„Já... jenom chci najít roh a...“ Rand se odmlčel. Alar se o Matově dýce nezmínila. Nevěděl, jestli o tom Verin starším pověděla, nebo si to z nějakého důvodu nechala pro sebe. „Je to můj přítel, nejstarší.“
„Tvůj přítel,“ řekla Alar. „Podle našich způsobů je mladý. Ty jsi také mlád, ale ty jsi ta’veren. Dáš na něj pozor, a až bude po všem, dohlédneš na to, aby se bezpečně vrátil domů do Državy Šangtaj.“
„To udělám,“ slíbil jí. Bylo to jako závazek, jako složit přísahu.
„Tak půjdeme k bráně.“
Když vyšli ven, s Alar a Verin v čele, Loial se rychle zvedl. Ingtar poslal Hurina, aby sehnal Una s ostatními. Loial si ostražitě přeměřil nejstarší a pak se zařadil k Randovi na konci průvodu. Ogieřice, které ho předtím pozorovaly, teď byly všechny pryč. „Říkali starší něco o mně? Říkala...?“ Prohlížel si Alarina široká záda, když ogieřice nařizovala Juinovi, aby jim přivedli koně. Jakmile se Juin odpoklonkoval, odešla s Verin a cestou skláněla hlavu, aby si mohly nerušeně promluvit.
„Řekla Randovi, aby na tebe dával pozor,“ oznámil Mat Loialovi slavnostně, když se vydali za oběma ženami, „a bezpečně tě doprovodil domů jako malé děcko. Nechápu, proč prostě nezůstaneš tady a neoženíš se.“
„Řekla, že můžeš jít s námi.“ Rand se na Mata zamračil, a ten se tiše rozhihňlal. Znělo to podivně, protože líce měl úplně propadlé. Loial kroutil v prstech stonkem laskavce. „Sbíral jsi květiny?“ zeptal se Rand.
„Dala mi to Erith.“ Loial se díval, jak se žluté okvětní lístky otáčejí. „Je opravdu velice hezká, i když to Mat nevidí.“
„Znamená to snad, že s námi nakonec nepůjdeš?“
Loial sebou trhl. „Cože? Ó, to ne. Totiž, ano, půjdu. Chci jít s vámi. Jenom mi dala květinu. Jenom květinu.“ Vytáhl však z kapsy knihu a vtiskl květ za první stránku. Když vracel knihu do kapsy, cosi si mumlal, právě tak hlasitě, aby ho Rand ještě zaslechl. „A taky říkala, že jsem milý.“ Mat zapištěl a předklonil se. V záchvatu smíchu se odpotácel stranou a Loial zrudl. „No... to říkala ona, ne já.“
Perrin Matovi poklepal po hlavě kotníky prstů. „Nikdo nikdy neřekl, že je Mat milý. Prostě závidí.“
„To není pravda,“ vyjel Mat a prudce se narovnal. „Neysa Ayellinová si myslí, že jsem milý. To mi řekla mockrát.“
„Je Neysa hezká?“ zeptal se Loial.
„Má obličej jako koza,“ prohlásil Perrin s bezvýraznou tváří. Mat se málem udusil, jak se snažil protestovat.
Rand se proti své vůli zazubil. Neysa Ayellinová byla skoro tak hezká jako Egwain. A tohle bylo skoro jako za starých časů, skoro jako by byli zase doma a povídali si o všem možném a na světě nebylo nic důležitějšího než se smát a škádlit se.
Jak procházeli městem, ogierové zdravili nejstarší, muži se jí klaněli a ženy dělaly pukrlata, a všichni se zájmem sledovali lidské návštěvníky. Alařina přítomnost však každého odrazovala, aby se zastavil a dal se s nimi do řeči. To, že již opustili město, bylo možné poznat jen podle toho, že tu nebyly žádné pahorky. Kolem se však stále pohybovali ogierové, zkoumali stromy a občas pracovali se smolou a pilou či sekerou, kde bylo nutné oddělit uschlé větve, nebo kde strom potřeboval více světla. To vše činili velice jemně.
Připojil se k nim Juin veda jejich koně. Hurin již přijel na koni spolu s Unem, ostatními vojáky a nákladními koňmi. Alar vzápětí napřáhla ruku a pravila: „Je to támhle.“ Povídání ustalo.
Randa to na chvíli překvapilo. Brána musela být venku, mimo državu – Cesty byly založeny s pomocí jediné síly, takže nemohly dovnitř – ale tady nic nenaznačovalo, že překročili hranici. Pak si uvědomil, že tu jistý rozdíl je. Pocit jakési ztráty, který cítil, když do državy vstoupili, byl pryč. Teď ho zamrazilo. Saidín byl zpátky. Čekal.
