„Tady jsme skončili,“ oznámil Ingtar. „Verin Sedai, šel jsem za tebou proti svému přesvědčení, ale už nemůžu. Hodlám se vrátit do Cairhienu. Barthanes mi poví, kam temní druzi šli, já ho k tomu nějak přinutím.“
„Fain šel k Tomově Hlavě,“ prohlásil unaveně Rand. „A kam šel on, tam je roh i dýka.“
„Hádám...“ Perrin váhavě pokrčil rameny. „Hádám, že bychom mohli zkusit jinou bránu. A jinou državu!"
Loial si hladil bradu a rychle promluvil, jako by chtěl napravit úlevu nad jejich zdejším neúspěchem. „Država Cantoine leží kousek od řeky Iralell a Država Taidžing je na východ od Páteře světa. Ale brána v Caemlynu, kde kdysi stával háj, je blíž, a brána v háji u Tar Valonu je ze všech nejblíž.“
„Ať už použijeme kteroukoliv bránu,“ prohodila nepřítomně Verin, „obávám se, že tam na nás bude Machin Shin čekat.“ Alar se na ni tázavě podívala, ale Aes Sedai už nic dalšího neřekla. Jen si cosi mumlala a vrtěla hlavou, jako by se dohadovala sama se sebou.
„Co potřebujeme,“ ozval se nesměle Hurin „je jeden z těch portálových kamenů.“ Podíval se na Alar, pak na Verin, a když ho ani jedna nezarazila, pokračoval dál a přitom nabíral sebedůvěru. „Urozená paní Seléné říkala, že staří Aes Sedai studovali tyhle světy, a proto taky věděli, jak vytvořit Cesty. A to místo, kde jsme byli... no, trvalo nám to jenom dva dny – míň – a urazili jsme sto leguí. Kdybychom uměli použít portálový kámen, abychom se dostali do tamtoho světa nebo nějakýho podobnýho, trvalo by nám tak týden, nejvíc dva, abychom se dostali k Arythskýmu oceánu, a pak bychom mohli jet rovnou k Tomově Hlavě. Možná to není tak rychlý jako po Cestách, ale je to mnohem rychlejší než jet na západ. Co říkáš, urozený pane Ingtare? Urozený pane Rande?“
Odpověděla mu Verin. „Co navrhuješ, je možné, slídiči, ale stejně tak můžeme doufat, že když znovu otevřeme tuhle bránu, Machin Shin bude pryč, jako že najdeme portálový kámen. Vím, že tak blízko Aielské pustiny žádný není. I když bychom se mohli vrátit zpátky k Rodovrahově Dýce, pokud si ty, Rand nebo Loial myslíte, že ten kámen dokážete znovu najít.“
Rand se podíval na Mata. Jeho přítel zvedl při hovoru o kamenech s nadějí hlavu. Pár týdnů, říkala Verin. Jestli prostě jenom pojedou na západ, Mat se cíle jejich cesty u Tomovy Hlavy nikdy nedožije.
„Najdu ho,“ pravil tedy váhavě. Cítil se zahanben. Mat umírá, temní druzi mají Valerský roh, Fain ublíží Emondově Roli, jestli za ním nepůjdeš, a ty se bojíš usměrňovat jedinou sílu. Jednou tam a jednou na cestu zpět. Když to uděláš jen dvakrát navíc, z toho ještě nezešílíš. Co ho ale opravdu děsilo, byla dychtivost, kterou ucítil při pomyšlení, že bude znovu usměrňovat, že opět ucítí, jak ho plní síla, že se bude cítit skutečně živý.
„Tomu nerozumím,“ ozvala se pomalu Alar. „Portálové kameny nebyly použity od věku pověstí. Nemyslím, že by je dneska někdo ještě uměl použít.“
„Hnědé adžah znají mnoho věcí,“ prohodila suše Verin, „a já vím, jak kameny použít.“
Nejstarší kývla. „V Bílé věži se vskutku dochovaly divy, o nichž se nám ani nesnilo. Ale jestli umíš použít portálový kámen, nemusíš jezdit až k Rodovrahově Dýce. Jeden kámen je nedaleko od místa, kde stojíš.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje, a vzor opatří, co je třeba.“ Verin se přestala tvářit nepřítomně. „Doveď nás k němu,“ řekla rázně. „Už jsme ztratili dost času.“
37
Co by mohlo být
Alar je odvedla od brány důstojným krokem, i když Juin vypadal, že chce být rychle co nejdál. Mat se dychtivě díval kupředu a Hurin vypadal sebevědomě, zatímco Loialovi zřejmě dělalo největší starosti to, že by se Alar mohla rozmyslet a nakonec ho s nimi nepustit. Rand nijak nespěchal, když za nimi vedl Rudocha. Nemyslel si, že by Verin hodlala kámen použít osobně.
