Záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk záblesk.
Prázdnota zmizela, spojení se saidínem se ztratilo a Rand upadl se zaduněním, které by mu vyrazilo dech, kdyby už nebyl napůl v bezvědomí. Pod sebou cítil drsný kámen. Byl studený.
Uvědomil si, že se Verin, ležící na zádech, snaží zvednout aspoň na kolena. Uslyšel kohosi hlasitě zvracet, a zvedl hlavu. Uno klečel na zemi a hřbetem ruky si otíral ústa. Všichni byli na zemi a koně stáli na napjatých nohou, třásli se a kouleli očima. Ingtar měl tasený meč a tiskl jílec tak pevně, až se čepel chvěla, a zíral upřeně před sebe. Loial seděl s roztaženýma nohama a rozšířenýma očima, napůl omráčen. Mat se choulil a rukama se držel za hlavu a Perrin si tiskl dlaně na obličej, jako by chtěl vytrhnout, co zahlédl, anebo si snad vymáčknout oči, které to viděly. Žádnému z vojáků se nevedlo lépe. Masema otevřeně vzlykal a po lících se mu hnuly slzy a Hurin se rozhlížel, jako by hledal místo, kam uprchnout.
„Co...?“ Rand se musel odmlčet a polknout. Ležel na drsném omšelém kameni napůl zabořeném do země. „Co se stalo?“
„Příval jediné síly.“ Aes Sedai se roztřeseně postavila a pevně si přitáhla plášť k tělu. „Bylo to, jako bychom byli nuceni... jako by nás něco tlačilo... Přišlo to jakoby odnikud. Musíš se to naučit ovládat. Musíš! Tolik jediné síly by tě mohlo spálit na uhel.“
„Verin, já... žil jsem... byl jsem...“ Najednou si uvědomil, že kámen, jejž má pod hlavou, je kulatý. Portálový kámen. Spěšně se vyškrábal na nohy. „Verin, žil jsem a zemřel jsem, ani nevím kolikrát. Pokaždé to bylo jiné, ale vždycky jsem to byl já. Byl jsem to já.“
„Čáry, jež spojují světy, které by mohly být, vytesali lidé znalí čísel chaosu.“ Verin se otřásla a zdálo se, že mluví sama k sobě. „Nikdy jsem o tom neslyšela, ale neexistuje důvod, proč bychom se nemohli narodit na těch světech, a přitom životy, které tam prožijeme, by musely být stejné. Ovšem. Jiné životy pro jiné způsoby, jak se věci mohly udát.“
„Tak to se stalo? Já... my... viděli jsme, jaké by naše životy mohly být?“ Opět jsem zvítězil, Luisi Therine. Ne! Já jsem Rand al’Thor!
Verin se otřásla a podívala se na něj. „Překvapuje tě, že se tvůj život mohl odvíjet jinak, kdybys učinil jiné rozhodnutí, nebo se ti přihodilo něco jiného? I když jsem si nikdy nemyslela, že já – No. Důležité je, že jsme tady. I když ne tak, jak jsme doufali.“
„Kde je tady?“ chtěl vědět Rand. Lesy Državy Tsofu zmizely, místo nich se tu táhla mírně zvlněná pláň. O kus dál na západ zřejmě byl les a pár vyšších kopců. Když se sešli u kamene v državě, slunce stálo vysoko na obloze, ale tady se již sklánělo k obzoru a obloha šedivěla. Pár stromů opodál mělo opadané listí, jen několik lístků jasných barev ještě drželo na větvích. Od východu vál studený vítr a hnal spadané listí.
„Tomova Hlava,“ řekla Verin. „Tohle je kámen, který jsem navštívila. Neměl ses snažit přenést nás přímo sem. Nevím, co se stalo – a asi se to nikdy nedozvím – ale podle stromů bych řekla, že je pozdní podzim. Rande, žádný čas jsme tím nezískali. Ztratili jsme ho. Řekla bych, že jsme cestou sem strávili čtyři měsíce.“
„Ale já ne –“
„Musíš mě nechat, abych tě v těchto věcech vedla. Nemůžu tě učit, to je pravda, ale aspoň bych mohla zabránit tomu, aby ses zabil – a nás ostatní taky – přeháněním. I kdyby ses nezabil, kdyby Drak Znovuzrozený jen spálil sám sebe, jako když dohoří svíce, kdo by se potom postavil Temnému?“ Nečekala na jeho protesty a šla rovnou k Ingtarovi.
