36
Před staršími
Když je Juin vedl ogieřím městem, všiml si Rand, že je Loial stále neklidnější. Uši měl vzpřímené stejně jako záda, a pokaždé, když viděl, že se na něj dívá nějaký ogier, zvláště ženy a dívky, rozšířily se mu oči, i když většina ogierů si ho nevšímala. Loial vypadal, jako by čekal vlastní popravu.
Vousatý ogier ukázal na široké schodiště vedoucí k travnatému pahorku, jenž byl mnohem větší než ostatní. Vlastně to byl spíš hotový kopec u paty jednoho z velkých stromů.
„Co kdybys počkal venku, Loiale?“ navrhl Rand.
„Starší –“ začal Juin.
„– nejspíš chtějí vidět jenom nás ostatní,“ dokončil za něj Rand.
„Proč ho nenecháme tady?“ přisadil si Mat.
Loial důrazně přikyvoval. „Ano. Ano, myslím...“ Dívalo se na něj množství ogieřic, od bělovlasých babiček po dcery v Erithině věku. Stály v hloučku a bavily se spolu, ale koutkem oka ho sledovaly. Loial zastříhal ušima, ale když se podíval na široké dveře, k nimž kamenné schody vedly, znovu kývl. „Ano, sednu si tady a budu si číst. Tak. Budu si číst.“ Chvíli se hrabal v kapsách, až vytáhl knihu. Usadil se vedle schodů a upřel oči do stránek. Kniha byla v jeho rukou maličká. „Prostě tady budu sedět a číst si, dokud nepřijdete.“ Štětičky na uších se mu chvěly, jako by na sobě cítil pohledy žen.
Juin potřásl hlavou, pak pokrčil rameny a znovu ukázal na schody. „Prosím. Starší čekají.“
Ohromná místnost bez oken uvnitř pahorku byla postavena pro ogiery. Strop podpíraný mohutnými trámy byl ve výšce dobrých čtyř sáhů. Přinejmenším velikostí by se sál hodil do kteréhokoliv paláce. Na stupínku přímo proti dveřím sedělo sedm ogierů, takže místnost poněkud zaplňovali, ale Rand měl stejně pořád pocit, že je v jeskyni. Střízlivé dlažební kameny byly ohlazené, byť velké a nepravidelného tvaru, ale šedivé stěny klidně mohly být drsnou skalní stěnou. Stropní trámy, byť byly hrubě přitesané, připomínaly velké kořeny.
Kromě židle s vysokým opěradlem naproti stupínku, na níž seděla Verin, byly jediným nábytkem těžké židle starších s vyřezávanými liánami. Ogieřice uprostřed stupínku seděla na židli poněkud vyvýšené nad ostatní, tři vousatí ogierové po její levici měli dlouhé rozevláté kabátce a tři ženy po její pravici šaty obdobně jako ona celé vyšívané liánami a květy od límce po spodní lem. Všichni vypadali staře a vlasy měli bílé jako mléko, dokonce i štětičky na uších měli bílé, a vzbuzovali nesmírně důstojný dojem.
Hurin na ně zíral s otevřenými ústy a Rand se také tvářil užasle. Dokonce ani Verin nevypadala tak moudře jako starší, ani Morgasa se svou korunou by nevzbuzovala stejnou autoritu, ani Moirain neměla jejich klidnou vážnost. Ingtar se poklonil první, se vší obřadností, kdežto ostatní pořád stáli jako vrostlí do země.
„Jsem Alar,“ oznámila ogieřice na vyvýšeném místě, když konečně zaujali místa vedle Verin. „Nejstarší ze starších Državy Tsofu. Verin nám řekla, že potřebujete použít naši bránu. Získat Valerský roh zpět z rukou temných druhů je vskutku nutné, ale my jsme nikoho nevpustili na Cesty už přes sto let. Ani my, ani jiní starší z ostatních držav.“
„Já roh najdu,“ prohlásil Ingtar rozzlobeně. „Musím. Jestli mi dovolíte použít bránu...“ Když se na něj Verin podívala, odmlčel se, nicméně mračil se dál.
Alar se usmála. „Nespěchej tolik, Shienarče. Vy lidé si nikdy nedáte čas na přemýšlení. Jedině rozhodnutí dosažená v klidu mohou být správná.“ Její úsměv ustoupil vážnému výrazu, ale i nadále mluvila odměřeně. „Nebezpečí na Cestách nelze čelit s mečem v ruce, ani útokem Aielů, ani nenažranými trolloky. Musím vám sdělit, že vstoupíte-li na Cesty, nejenže ohrozíte své životy a duševní zdraví, ale nejspíš i své duše.“
„Machin Shin jsme už viděli,“ prohodil Rand a Mat s Perrinem souhlasili. Ale bylo na nich vidět, že se do podobného podniku nijak neženou.
