Ogieří dívka – Rand si byl jistý, že není o nic starší než Loial – si je chvíli prohlížela a pak se usmála. „Buďte vítáni v Državě Tsofu.“ I její hlas byl vyšší verzí Loialova. Tiché bzučení menšího čmeláka. „Já jsem Erith, dcera Ivy dcery Alar. Buďte vítáni. Od té doby, co kameníci opustili Cairhien, jsme měli jen málo lidských návštěv, a teď najednou tolik lidí najednou. No, měli jsme samozřejmě na návštěvě pár příslušníků Toulavého lidu, ale ti odešli, když... Ó, ale já moc mluvím. Zavedu vás ke starším. Jenom...“ Hledala mezi nimi nějakého velitele, a nakonec jí zrak padl na Verin. „Aes Sedai, máš s sebou tolik mužů a ozbrojených. Mohla bys prosím nechat některé venku? Odpusť, ale vždycky je rozčilující mít příliš mnoho ozbrojených lidí v državě najednou.“
„Jistě, Erith,“ řekla Verin. „Ingtare, dohlédneš na to?“ Ingtar vydal rozkazy Unovi, a tak byli s Hurinem jediní Shienarci, kteří se vydali za Erith hlouběji do državy.
Rand, veda koně jako ostatní, vzhlédl, když k němu přistoupil Loial, vrhající kradmé pohledy po Erith, která šla vepředu s Verin a Ingtarem. Hurin šel uprostřed a užasle se kolem sebe rozhlížel, i když si Rand nebyl jist, co vlastně hledá. Loial se sklonil a tiše promluviclass="underline" „Není krásná, Rande? A její hlas přímo zpívá.“
Mat se zařehtal, ale když k němu Loial tázavě vzhlédl, praviclass="underline" „Je moc hezká, Loiale. Na můj vkus kapku moc vysoká, víš, ale jinak moc hezká. Rozhodně.“
Loial se nejistě zamračil, ale přikývl. „Ano, to je.“ Pak se jeho výraz rozjasnil. „Je to dobrý pocit, být zpátky v državě. Ne že by na mě šlo toužení, chápeš.“
„Toužení?“ ozval se Perrin. „Tomu nerozumím, Loiale.“
„My ogierové jsme svázáni s državami, Perrine. Říká se, že před Rozbitím světa jsme mohli jít, kam jsme chtěli, a být tam, jak dlouho jsme chtěli, jako vy lidé, ale to se s Rozbitím změnilo. Ogierové byli roztroušeni jako všichni ostatní, a nemohli najít žádné državy. Všechno se hýbalo a měnilo. Hory, řeky, dokonce i moře.“
„Každý ví o Rozbití,“ zavrčel netrpělivě Mat. „Co to má společnýho s tímhle – s tímhle toužením?“
„To se stalo během vyhnanství, když jsme se toulali ztracení po světě, kdy na nás poprvé přišlo toužení. Touha znovu poznat državu, poznat znovu domov. Mnoho z nás na to zemřelo.“ Loial smutně zavrtěl hlavou. „Víc jich zemřelo, než přežilo. Když jsme konečně znovu začali nacházet državy, jednu po druhé, během období Úmluvy Deseti států, zdálo se, že jsme toužení konečně porazili, ale ono nás změnilo, usadilo se v nás. Teď, když je ogier venku moc dlouho, přijde toužení znovu. On začne slábnout, a pokud se nevrátí, zahyne.“
„Potřebuješ tady chvíli zůstat?“ zeptal se nervózně Rand. „Nemusíš se zabít tím, že pojedeš s námi.“
„Poznám, až to přijde.“ Loial se zasmál. „Bude to dlouho předtím, než bude dost silné, aby mi ublížilo. No, Dalar přece strávila deset let mezi Mořským národem, aniž by jenom uviděla nějakou državu, a domů se vrátila v pořádku.“
Z lesa se vynořila ogieřice a zastavila se, aby si krátce pohovořila s Erith a Verin. Od hlavy k patě si prohlédla Ingtara a zřejmě ho zavrhla. Shienarec jen zamrkal. Pak nová ogieřice přelétla pohledem k Loialovi, prohlédla si Hurina i trojici mládenců, a znovu zašla do lesa. Loial se očividně snažil skrýt za svým koněm. „Kromě toho,“ řekl a opatrně za ogieřicí vyhlížel přes sedlo, „je v državě ve srovnání s cestováním se třemi ta’veren nudný život.“
„Jestli s tím zase začneš,“ zamumlal výhružně Mat, a Loial rychle promluviclass="underline" „Tak se třemi přáteli. Aspoň doufám, že jste moji přátelé.“
„To jsem,“ řekl Rand prostě a Perrin přitakal.