Shienarec sebou trhl, když se Verin dotkla jeho ruky, a vyděšeně se na ni podíval. „Kráčím ve Světle,“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Najdu Valerský roh a svrhnu moc Shayol Ghulu. To udělám!“
„Ovšemže to uděláš,“ uklidňovala ho Verin. Uchopila jeho obličej do dlani a Ingtar se náhle prudce nadechl a vzpamatoval se z toho, co ho posedlo. Jen vzpomínka na ty hrůzy mu stále byla vidět na očích. „Tak,“ pokračovala Verin. „To bude stačit. Uvidíme, jestli pomohu i ostatním. Možná dokážeme roh zachránit, ale rozhodně to nebudeme mít snazší.“
Když se vydala mezi ostatní muže a u každého se na chvilku zastavila, Rand zašel za svými přáteli. Když se pokusil zvednout Mata, ten sebou trhl a upřel na něj zrak, pak Randa oběma rukama popadl za kabátec. „Rande, nikdy bych o – o tobě nikomu neřekl. Nezradil bych tě. Tomu musíš věřit!“ Vypadal mnohem hůř než předtím, ale Rand měl dojem, že je to hlavně způsobeno strachem.
„Věřím,“ řekl. Napadlo ho, jaké životy asi prožil Mat a co dělal. Musel to někomu prozradit, jinak by kvůli tomu nebyl tak vyděšený. Nemohl se na něj proto zlobit. To byli jiní Matové, ne tento. Kromě toho, po některých možnostech, které viděl pro sebe... „Věřím ti. Perrine?“
Kudrnatý mládenec si s povzdechem sundal ruce z obličeje. Na čele a tvářích měl rudé stopy po nehtech. Žluté oči skrývaly veškeré myšlenky. „Nemáme moc na vybranou, co, Rande? Ať se stane cokoliv, ať uděláme cokoliv, některé věci jsou skoro vždycky stejné.“ Dlouze vydechl. „Kde to jsme? Je to jeden z těch světů, co jste o nich s Hurinem mluvili?“
„Je to Tomova Hlava,“ oznámil mu Rand. „Na našem světě. Aspoň Verin to tvrdí. A je podzim.“
Mat se zatvářil ustaraně. „Jak by –? Ne, nechci vědět, jak se to stalo. Jak ale teď najdeme Faina s dýkou? Touhle dobou už může být kdekoliv.“
„Je tady,“ ujistil ho Rand. Doufal, že má pravdu. Fain měl dost času nasednout na loď kamkoliv, kam by chtěl jít. Dost času vydat se do Emondovy Role. Nebo do Tar Valonu. – Prosím, Světlo, ať ho nepřestalo bavit čekat. Jestli ublížil Egwain nebo komukoliv v Emondově Roli, tak.... Světlo mě spal, snažil jsem se dorazit včas.
„Větší města na Tomově Hlavě jsou všechna západně odsud,“ oznámila Verin dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli. Všichni už byli na nohou, kromě Randa a jeho dvou přátel. Verin k nim přistoupila a vložila ruce na Mata. „Ne že by tu bylo mnoho vesnic dost velkých, aby se jim dalo říkat města. Jestli máme najít nějakou stopu po temných druzích, tak bychom měli začít na západě. A myslím, že bychom neměli marnit denní světlo tím, že tady budeme posedávat.“
Když Mat zamrkal a vstal – pořád vypadal nemocně, ale pohyboval se svižně – vložila ruce na Perrina. Když se natáhla k němu, Rand ucukl.
„Nebuď labuť,“ řekla mu Verin.
„Nechci tvoji pomoc,“ prohodil Rand tiše. „Ani pomoc žádné Aes Sedai.“
Verin našpulila rty, „Jak si přeješ.“
Okamžitě nasedli a vyrazili k západu, nechávajíce portálový kámen za zády. Nikdo nic nenamítal, a Rand by byl poslední, kdo by protestoval. Světlo, ať nepřijdeme pozdě.