Šedý kamenný sloup stál nedaleko buku, který měl přes dvacet sáhů na výšku a čtyři kroky v průměru. Než Rand spatřil velké stromy, považoval by takovýto strom za velikána. Tady nebyla žádná zídka, která by na portálový kámen upozorňovala, jen tlejícím spadaným listím prorůstalo pár květin. Samotný portálový kámen byl omšelý, ale symboly, jimiž byl pokryt, byly dostatečně jasné.
Shienarští vojáci ještě na koních se rozestoupili kolem kamene a opěšalých členů družiny.
„Postavili jsme ho,“ vykládala Alar, „když jsme ho před mnoha lety našli, ale nehýbali jsme s ním. Připadalo nám... že nechce, aby se s ním hýbalo.“ Přistoupila ke kameni a položila na něj ruku. „Vždycky jsme ho považovali za symbol toho, co je ztraceno a zapomenuto. Ve věku pověstí by ho byli mohli studovat a pochopit. Pro nás je to jenom kámen.“
„Doufám, že víc než jen to.“ Verin mluvila stále rázněji. „Nejstarší, děkuji ti za pomoc. Odpusť nám nedostatek obřadnosti při odchodu, ale kolo na žádnou ženu nečeká. Alespoň už nebudeme narušovat klid ve vaší državě.“
„Povolali jsme kameníky z Cairhienu zpět,“ řekla Alar, „ale i tak se doslechneme, co se ve světě venku děje. Falešní Draci. Velké hledání Valerského rohu. Doslechneme se o tom, ale ono nás to nijak neovlivní, prostě to pomine. Tarmon Gai’don nás však asi nemine, ani nás nenechá v klidu. Odejdi s pokojem, Verin Sedai. Vy všichni, přeji vám hodně štěstí, a kéž naleznete ochranu v dlani Stvořitele. Juine.“ Jen se ještě podívala na Loiala a naposledy upřela káravý pohled na Randa a pak s ogierem zmizela mezi stromy.
Ozvalo se vrzání sedel, jak se vojáci začali vrtět. Ingtar se na ně podíval. „Je to nutné, Verin Sedai? I kdyby to bylo možné... My dokonce ani nevíme, jestli temní druzi vzali roh k Tomově Hlavě. Pořád si myslím, že bychom mohli Barthanese –“
„Když si nejsme jisti,“ řekla Verin sice mírně, ale ani ho nenechala domluvit, „je Tomova Hlava stejně dobré místo jako kterékoliv jiné. Nejednou jsem tě slyšela prohlašovat, že bys v případě potřeby jel i do samotného Shayol Ghulu, kdyby bylo třeba roh zachránit. A teď chceš couvnout?“ Ukázala na kámen pod vysokým stromem.
Ingtar se napřímil. „Já před ničím necouvám. Vezmi nás tedy k Tomově Hlavě, nebo třeba do Shayol Ghulu. Jestli nás na konci bude čekat Valerský roh, půjdu za tebou.“
„Tak je to v pořádku, Ingtare. Takže, Rande, tys portálovým kamenem, na rozdíl ode mne, cestoval poměrně nedávno. Pojď sem.“ Kývla na něj a Rand dovedl Rudocha kolem ní ke kameni.
„Už jsi někdy portálový kámen použila?“ Rand se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že nikdo není dost blízko, aby ho zaslechl. „Tak mě k tomu nepotřebuješ.“ A s úlevou pokrčil rameny.
Verin se na něj bezvýrazně dívala. „Já kámen nikdy nepoužila, takže ty jsi ho, na rozdíl ode mne, použil nedávno. Jsem si dobře vědoma hranic svých schopností. Mne by to zničilo dřív, než bych dokázala usměrnit dost síly, aby to portálový kámen otevřelo. Ale něco o nich vím. Dost, aby ti to trochu pomohlo.“
„Ale já o nich nevím nic.“ Provedl koně kolem kamene a pozorně si jej prohlížel. „Jediné, nač se pamatuju, je symbol pro náš svět. Ukázala mi ho Seléné, ale tady ho nevidím.“
„Ovšemže ne. Ne na kameni v našem světě. Symboly ti pomáhají dostat se do jiného světa.“ Verin potřásla hlavou. „Co bych za to dala, kdybych si s tou tvou dívkou mohla popovídat. Nebo spíš dostat do rukou tu její knihu. Všeobecně se má za to, že Rozbití světa nepřežila jediná celá kopie Zrcadel kola. Serafelle vždycky tvrdila, že si klidně můžu vsadit na to, že mnohé z knih, které považujeme za ztracené, se najdou. No, teď nemá smysl lámat si hlavu s tím, co nevím. Některé věci však vím. Symboly na horní polovině kamene znamenají světy. Samozřejmě že ne všechny světy, které by mohly být. Očividně se každý kámen nespojuje se všemi světy a Aes Sedai z věku pověstí věřili, že snad existují i světy, s nimiž se nemůže spojit ani jeden kámen. Nevidíš tu něco, co ti připadá povědomé?“