Mat se zasmál. „Jak bych se nemohl nekamarádit s někým, kdo tak mizerně hraje vrhcáby?“ Když se na něho Rand s Perrinem podívali, jen rozhodil rukama. „No dobrá, dobrá. Mám tě taky rád, Loiale. Jsi můj přítel. Jenom nezačínej o... Áááá! Občas jsi stejně hrozný jako Rand.“ Náhle zamumlaclass="underline" „Aspoň jsme tady v državě v bezpečí.“
Rand se zaškaredil. Věděl, co tím Mat myslel. Tady v državě, kde nemůžu usměrňovat.
Perrin Mata udeřil do ramene, ale když k němu Mat otočil vyzáblou tvář, hned se zatvářil omluvně.
Nejdřív si Rand uvědomil tu hudbu, neviděné píšťaly a skřipky sledující veselou notu, která se nesla mezi stromy, a hluboké hlasy zpívaly a smály se.
Skoro zároveň si uvědomil, že mohutný tvar, jejž mezi stromy zahlédl, je sám stromem, jehož mohutně zbrázděný kmen se vzdušnými kořeny má dobrých dvacet kroků v průměru. S otevřenými ústy ho sledoval nahoru lesním baldachýnem až k místu, kde se snad sto kroků od země začínal teprve kmen rozvětvovat, připomínaje tak obrovskou muchomůrku. A koruna také nebyla zanedbatelná.
„Ať shořím,“ vydechl Mat. „Jenom z tohohle jedinýho stromu bys postavil deset domů. I padesát.“
„Podetnout velký strom?“ Loialův hlas zněl šokovaně a nemálo rozzlobeně. Uši měl vztyčené a nehybné, obočí svěšená až k lícím. „Takový strom nikdy nekácíme, leda by zahynul, a ony neumírají. Rozbití jich přežilo jen pár, ale některé z největších byly za věku pověstí semenáčky.“
„Promiň,“ řekl Mat. „Chtěl jsem jenom říct, jak jsou velký. Já tvým stromům neublížím.“ Loial kývl, zřejmě se uklidnil.
Teď se mezi stromy objevovali další ogierové. Většina se zřejmě věnovala svým záležitostem, i když všichni si nově příchozí prohlédli a občas přátelsky kývli či se poklonili, byť se žádný nezastavil a nepromluvil na ně. Pohybovali se zvláštním způsobem, jako by se u nich pečlivá lhostejnost mísila s dětsky bezstarostnou radostí. Věděli, kdo jsou, a líbilo se jim to, i to, kde jsou, a zřejmě byli smířeni sami se sebou i svým okolím. Rand se přistihl, že jim závidí.
Jen několik ogierů bylo vyšších než Loial, ale bylo snadné poznat starší ogiery. Všichni do jednoho měli kníry dlouhé jako obočí a úzké bradky. Všichni mladší muži byli hladce oholeni jako Loial. Mnoho z nich mělo košile s vyhrnutými rukávy a neslo lopaty, krumpáče, pily a vědra se smolou. Jiní měli obyčejné kabáty zapnuté ke krku a od boků ke kolenům rozšířené jako suknice. Ženy dávaly přednost vyšívaným květům a hodně jich také mělo květy ve vlasech. Výšivky se u mladších žen omezovaly pouze na pláště. Starší ženy měly vyšívané i šaty, a některé s již prošedivělými vlasy měly roucha vyšívaná od krků po dolní lem. Hrstka ogierů, většinou ženy a dívky, zřejmě našla zalíbení v Loialovi. Ten šel s očima upřenýma přímo před sebe, a ušima stříhal čím dál prudčeji.
Randa překvapilo, když jeden z ogierů jako by vyšel přímo ze země, z jednoho travnatého, lučním kvítím pokrytého pahorku, které tu byly roztroušeny mezi stromy. Pak v pahorcích rozeznal okna a u jednoho stála ogieřice a zřejmě válela těsto na koláč, takže si uvědomil, že se dívá na ogieří domy. Okenní rámy byly kamenné, ale vypadaly docela jako přírodní útvary, jako by je po mnoho pokolení tvaroval vítr a voda.
Velké stromy, s mohutnými kmeny a rozložitými kořeny silnými jako trup koně, potřebovaly hodně prostoru, ale jen málo jich rostlo přímo ve městě. Kolem kořání vedly udusané stezky. Ve skutečnosti se, nebýt stezek, dalo město od lesa rozeznat jedině díky tomu, že uprostřed města bylo velké otevřené prostranství, které muselo být pařezem jednoho z velkých stromů. Měl skoro sto kroků napříč a povrch byl hladký jako podlaha a na několika místech vedly nahoru schody. Rand si právě představoval, jak vysoký takový strom musel být, když Erith promluvila dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli.