„Tady přicházejí naši hosté.“
Kolem pařezu přicházely vedle sebe tři ženy. Nejmladší nesla dřevěnou misku.
„Aielanky,“ ozval se Ingtar. „Děvy oštěpu. Ještě že jsem nechal Masemu s ostatními.“ Přesto poodstoupil od Verin a Erith a sáhl si přes rameno, aby mohl uvolnit meč v pochvě.
Rand si Aielanky prohlížel zvědavě a zároveň s nepříjemným pocitem. Ony patřily k lidu, k němuž se ho snažilo přiřadit tolik lidí. Dvě z nich byly dospělé, třetí jen trochu odrostlejší děvče, ale všechny tři byly na ženy dost vysoké. Nakrátko přistřižené vlasy měly v odstínech od rudohnědé k nazlátlé, s jediným po ramena dlouhým pramenem na temeni. Na sobě měly volné spodky zastrkané do vysokých měkkých bot a každý kus jejich oděvu byl v nějakém odstínu hnědé, šedé či zelené. Randa napadlo, že takový šat splyne se skalami či lesem skoro stejně snadno jako plášť strážce. Přes rameno jim byly vidět krátké luky, u pasu jim visely toulce a tesáky a všechny nesly malé kulaté kožené štíty a několik oštěpů s krátkou násadou a dlouhým hrotem. I ta nejmladší se pohybovala s půvabem, jenž naznačoval, že ví, jak používat zbraně, které má u sebe.
Ženy si náhle uvědomily jiné lidi. Zdálo se, že je překvapilo, že se pohledem na Randa a ostatní nechaly překvapit, ale pohybovaly se jako blesk. Nejmladší zařvala: „Shienarci!“ a otočila se, aby opatrně odložila mísu. Druhé dvě si rychle stáhly hnědé pruhy látky z ramen a omotaly si je kolem hlavy. Starší ženy si přes obličeje přetáhly ještě černé závoje, takže jim byly vidět jenom oči, a mladší, když se narovnala, je ihned následovala. Aielanky se pak přikrčily a držíce štíty a svazky oštěpů před sebou v jedné ruce, jeden oštěp připravený v druhé ruce, vydaly se pomalu k nově příchozím.
Ingtarovi vylétl meč z pochvy. „Drž se zpátky, Aes Sedai. Erith, ustup.“ Hurin vytáhl lamač mečů a zaváhal, má-li si vzít jako další zbraň palici či meč. Při pohledu na aielské oštěpy si vybral meč.
„To nesmíte,“ namítala ogierská dívka. Lomíc rukama otočila se k Aielankám a zpátky k Ingtarovi. „To nesmíte.“
Rand si uvědomil, že také drží v ruce meč. Perrin už měl sekeru napůl vytaženou ze smyčky u pasu, ale váhal a potřásal hlavou.
„Copak jste se vy dva zbláznili?“ vybuchl Mat. Luk měl pořád na zádech. „Je mi jedno, jestli to jsou Aielanky, jsou to ženy.“
„Přestaňte!“ nařídila všem Verin. „Okamžitě toho nechte.“ Aielanky ani nezpomalily, a Aes Sedai zoufale zatínala pěsti.
Mat se otočil a vložil nohu do třmenu. „Já odjíždím,“ oznámil. „Slyšíte? Nezůstanu tady, aby do mě mohly vrazit ty věci, a rozhodně nehodlám střílet do ženských!“
„Smlouva!“ křičel Loial. „Vzpomeňte na smlouvu!“ Nemělo to však větší efekt, než neustálé prosby Verin a Erith.
Rand si všiml, že Aes Sedai i ogierská dívka si dávají pozor, aby se Aielankám nedostaly do cesty. Napadlo ho, jestli tentokrát neměl Mat dobrý nápad. Nebyl si jist, jestli dokáže ublížit ženě, i kdyby se ho snažila zabít. Rozhodlo pomyšlení, že i kdyby se dostal do Rudochova sedla, Aielanky nebyly ani třicet kroků daleko. Předpokládal, že jejich oštěpy takovou vzdálenost dokážou překonat. Když se ženy, stále přikrčené, s připravenými oštěpy, přiblížily, přestal si dělat starosti kvůli boji se ženami, a začal si je dělat s tím, jak jim zabránit, aby ony nebojovaly s ním.
Nervózně se natáhl po prázdnotě, a ona přišla. A mimo prázdnotu se vznášela jediná myšlenka. Že tu nezáří saidar. Prázdnota byla prázdnější, než kdy zažil, rozlehlejší, jako hlad dost velký, aby ho strávil. Hlad po něčem víc, přece tu muselo být ještě něco jiného.
