Když Egwain zemřela, proseděl u jejího hrobu o samotě celé hodiny a slzy se mu vpíjely do prošedivělého plnovousu. Nemoc se vrátila a on strádal. Přišel o poslední dva prsty na pravé ruce a jeden na levé, uši měl celé zkrabacené a lidé si mumlali, že páchne hnilobou. Chmury se prohlubovaly.
A přesto, když přišly ty hrozné novinky, nikdo ho neodmítl. Trolloci a mizelci a stvoření, o nichž se nikomu ani nesnilo, vyrazili z Morny a noví pánové světa byli zatlačováni zpátky i přes všechnu moc, jíž vládli. A tak Rand sebral luk, zůstalo mu právě dost prstů, aby ho mohl použít, a odkulhal s těmi, kdo zamířili na sever k řece Taren, s muži z každé vesničky, statku a pastoušky z celého Dvouříčí, s luky, sekerami, oštěpy na kance a meči, které jim rezavěly na půdě. Rand měl také meč, s volavkou na čepeli, který našel po Tamově smrti, i když neměl ponětí, co s ním. Šly i ženy, nesly zbraně, které dokázaly najít, a pochodovaly po boku mužů. Někteří lidé se smáli a říkali, že mají zvláštní pocit, jako by se tohle už někdy událo.
A u řeky Taren se lidé z Dvouříčí střetli s vetřelci, nekonečnými řadami trolloků vedených příšernými mizelci pod černou zástavou, jež jako by pohlcovala světlo. Když Rand ten praporec uviděl, měl náhle pocit, že ho zachvátilo šílenství, protože mu přišlo, že pro tohle se narodil, aby bojoval proti té korouhvi. Vyslal k ní všechny své šípy, jak nejlépe dovedl a jak mu prázdnota posloužila, a trolloci, kteří se drali přes řeku, mu nedělali nejmenší starosti, ani to, že všude kolem něj umírají muži i ženy. A jeden z těch trolloků ho srazil a pak se hnal dál a řval touhou po další dvouříčské krvi. A jak tak ležel na břehu Tareny a díval se, jak mu před očima temní polední obloha, a dýchal čím dál pomaleji, zaslechl jakýsi hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.
Záblesk.
Šíp a kruh se pokřivily do rovnoběžných vlnovek a on se znovu napřel.
Verinin hlas. „...v pořádku. Něco...“
Síla běsnila.
Záblesk.
Když Egwain ochořela a zemřela týden před jejich svatbou, Tam se snažil Randa utěšit. Nyneiva se snažila také, ale sama byla též otřesená, protože přes všechny své schopnosti neměla ponětí, co dívku zabilo. Rand seděl před Egwaininým domem, když umírala, a nikde v Emondově Roli nebylo místečka, kam by mohl jít a neslyšel ji naříkat. Věděl, že by neměl zůstávat. Tam mu dal meč se znamením volavky na čepeli, a i když mu příliš nevysvětloval, jak se ovčák z Dvouříčí k něčemu takovému dostal, naučil s ním Randa zacházet. V den, kdy Rand odešel, mu Tam dal dopis a řekl, že by ho mohl dostat k illianskému vojsku. Pak Randa objal a praviclass="underline" „Nikdy jsem neměl jiného syna, ani jsem jiného nechtěl. Budeš-li moct, synku, tak se vrať se ženou, kterou bych měl rád, ale vrať se určitě.“
Jenže v Baerlonu mu ukradli všechny peníze, průvodní dopis a skoro i meč, a setkal se tam se ženou jménem Min, která mu vyprávěla tak bláznivé věci o něm samotném, že nakonec město opustil, jen aby se jí zbavil. Nakonec ho cesta dovedla do Caemlynu, a tam mu zručnost v používání meče vysloužila místo v královnině gardě. Občas se přistihl, jak se dívá na dědičku Elain, a v těch chvílích ho napadalo, že věci nejsou takové, jaké by měly být, a že by měl v životě dosáhnout něčeho většího. Elain se na něj samozřejmě ani nepodívala. Provdala se za tairenského prince, i když zřejmě nebyla šťastná. Rand byl jenom voják, původem ovčák z vesničky tak daleko na západ, že jen čárka na mapě ji stále ještě spojovala s Andorem. Kromě toho měl špatnou pověst jako člověk s násilnickou povahou.
