o své rodině a jejích tradicích. Najít druhého muže v této Světlem zapomenuté zemi, který by mě pobavil, je úleva, i když mi oba nejspíš lžete. Smíš odejít.“ Turak už nic dalšího neřekl, ale objevila se ona dívka s téměř bílými vlasy a skoro průhledným rouchem a se sklopenou hlavou poklekla vedle vznešeného pána, podávajíc mu na lakovaném podnose šálek, z něhož se kouřilo.
„Vznešený pane,“ řekl Fain. Huan, ten muž s copem, ho pevně uchopil za loket, ale Fain se mu vytrhl. Huan rozzlobeně stiskl rty, ale Fain se hluboko poklonil. Toho zabiju pomalu. „Vznešený pane, po mé stopě jdou jistí lidé. Chtějí mi vzít Valerský roh. Jsou to temní druzi, a ještě něco horšího, vznešený pane, a nemůžou být dál než den dva za mnou.“
Turak usrkl černé tekutiny z tenkého šálku, jejž obratně držel v dlouhých nehtech. „V Seanchanu již mnoho temných druhů nezůstalo. Ti, kdo přežili hledače pravdy, se setkali s katovou sekerou. Mohlo by být zábavné potkat někoho takového, jako je temný druh.“
„Vznešený pane, jsou nebezpeční. Mají s sebou trolloky. A vede je chlap, co si říká Rand al’Thor. Je to mladý muž, ale tak špatný ve Stínu, až se tomu nechce věřit. A je hrozně prolhaný. Na různých místech se vydával za různé lidi, ale vždycky s ním chodí trolloci, vznešený pane. Trolloci vždycky přicházejí... a zabíjejí.“
„Trolloci,“ zahloubal se Turak. „V Seanchanu žádní trolloci nikdy nebyli. Ale vojska Noci mají jiné spojence. Jiné bytosti. Často jsem přemýšlel, jestli by grolm dokázal zabít trolloka. Nechám postavit stráže, pokud by ti tvoji trolloci a temní druzi nebyli jen další lež. Tahle země mě strašlivě nudí.“ Povzdechl si a nadechl se vůně stoupající z šálku.
Fain se nechal zamračeným Huanem vytáhnout z pokoje, a skoro neposlouchal drsně podaný výklad o tom, co se stane, jestli ještě někdy neodejde, když mu k tomu dá pán Turak svolení. Skoro nevnímal, když ho Huan vystrčil na ulici s mincí a příkazem přijít zase zítra. Teď byl Rand al’Thor jeho. Konečně ho uvidím umírat. A pak svět zaplatí za to, co mi udělali.
S tichým pohihňáváním odvedl koně do města a vyhledal hostinec.
35
Država Tsofu
Kopce kolem řeky, na nichž stálo město Cairhien, ustoupilo zalesněným pláním asi tak půl dne jízdy poté, co Rand s ostatními vyrazili na cestu. Shienarci měli brnění stále naložené na nákladních koních. Cestou, kudy projížděli, nevedly žádné silnice, pouze tu a tam se objevovaly stopy po kolech vozů a občas i statek či vesnička. Verin je popoháněla a Ingtar – jenž neustále brumlal, že se nechávají lákat do pasti, že Fain by jim nikdy neřekl, kam opravdu jde, zároveň však brumlal, že jedou na opačnou stranu od Tomovy Hlavy, jako by jedna jeho část přece jen věřila a Tomova Hlava nebyla celé měsíce daleko, leda by použili cestu, po níž se vydali – a Ingtar ji poslouchal. Zástava s šedou sovou jim cestou povlávala nad hlavami. Rand jel s chmurným odhodláním a hovoru s Verin se pečlivě vyhýbal. Musel něco udělat – splnit svoji povinnost, jak by to nazval Ingtar – a pak se Aes Sedai zbaví nadobro. Perrin jako by sdílel jeho náladu a při jízdě jenom zíral přímo před sebe. Když konečně zastavili na noc na okraji lesa, byla už skoro tma. Perrin se Loiala zeptal na državu. Trolloci do državy nevstoupí, můžou tam však vstoupit vlci? Loial stručně odpověděl, že do državy váhají vstoupit jen stvoření Temného. A samozřejmě Aes Sedai, protože se z državy nemohou spojit s pravým zdrojem, ani tam usměrňovat jedinou sílu. Ogier sám vypadal, že do Državy Tsofu váhá vstoupit. Mat byl jediný, kdo se tvářil dychtivě, téměř zoufale odhodlaně. Pleť měl bledou, jako by nebyl rok na slunci, a začínaly se mu propadat líce, i když tvrdil, že by klidně mohl běžet závod. Než se zabalil do pokrývek, Verin na něj vložila ruce a použila léčení, a znovu, když ráno nasedali na koně, ale zřejmě to na něj nemělo větší účinek. Dokonce i Hurin se při pohledu na Mata zamračil.
Druhého dne už slunce stálo vysoko na obloze, když se Verin náhle narovnala v sedle a rozhlédla se kolem sebe. Ingtar po jejím boku sebou trhl.
Rand na lese, jímž nyní projížděli, neviděl nic zvláštního. Podrost nebyl příliš hustý a pod baldachýnem z propletených větví dubů, pekanů, tupěl a bříz, tu a tam porušeným vysokou jedlí či kalinou nebo bílým zábleskem buku, se jelo bez obtíží. Ale jak jel dál, zamrazilo ho, jako by v zimě skočil v Luhu do tůňky. Tělem mu projel mráz a vzápětí byl pryč a zanechal po sobě pocit svěžesti. A také matný pocit ztráty, i když netušil, co vlastně ztratil.
Každý z jezdců, když dorazil k tomuto místu, sebou trhl nebo vykřikl. Hurin otevřel ústa a Uno zašeptaclass="underline" „Zatracený proklatý...“ Pak zavrtěl hlavou, jako by ho nenapadalo, co dalšího říci. Perrinovi se ve žlutých očích objevilo pochopení.
Loial se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Je to... dobrý pocit... vrátit se do državy.“
Rand se zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Čekal, že država bude nějak jiná, ale kromě toho jediného zamrazení byl les stejný jako ten, jímž celý den projížděli. Samozřejmě měl náhle ten pocit svěžesti. Pak zpoza dubu vystoupila ogieřice.
Byla menší než Loial – což znamenalo, že byla o hlavu a rameny vyšší než Rand – ale měla stejný plochý nos a velké oči, široká ústa a štětičky na uších. Obočí však neměla tak dlouhé, a vedle Loiala vypadala jemně, i štětičky měla užší. Na sobě měla dlouhé zelené šaty a zelený plášť vyšívaný květy a nesla kytici stříbrných zvonků, jako by je byla právě trhala. Klidně, vyčkávavě se na ně zadívala.
Loial slezl z vysokého koně a spěšně se jí poklonil. Rand s ostatními ho napodobili, i když ne tak rychle. Dokonce i Verin sklonila hlavu. Loial obřadně oznámil jejich jména, ale jméno své državy nezmínil.