Alar je provedla kolem vysokého dubu, za nímž na malé mýtině stál velký kámen brány. Na přední straně byly jemně vytesané liány a lístky stovky různých rostlin. Kolem mýtiny ogierové vybudovali nízkou zídku, která jako by tam vyrostla, napodobujíc kruh kořenů. Ten pohled Randa zneklidnil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že vytesané kořeny připomínají ostružiní a plané růže, třemdavu a hloží. Do takových křovisek by se rozhodně nikomu nechtělo zapadnout.
Nejstarší se zastavila před zídkou. „Ta stěna má každého, kdo sem přijde, varovat. Ne že bychom sem chodili často. Já sama ji nepřekročím. Vy ale smíte.“ Juin se nepřiblížil ani tolik, co Alar. Pořád si otíral ruce o předek kabátce a na bránu se ani nepodíval.
„Děkujeme,“ řekla Verin. „Je to vážně nutné, jinak bych to po vás nežádala.“
Když Aes Sedai překročila zídku a vydala se k bráně, Rand se napjal. Loial se zhluboka nadechl a cosi si mumlal. Uno a ostatní vojáci se vrtěli v sedlech a uvolňovali meče v pochvách. Na Cestách nebylo nic, proti čemu by jim meč pomohl, ale byl to způsob, jak se ujistit, že jsou připraveni. Pouze Ingtar a Aes Sedai vypadali klidně. Dokonce i Alar zatínala prsty do sukně.
Verin vyndala lístek avendesory a Rand se pozorně předklonil. Poznal nutkání přivolat prázdnotu, být tam, kde by mohl sáhnout po saidínu, kdyby to bylo potřeba.
Rostlinstvo na bráně se pohnulo v neviděném vánku, a jak se uprostřed objevila mezera a křídla brány se začala otevírat, lístky se rozvlnily.
Rand upřeně pozoroval mezeru. Za bránou nebyl matný stříbřitý odraz, jen čerň černější než smola. „Zavři to!“ zařval Rand. „To je Černý vítr! Zavři to!“
Verin se na něj překvapeně podívala a přitiskla trojlístek zpátky na své místo mezi různými jinými listy. Když odtáhla ruku a vydala se zpátky k ostatním, trojlístek zůstal na bráně. Jakmile byl lístek avendesory zase na místě, brána se okamžitě začala zavírat. Mezera zmizela a liány a listoví se spojilo a zakrylo čerň Machin Shinu a brána se opět stala jednolitou kamennou plochou, byť byl kámen vyřezán tak, že připomínal živé rostliny víc, než se zdálo možné.
Alar roztřeseně vydechla. „Machin Shin. Tak blízko.“
„Nesnažil se dostat ven,“ řekl Rand a Juin přidušeně vzlykl.
„Říkala jsem vám,“ podotkla Verin, „že Černý vítr je stvoření Cest. Nemůže je opustit.“ Mluvila klidně, ale stále si otírala ruce do sukně. Rand otevřel ústa, ale pak to vzdal. „A navíc,“ pokračovala Aes Sedai, „by mě zajímalo, jak to, že tam byl. Nejdřív v Cairhienu, a teď tady. To je zvláštní.“ Úkosem se podívala na Randa, až mládenec nadskočil. Skoro si nebyl jist, jestli si toho někdo jiný všiml, ale měl dojem, že si ho spojuje s Černým větrem.
„Ještě nikdy jsem neslyšela,“ poznamenala Alar, „aby Machin Shin čekal, když se brána otevírá. Vždycky se toulal po Cestách. Ale už je to dlouho a možná má hlad a doufá, že chytí neopatrného poutníka hned u brány. Verin, teď na Cesty rozhodně nesmíte. Ať je to jakkoliv naléhavé, nemohu tvrdit, že mě to mrzí. Cesty teď patří Stínu.“
Rand se na bránu zamračil. Mohl by mě sledovat? Bylo tu tolik nezodpovězených otázek. Ovládal nějak Fain Černý vítr? Verin říkala, že to není možné. A proč by Fain chtěl, aby přišel za ním, a pak se ho snažil zastavit? Věděl jen, že té zprávě musí věřit. Musí jít k Tomově Hlavě. Pokud by zítra našli Valerský roh i Matovu dýku někde pod keřem, stejně by tam musel jít.
Verin zamyšleně stála na místě. Mat seděl za zídce s hlavou v dlaních a Perrin ostražitě sledoval Randa. Loialovi se zřejmě ulevilo, že nebudou muset použít Cesty, a zároveň ho tato úleva zahanbovala.