A Mat suše dodaclass="underline" „Hledají tebe, Rande.“
„Mě! To je šílený. Proč myslíš –“
Zarazil se, jelikož jim Erith ukazovala schody k lučním kvítím porostlému domu, očividně postavenému trochu stranou pro lidské hosty. Pokoje měřily od jedné kamenné stěny ke druhé dvacet kroků a pomalovaný strop byl až dobré dva sáhy nad podlahou, ale ogierové udělali, co mohli, aby něco takového připadalo lidem příjemné. Přesto i nábytek tu byl o trochu větší, než bylo pohodlné. Když se člověk posadil na židli, nedosáhl nohama na zem a stůl sahal Randovi nad pas. Přinejmenším Hurin by se v rozlehlém krbu, jenž vypadal spíš omletý vodou než vytesaný něčíma rukama, ani nemusel sehnout. Erith si pochybovačně prohlížela Loiala, ale ten jen mávl rukou a odtáhl si židli do rohu, který byl ode dveří nejméně vidět.
Jakmile ogierská dívka odešla, poodešel Rand s Matem a Perrinem stranou. „Cos myslel tím, že hledají mě? A proč? Podívaly se rovnou na mě a odešly.“
„Dívaly se na tebe,“ křenil se Mat, „jako kdyby ses už měsíc nekoupal a místo toho se válel v ovčím trusu.“ Jeho úsměv však pohasl. „Ale mohly by tě hledat. Potkali jsme jinýho Aiela.“
Rand s rostoucím úžasem naslouchal jejich vyprávění o setkání u Rodovrahovy Dýky. Většinou mluvil Mat, Perrin ho jen tu a tam poopravil, když příliš přeháněl. Mat rozváděl, jak nebezpečný Aielan byl a jak málem došlo k boji.
„A protože ty jsi jediný Aiel, kterýho známe,“ dokončil, „tak bys to mohl být ty. Ingtar říká, že Aielové nikdy nežijí mimo Pustinu, takže ty jsi jediný.“
„Nemyslím, že je to legrační, Mate,“ zavrčel Rand. „Já nejsem Aiel.“ Amyrlin řekla, že jsi. Ingtar si myslí, že jsi. Tam říkal... Byl nemocný, v horečce. Podťali kořeny, o nichž si myslel, že je má, Aes Sedai a Tam, i když Tam byl příliš chorý, aby věděl, co říká. Odřízli ho a nechali ho zmítat se ve větru, a pak mu nabídli něco jiného, čeho se mohl držet. Falešný Drak. Aiel. Ale k těm žádný pevný vztah mít nemohl. Nebude ho mít. „Možná nepatřím k nikomu. Jenže Dvouříčí je jediný domov, jaký znám.“
„Nic jsem tím nemyslel,“ namítal Mat. „To jenom... Ať shořím, Ingtar říká, že jsi Aiel. Masema říká, že jsi Aiel. Urien by mohl být tvým bratrancem, a kdyby si Rhian oblíkla šaty a prohlásila se za tvou tetičku, sám bys jí to uvěřil. No dobrá, dobrá. Nedívej se tak na mě, Perrine. Jestli chce říkat, že není Aiel, tak klidně může. Jaký je v tom vůbec rozdíl?“ Perrin zavrtěl hlavou.
Ogierská dívka jim donesla vodu a ručníky, aby si mohli opláchnout obličej a ruce, a sýr, ovoce a víno v cínových korbelech poněkud větších, než aby se jim vešly pohodlně do ruky. Přicházely i další ogieřice, všechny v šatech celých vyšívaných. Objevovaly se jedna po druhé, dohromady asi tucet, aby se zeptaly, jestli jsou lidé spokojeni, jestli něco nepotřebují. Každá před odchodem zaměřila svou pozornost na Loiala. Ten uctivě odpovídal, ale stroze, jak ho Rand ještě neslyšel, a knihu vázanou v dřevěných deskách ogierské velikosti si tiskl k hrudi jako štít. Když ogieřice odešly, schoulil se Loial na židli a knihu si držel před obličejem. Knihy v domě byly jedinou věcí, které měly přibližně lidské rozměry.
„Jen si vezmi ten vzduch, Rande,“ ozval se Hurin, dýchaje zhluboka a usmívaje se přitom. Seděl na židli přistavené ke stolu a nohama nedosáhl na zem, takže jimi kýval jako malý kluk. „Nikdy by mě nenapadlo, že na většině míst to vlastně smrdí, ale tohle... urozený pane Rande, já myslím, že tady nikdy nikoho nezabili. Dokonce tu ani nikdy nikomu neublížili, snad jenom náhodou.“
„Država by měla být bezpečným místem pro každého,“ řekl Rand. Pozoroval Loiala. „Takhle se to aspoň vypráví.“ Spolkl poslední sousto smetanového sýra a přešel k ogierovi. Mat ho s korbelem v ruce následoval. „Co se děje, Loiale?“ vyptával se Rand. „Od chvíle, co jsme sem dorazili, jsi nervózní jako kočka v psinci.“
„To nic není,“ prohlásil Loial a nejistě se koutkem oka podíval ke dveřím.
