„Nic.“ Jestli najde správný symbol, mohl by pak najít Faina a roh, zachránit Mata a zabránit Fainovi ublížit Emondově Roli. Jestli ten symbol najde, bude se muset dotknout saidínu. Chtěl zachránit Mata a zastavit Faina, ale nechtěl se dotýkat saidínu. Bál se usměrňovat a zároveň po tom toužil jako hladovějící po skývě chleba. „Na nic si nevzpomínám.“
Verin si povzdechla. „Symboly dole naznačují kameny na jiných místech. Kdybys věděl, jak to funguje, mohl bys nás přenést nejen k tomu samému kameni v jiném světě, ale třeba k jinému z těch, co tam jsou, nebo dokonce k jinému kameni v tomto světě. Myslím, že je to něco podobného putování po Cestách, ale jelikož si už nikdo nepamatuje, jak na to, tak ten trik nikdo nezná. Bez této informace by nás to všechny mohlo zabít.“ Ukázala na dvě rovnoběžné vlnovky překřížené zvláštním klikyhákem, jež byly vytesány u dolního konce kamene. „Tohle je symbol pro kámen na Tomově Hlavě. Je to jeden ze tří kamenů, jejichž symboly znám. Jsou to ty tři, které jsem viděla na vlastní oči. A zjistila jsem – když mě v Mlžných horách málem pohřbila sněhová vánice a pak jsem mrzla cestou přes Almothskou pláň – že jsem vůbec nic nezjistila. Hraješ vrhcáby, nebo karty, Rande al’Thore?“
„Mat hraje. Proč?“
„Ano. No, myslím, že z tohohle ho raději vynecháme. Ty ostatní symboly znám také.“
Prstem přejela po čtverci s osmi rytinami, které se sobě dost podobaly. Na všech byl kruh a šíp, ale polovina šípů byla v kruhu, kdežto druhá polovina šípů svůj kruh protínala. Šípy ukazovaly napravo, nalevo, nahoru a dolů a kolem každého kruhu byla jiná linka, o níž si byl Rand jist, že je to nápis, i když ne v jazyce, který by znal. Všechny tyto linky se náhle měnily v několik hrotů, a pak zase pokračovaly rovně dál.
„Aspoň,“ pokračovala Verin, „tolik o nich vím. Každý označuje svět, jehož studium nakonec vedlo k vytvoření Cest. Nejsou to všechny prostudované světy, jenom ty, pro něž znám symbol. A tady začíná hazardní hra. Nevím, jak tyto světy vypadají. Předpokládá se, že existují světy, kde rok je jako den tady, a jiné, kde den je jako rok tady. To by měly být světy, kde by nás zabil vzduch při jediném nadechnutí, a světy, které jsou jen tak tak dost skutečné, aby držely pohromadě. Neodvažuji se hádat, co by se mohlo stát, kdybychom se ocitli na některém z nich. Musíš si vybrat. Jak říkával můj otec, nastal čas vrhnout kostky.“
Rand jenom zíral a potřásal hlavou. „Mohl bych nás všechny zabít, ať se už rozhodnu jakkoliv.“
„A ty to nechceš riskovat? Kvůli Valerskému rohu? Kvůli Matovi?“
„Proč to tolik chceš? Já ani nevím, jestli to zvládnu. Ne – nefunguje to vždycky.“ Věděl, že se nikdo nepřiblížil, ale přesto se rozhlédl. Všichni čekali v hloučku kolem kamene a přihlíželi, ale nebyli dost blízko, aby je slyšeli. „Občas tam saidín je. Cítím ho, ale klidně by mohl být na měsíci, protože na něj nedosáhnu. A i když funguje, co když nás přenesu na nějaké místo, kde nebudeme moct dýchat? K čemu to bude Matovi? Nebo pro roh?“
„Ty jsi Drak Znovuzrozený,“ řekla Verin tiše. „Ó, můžeš zemřít, ale já si nemyslím, že by tě vzor nechal zahynout dřív, než s tebou skončí. A pak, ve vzoru má teď prsty i Stín, a kdo ví, jak ten ovlivňuje předivo? Ty můžeš jedině jít vstříc svému osudu.“
„Já jsem Rand al’Thor,“ zavrčel Rand. „Nejsem Drak Znovuzrozený. A nebudu falešným Drakem.“
„Jsi to, co jsi. Tak vybereš si, nebo tu budeš postávat, dokud tvůj přítel nezemře?“
Rand zaskřípal zuby a přinutil se povolit zaťaté čelistní svaly. Symboly klidně mohly být úplně stejné, nic pro něj neznamenaly. A nápis, to mohly být jen muří nohy. Nakonec se pro jeden symbol přece jen rozhodl. Byl na něm šíp mířící doleva ven z kruhu, protože se uvolnil, stejně jako se chtěl uvolnit on sám. Náhle mu bylo do smíchu. Takové maličkosti, a on na nich staví jejich další žití.