Náhle mezi dvě skupinky vstoupil jakýsi ogier a tenká bradka se mu chvěla. „Co to má znamenat? Odložte zbraně.“ Mluvil rozhořčeně. „Pro vás,“ – zamračil se na Ingtara, Hurina, Randa a Perrina, a neušetřil ani Mata, i když ten měl prázdné ruce – „existuje jistá omluva, ale vy –“ Otočil se k Aielankám, které se zatím zastavily. „Copak jste zapomněly na smlouvu?“
Ženy si odkryly hlavy a obličeje tak rychle, až se zdálo, že předstírají, že je nikdy neměly zakryté. Dívka měla tváře červené jako růžičky a druhé dvě se ženy také tvářily rozpačitě. Jedna z nich, ta se zrzavějšími vlasy, řekla: „Odpusť, stromový bratře. Smlouvu si pamatujeme a nebyly bychom obnažily ocel, ale jsme na území Zabijáků stromů, kde je každý proti nám, a spatřily jsme ozbrojené muže.“ Rand si všiml, že má oči šedé jako on.
„Teď jsi v državě, Rhian,“ řekl ogier mírně. „A v državě je každý v bezpečí, sestřičko. Tady není nutné bojovat, nikdo proti tobě nezvedne ruku.“ Aielanka zahanbeně kývla a ogier se podíval na Ingtara a ostatní.
Ingtar vrátil meč do pochvy a Rand ho následoval, byť ne tak rychle jako Hurin, jenž se tvářil skoro stejně rozpačitě jako Aielanky. Perrin sekeru vlastně vůbec nevytáhl. Když Rand sundával ruku z jílce, opustil prázdnotu a otřásl se. Prázdnota se ztratila, ale za sebou zanechala slábnoucí ozvěnu prázdného místa a touhu po něčem, co by je zaplnilo.
Ogier se obrátil k Verin a poklonil se. „Aes Sedai, jsem Juin, syn Lacela syna Laudova. Přišel jsem pro tebe, abych tě odvedl ke starším. Chtějí vědět, proč nás navštívila Aes Sedai s ozbrojenými muži a jedním z našich mládenců.“ Loial se nahrbil, jako by se snažil zmizet.
Verin vrhla na Aielanky lítostivý pohled, jako by si s nimi chtěla promluvit, ale pak kývla na Juina a ten ji bez dalšího slova odvedl. Dokonce se ani nepodíval na Loiala.
Rand s ostatními chvíli nejistě pozorovali tři Aielanky. Aspoň Rand byl nervózní. Ingtar vypadal zcela nepohnutě a měl kamenný výraz ve tváři. Aielanky si sice odhrnuly látku z obličeje, ale v rukou pořád svíraly oštěpy a čtveřici mužů si prohlížely, jako by se snažily nahlédnout do jejich nitra. Zvláště rozzlobené pohledy vrhaly po Randovi. Zaslechl tu nejmladší, jak mumlá: „Má dokonce meč,“ tónem, v němž se mísila čirá hrůza s opovržením. Pak trojice žen odešla. Zastavily se jen, aby zvedly misku, a ještě se ohlížely přes rameno na Randa s ostatními, dokud nezmizely mezi stromy.
„Děvy oštěpu,“ zabručel Ingtar. „Nikdy by mě nenapadlo, že se zastaví, jakmile si jednou zahalí tvář. Určitě ne kvůli pár slovům.“ Podíval se na Randa a jeho dva přátele. „Měli byste vidět útok Rudých štítů nebo Kamenných psů. Ti se dají zastavit asi tak snadno jako lavina.“
„Jakmile jim jednou někdo připomněl smlouvu, neodvážily by se ji porušit,“ usmála se Erith. „Přišly sem pro výzpěvné dřevo.“ V hlase jí zazněl hrdý tón. „V Državě Tsofu máme dva stromové zpěváky. Jsou teď velice vzácní. Slyšela jsem, že v Državě Šangtaj mají mladého stromového zpěváka, který je velice nadaný, ale my zde máme dva.“ Loial zrudl, ale ona si toho zjevně nevšimla. „Když půjdete se mnou, ukážu vám, kde můžete počkat, než starší promluví.“
Vydali se za ní a Perrin zamumlaclass="underline" „Výzpěvné dřevo, no teda. Tyhle Aielanky hledají Toho, kdo přichází s úsvitem.“