Někteří tvrdili, že je šílený, a za normálních okolností by ho nejspíš ani zručné zacházení s mečem neuchránilo vyhazovu z gardy, ale časy normální nebyly. Falešní Draci se objevovali jako houby po dešti. Pokaždé, když byl jeden sražen, prohlásili se dva další, nebo i tři, až byly všechny státy uvrženy do války. A Randova hvězda stoupala, protože zjistil tajemství svého šílenství, tajemství, o němž věděl, že si je musí nechat pro sebe, a to také dělal. Mohl totiž usměrňovat jedinou sílu. V každé bitvě se objevilo místo či chvíle, kdy trocha usměrnění, dost malá, aby si toho ve víru boje nikdo nevšiml, mohla znamenat štěstí. Občas to fungovalo, tohle usměrňování, občas ne, ale fungovalo dost často. Věděl, že je šílený, a nezáleželo mu na tom. Pak ho začala stravovat horečka, a jemu, ani nikomu jinému, nezáleželo ani na tom, protože se roznesla zpráva, že vojska Artuše Jestřábí křídlo se navrátila, aby si vyžádala zemi zpátky.
Rand velel tisícovce mužů, když královnina garda překročila pohoří Oparů – ani ho nenapadlo uhnout kousek stranou a navštívit Dvouříčí. Teď už na Dvouříčí myslíval jen zřídka – a když se roztroušené zbytky andorských vojsk vracely zpět přes hory, již velel celé gardě. Probojoval se přes celý Andor, mezi hordami uprchlíků, až nakonec dorazil do Caemlynu. Mnoho obyvatel již město opustilo a mnozí radili, aby se vojsko stáhlo ještě dál, ale Elain teď byla královnou a přísahala, že Caemlyn neopustí. Ani se na něho nepodívala, mělť obličej zjizvený následkem nemoci, ale nedokázal ji opustit, a tak se to, co z královniny gardy zbylo, připravilo bránit královnu, zatímco její lid prchal.
Během bitvy o Caemlyn mu přišla na pomoc síla a on do řad nepřátel vrhal blesky a pod nohama jim rozbíjel půdu, a přesto se ten pocit, že se zrodil pro něco jiného, vrátil. Přes všechno, co udělal, bylo nepřátel příliš mnoho a nebylo možné je zastavit, a byli mezi nimi i tací, kteří také uměli usměrňovat. Nakonec Randa srazil blesk z hradby paláce. Když pak ležel, s polámanými kostmi, krvácející a popálený, a když chroptěl z posledních sil, zaslechl šepot: Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.
Záblesk.
Rand se snažil udržet prázdnotu chvějící se pod záblesky okolního světa, které do ní bušily, snažil se udržet jediný symbol, když se po povrchu prázdnoty míhaly tisíce jiných. Snažil se držet toho jediného symbolu.
„...je špatně!“ zavřískla Verin.
Síla byla vše.
Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk. Záblesk.
Byl vojákem. Byl ovčákem. Byl žebrákem a králem. Byl sedlákem, kejklířem, námořníkem, tesařem. Narodil se, žil a zemřel jako Aiel. Zemřel šílený, zemřel hnijící, zemřel na nemoc, při nehodě, stářím. Byl popraven a davy při té popravě jásaly. Prohlásil se Drakem Znovuzrozeným a zvedl svou korouhev k nebesům. Utekl před jedinou sílou a skryl se. Žil a nikdy se to nedozvěděl. Léta zadržoval šílenství i nemoc. Podlehl po první zimě. Občas přišla Moirain a odvedla ho z Dvouříčí, někdy samotného, jindy s těmi z přátel, kdo přežili Jarnice. Občas nepřišla. Občas pro něj přišly jiné Aes Sedai. Občas červené adžah. Egwain se za něj provdala. Egwain, se strohým výrazem, přebrala amyrlinin stolec a vedla ty Aes Sedai, které ho zkrotily. Egwain mu se slzami v očích vrazila do srdce dýku a on jí, umíraje, děkoval. Miloval jiné ženy, oženil se s jinými ženami. S Elain, s Min, se světlovlasou dcerkou ze statku, již potkal na cestě do Caemlynu, se ženami, které nespatřil, dokud neprožil ony životy. Stovku životů. Víc. Tolik, že je ani nespočítal. A nakonec v každém životě, když ležel umírající a z plic mu unikal poslední dech, zašeptal mu do ucha hlas. Opět jsem zvítězil, Luisi Therine.