„Pojďte blíž,“ nařídila Verin ostatním. „Nejlepší bude, když se postavíte co nejblíž.“ Všichni téměř bez váhaní poslechli. „Je čas začít,“ prohlásila Aes Sedai, když se všichni shromáždili kolem ní a Randa.
Odhrnula plášť a položila ruce na kámen, ale Rand si všiml, že ho koutkem oka pozoruje. Neuniklo mu, jak si ostatní nervózně odkašlávají, Uno nadával někomu, kdo se opozdil, Mat pronesl chabý vtip a Loial hlasitě polkl. Rand sáhl po prázdnotě.
Teď to bylo snadné. Plamen pohltil strach i vášeň a zmizel skoro dřív, než ho napadlo jej sformovat. Byl pryč a zanechal jen prázdnotu a zářící saidín, nechutný a dráždivý, odporný a svůdný. Rand... se po něm natáhl... a saidín ho zaplnil, dodal mu život. Rand nepohnul ani svalem, ale měl pocit, jako by ho příliv jediné síly roztřásl. Symbol se vytvaroval, šíp letící z kruhu, vznášející se těsně za hranicí prázdnoty, pevný jako materiál, do nějž byl vytesán. Rand nechal vplout jedinou sílu do symbolu.
Symbol se zachvěl, zamihotal se.
„Něco se děje,“ ozvala se Verin. „Něco...“
Svět se rozmazal.
Železný zámek vypadl na podlahu obývacího pokoje statku a Rand pustil konvici s horkou vodou na čaj, protože ve dveřích se objevila mohutná postava s beraními rohy na hlavě a za sebou měla temnotu první jarní noci.
„Utíkej!“ zařval Tam. Máchl mečem a trollok přepadl dopředu, ale při pádu ještě stačil popadnout Tama a strhnout ho na zem.
Ve dveřích se tlačily další obludy v kroužkové zbroji, s lidskými tvářemi znetvořenými zvířecími čenichy, zobáky a rohy, a zvláštně zakřivenými meči bodaly do Tama, jenž se snažil zvednout. Vzduchem zasvištěla sekera s dlouhým hrotem a na čepeli byla rudá od krve.
„Otče!“ zařval Rand. Vytáhl z pochvy tesák a vrhl se přes stůl na pomoc otci, a znovu zařval, když mu hrudí projel první meč.
V ústech mu zabublala krev a v hlavě mu zašeptal čísi hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.
Záblesk.
Rand se snažil držet se symbolu a matně si uvědomoval Verinin hlas. „... není...“
Síla ho zaplavovala.
Záblesk.
Rand byl po svatbě s Egwain šťastný a snažil se, aby ho nepřepadaly chmury, když měl dojem, že by všechno mohlo být lepší, jiné. Novinky ze světa přicházely do Dvouříčí s formany a kupci, již sem přijížděli nakupovat vlnu a tabák. Vždycky to byly zprávy o nových nepokojích, válkách a falešných Dracích. Jednoho roku nedorazil jediný kupec, jediný forman, a když se příště vrátili, přinesli zprávu, že vojáci Artuše Jestřábí křídlo jsou zpátky, nebo přinejmenším jejich potomci. Vyprávěli o tom, jak byly staré státy rozbity a svět měl nové pány, kteří v boji používali spoutané Aes Sedai a kteří strhli Bílou věž, a půda, na níž stával Tar Valon, zůstala neúrodná. Žádné Aes Sedai nezůstaly.
Ve Dvouříčí to však nic neznamenalo. Stále bylo nutné sít obilí, stříhat ovce a pečovat o jehňata. Tamovi si na klíně hráli vnukové a vnučky, než ho položili k jeho ženě, a ke starému statku byly přistavěny nové pokoje. Egwain se stala vědmou a panoval všeobecný názor, že je lepší než stará vědma Nyneiva al’Mearová. Což bylo dobře, neboť její léky, které tak zázračně působily na jiné, jen tak tak udržovaly na živu Randa, jenž byl neustále chorý. Byl stále více zachmuřený a zuřil, že takhle to přece nemělo být. Egwain děsilo, když na něj přišla špatná nálada, protože když na tom byl nejhůř, stávaly se divné věci – objevovaly se divoké bouře, jejichž příchod ve větru nezaslechla, a hořívaly lesy – ale ona ho milovala a starala se o něho a udržovala ho při zdravém rozumu, i když někteří po straně říkali, že Rand al’Thor je blázen a nebezpečný chlap.