„Bojíš se, že zjistí, že jsi opustil Državu Šangtaj bez svolení starších?“
Loial se kolem sebe rozčileně rozhlédl a zastříhal ušima, až se mu štětičky třásly. „To neříkej,“ sykl. „Ne kde to může někdo slyšet. Kdyby to zjistili...“ Ztěžka si povzdechl a s odvrácenýma očima se opřel. „Nevím, jak to děláte vy lidé, ale u ogierů... Když dívka zahlédne mládence, který se jí líbí, zajde za svou matkou. Nebo občas matka zahlédne někoho, kdo jí připadá vhodný. Na každý pád, když se dohodnou, zajde matka té dívky za chlapcovou matkou, a další, co se ten mládenec dozví, je, že byl dohodnut sňatek.“
„To k tomu ten chudák nesmí vůbec nic říct?“ zeptal se Mat nevěřícně.
„Nic. Ženy vždycky prohlašují, že bychom strávili život ve spojení se stromy, kdyby to nechaly jen na nás.“ Loial si poposedl a zamračil se. „Polovina sňatků se domlouvá mezi državami. Skupiny mladých ogierů z různých držav se navštěvují, jednak aby sami viděli, a taky aby byli viděni. Když zjistí, že jsem venku bez dovolení, starší se skoro určitě rozhodnou, že potřebuji ženu, abych se usadil. Než se otočím, pošlou zprávu do Državy Šangtaj mojí matce, a ona se vydá sem a ožení mě dřív, než se opráší po cestě. Vždycky říkala, že jsem příliš zbrklý a že potřebuji ženu. Ať pro mě vybere jakoukoliv... no, žádná žena by mě ven nepustila dřív, než budu mít šedivou bradku. Ženy vždycky tvrdí, že žádného muže by neměli pouštět ven, dokud se neusadí natolik, aby se dokázal ovládat.“
Mat se zařehtal tak hlasitě, že se k němu všichni otočili, ale když Loial zoufale zamával rukama, ztišil hlas. „U nás si vybírají muži, a žádná ženská nedokáže chlapovi zabránit, aby si dělal, co se mu zachce.“
Rand se zamračil, protože si vzpomněl, jak ho Egwain začala všude sledovat, když byli ještě oba malí. Tehdy právě se o něj začala panímáma al’Vereová zvlášť zajímat, víc než o ostatní chlapce. Později s ním o svátcích některé dívky tančily, a jiné ne, a ty, které si s ním skočily v kole, byly vždycky Egwaininy přítelkyně, zatímco ty druhé neměla Egwain ráda. Taky si vzpomněl, jak si panímáma al’Vereová vzala stranou Tama – A bručela cosi o tom, že Tam nemá manželku, se kterou by si mohla promluvit! – a Tam, i všichni ostatní, se potom chovali, jako by si byli s Egwain zaslíbeni, i když nikdy neklečeli před ženským kroužkem, aby odříkali příslušné sliby. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel. Věci mezi ním a Egwain mu vždycky připadaly takové, jaké by být měly, a tím to končilo.
„Myslím, že to děláme taky tak,“ zamumlal, a když se Mat zasmál, dodaclass="underline" „Vzpomínáš si snad, že by tvůj táta někdy udělal něco, co tvoje máma nechtěla, aby dělal?“ Mat se vesele zašklebil, ale hned se zamyšleně zamračil.
Do místnosti vstoupil Juin. „Šli byste prosím se mnou? Starší by vás rádi viděli.“ Na Loiala se sice ani nepodíval, ale Loial málem upustil knihu.
„Jestli se tě starší pokusí přimět, abys zůstal,“ řekl Rand, „řekneme, že nutně potřebujeme, abys šel s námi.“
„Sázím se, že to vůbec není kvůli tobě,“ dodával Mat. „Sázím se, že nám jenom chtějí sdělit, že můžeme použít bránu.“ Otřásl se a ještě ztišil hlas. „Vážně to nemusíme dělat, ne?“ Ale otázka to nebyla.
„Zůstat a oženit se, nebo se vydat po Cestách.“ Loial se lítostivě ošklíbl. „Život je velice složitý, když má někdo za přátele ta’veren.“