„Kdyby bylo potřeba, šel bych pro roh do samotného Shayol Ghulu,“ prohlásil pevně Ingtar. Hurin jenom kývl, jako by se počítal k Ingtarovi.
„Přiveďte Trayala,“ nařídila Alar, a Juin, jenž zůstal stát u dveří, se nyní poklonil a odešel. „Nestačí,“ obrátila se Alar k Verin, „poslechnout si, co se může stát. Musíš to vidět, uvědomit si to.“
Dokud se Juin nevrátil, nastalo nepříjemné mlčení, a když za ním vstoupily dvě ogieřice podpírající tmavovousého ogiera středních let, jenž se mezi nimi šoural, jako by pořádně nevěděl, co s nohama, mlčení bylo ještě nepříjemnější. Ogier měl propadlé líce bez nejmenšího výrazu a velké oči měl prázdné a nehybné, na nic se nepodíval, jako by ani neviděl. Jedna z žen mu v koutku úst jemně setřela pramínek slin. Obě ženy ho pak popadly za paže, aby ho zastavily. Ogier nakročil, zaváhal, a pak s dupnutím vrátil nohu zpátky. Stání pro něj zřejmě znamenalo tolik co chůze, nebo mu prostě nezáleželo na tom, co dělá.
„Trayal byl jedním z posledních, kdo prošel Cestami,“ vysvětlovala tiše Alar. „Ven vyšel takový, jak ho vidíte. Dotkla by ses ho, Verin?“
Verin se na Alar dlouze zadívala. Potom vstala a přistoupila k Trayalovi. Když mu položila dlaně na širokou hruď, ani se nepohnul, ani mrknutím nedal najevo, že ji vnímá. Verin prudce zasykla a odtáhla se. Chvíli se na něj dívala, pak se otočila zpátky ke starším. „Je... prázdný. Tělo žije, ale uvnitř nic není. Nic.“ Všichni starší se tvářili nesmírně smutně.
„Nic,“ řekla jedna ze starších tiše. Zdálo se, že už pohled na Trayala déle neunese. „Žádná mysl. Žádná duše. Z Trayala nezůstalo nic, jen jeho tělo.“
„Byl to skvělý stromový zpěvák,“ povzdechl si jeden z ogierů.
Alar kývla a dvě ogieřice obrátily Trayala a odvedly ho pryč. Než se rozešel, musely ho poponést.
„Rizika známe,“ řekla Verin. „Ale ať je riziko sebevětší, musíme Valerský roh najít.“
Starší kývla. „Valerský roh. Nevím, jestli je horší to, že je v rukou temných druhů, nebo to, že byl vůbec nalezen.“ Podívala se na starší kolem sebe. Každý kývl, i když jeden z ogierů se nejdřív zamyšleně zatahal za bradku. „No dobrá. Verin mi říkala, že to spěchá. Ukážu vám bránu sama.“ Randovi se napůl ulevilo a napůl se vyděsil, když Alar dodala: „Máte s sebou jednoho mladého ogiera. Loiala, syna Arenta syna Halanova, z Državy Šangtaj. Je daleko od domova.“
„Potřebujeme ho,“ pospíšil si Rand. Starší i Verin se na něj překvapeně podívali, ale on pokračoval umíněně dál. „Potřebujeme ho s sebou a on chce taky jít.“
„Loial je přítel,“ přidal se Perrin ve chvíli, kdy Mat vyhrkclass="underline" „Neplete se pod nohy a svoje věci si nese sám.“ Ani jednoho zřejmě nepotěšilo, když na ně starší upřeli zrak, ale neustoupili.
„Existuje snad nějaký důvod, proč by nemohl jít s námi?“ zeptal se Ingtar. „Jak říká Mat, umí se o sebe postarat. Nevím, jestli ho potřebujeme, ale jestli chce jít, tak proč –?“
„Potřebujeme ho,“ pospíšila si Verin. „Jen málokdo nyní zná Cesty, ale Loial je studoval. Umí přečíst ukazatele.“
Alar si každého popořadě prohlédla a pak se zaměřila na Randa. Vypadalo to, že ví, oč tu doopravdy jde. Všichni starší se tak tvářili, ale ona nejvíc. „Verin tvrdí, že jsi ta’veren," pravila nakonec, „a já to taky cítím. To znamená, že musíš být vskutku silný ta’veren, protože nadání nám obvykle příliš neslouží, pokud vůbec. Zatáhl jsi Loiala, syna Arenta syna Halanova, do ta’maral’ailen, sítě, kterou kolem tebe tká vzor?“