38
Cvičení
Egwain v bílých šatech seděla se zkříženýma nohama na posteli a nechala tři malé světelné koule, aby se jí proplétaly ve složitých vzorech nad rukama otočenýma dlaněmi nahoru. Neměla to dělat bez toho, aby na ni dohlížela alespoň jedna z přijatých novicek, ale Nyneivě, zamračeně přecházející před malým krbem, koneckonců měla hadí prsten, který se dával přijatým novickám, a na bílých šatech měla podél spodního lemu barevné prstence, zatím nedovolily někoho učit. Jenže Egwain v posledních třinácti týdnech zjistila, že nedokáže odolat. Nyní již věděla, jak snadné je dotknout se saidaru. Vždycky ho cítila, čekal na ni, jako vůně parfému nebo dotek hedvábí, a tolik ji přitahoval. A jak se ho jednou dotkla, skoro se nedokázala přimět, aby přestala usměrňovat, nebo se o to aspoň pokoušet. Neuspěla téměř tak často, jako se jí to povedlo, ale to byla jen další pobídka, aby to zkoušela dál.
Skoro ji to děsilo. Děsilo ji, jak moc chce usměrňovat a jak uboze a mrzutě se cítí, když neusměrňuje, ve srovnám s tím, kdy se jí to daří. Chtěla to celé vtáhnout do sebe i přesto, že ji učitelky varovaly, že se může spálit, a ta touha ji děsila asi nejvíc ze všeho. Občas si přála, aby se do Tar Valonu nikdy nedostala. Ale strach ji nedokázal přimět přestat, rozhodně ne na dlouho, o nic víc než obavy, že ji přichytí některá Aes Sedai či některá z přijatých novicek kromě Nyneivy.
Ale tady, ve svém vlastním pokoji, byla v bezpečí. Byla zde i Min, seděla na třínožce a pozorovala ji, ale Egwain teď znala Min natolik dobře, aby věděla, že ji druhá dívka neprozradí. Napadlo ji, jaké má štěstí, že si od příchodu do Tar Valonu udělala dvě dobré přítelkyně.
Pokojík to byl malý, bez oken, jako všechny pokoje novicek. Tři krátké kroky donesly Nyneivu od jedné bíle omítnuté stěny k druhé. Nyneivin vlastní pokoj byl mnohem větší, ale protože mezi ostatními přijatými novickami neměla žádné přítelkyně, přicházívala za Egwain, když si potřebovala s někým popovídat, i tehdy, když, jako teď, vůbec nepotřebovala mluvit. Ohýnek v úzkém krbu úspěšně zaháněl první mrazík blížícího se podzimu, i když Egwain si byla jistá, že až nastane skutečná zima, tak dobře sloužit nebude. Vybavení pokojíku doplňoval malý pracovní stolek a Egwaininy věci úhledně visely na řadách háčků na stěně, nebo je měla položené na krátké polici nad stolkem. Novicky měly obvykle příliš mnoho práce, než aby trávily delší dobu ve svých pokojích, ale dneska měly volno, teprve třetí od chvíle, kdy s Nyneivou dorazily do Bílé věže.
„Elsa dneska dělala telecí oči na Galada, když cvičil se strážci,“ řekla Min a zhoupla třínožku na dvě nohy.
Koule nad Egwaininýma rukama na okamžik pohasly. „Může se dívat, jak jen chce,“ prohlásila nedbale. „Neumím si představit, proč by mě to mělo zajímat.“
„Asi nemělo. Je hrozně hezký, pokud ti nevadí, že je tak prkenný. Je na něj moc pěkný pohled, zvlášť když má sundanou košili.“ Koule zuřivě zavířily. „Já rozhodně netoužím dívat se na Galada, ať už má košili, nebo ne.“
„Neměla jsem si z tebe utahovat,“ řekla Min kajícně. „Mrzí mě to. Ale ty se na něj díváš ráda – a neškleb se tak na mě – stejně jako skoro každá žena v Bílé věži, která nepatří k červeným. Viděla jsem dole na cvičišti Aes Sedai, když procvičoval figury, zvlášť zelené. Tvrdily, že kontrolují své strážce, ale když tam Galad není, tolik jich tam neuvidíš. Dokonce i kuchařky a služebné se na něho chodí dívat.“
Koule ztuhly uprostřed pohybu a Egwain na ně chvíli zírala. Koule zmizely. Náhle se zahihňala. „Vážně vypadá dobře, co? I když jde, vypadá, jako by tančil.“ Celá zruměněla. „Vím, že bych na něj neměla tak zírat, ale nemůžu si pomoct.“
„Já taky ne,“ utrousila Min, „a já vidím, jaký je opravdu.“
„Ale jestli je dobrý –“
„Egwain, Galad je tak dobrý, že by sis nad tím rvala vlasy. Klidně by někomu ublížil, protože musí sloužit lepší věci. Ani by si nevšiml, komu ublížil, protože by byl tolik upřený na to druhé, ale i kdyby si to uvědomil, čekal by, že to ostatní pochopí, a myslel by si, že je všechno v pořádku.“
„Ty to musíš vědět,“ řekla Egwain. Věděla, že když se Min podívá na lidi, zjistí o nich spoustu věcí. Min nikdy neříkala všechno, co viděla, a ne vždycky viděla všechno, ale bylo toho dost, aby jí Egwain věřila. Teď se ohlédla na Nyneivu – druhá žena pořád přecházela pokojem sem a tam a mumlala si pro sebe – a pak se opět natáhla k saidaru a vrátila se k nedbalému žonglování.
Min pokrčila rameny. „Hádám, že ti to klidně můžu říct. On si dokonce ani nevšiml, co Elsa dělá. Zeptal se jí, zda neví, jestli se po večeři půjdeš procházet do Jižní zahrady, když máte dneska volno. Bylo mi jí líto.“
„Ubohá Elsa,“ zamumlala Egwain a světelné koule se jí začaly pohybovat rychleji. Min se rozesmála.
Rozlétly se dveře. Egwain vyjekla a nechala koule zmizet dřív, než si uvědomila, že to je jenom Elain.
Zlatovlasá dědička Andoru za sebou práskla dveřmi a pověsila si plášť na háček. „Právě jsem se to doslechla,“ vykládala. „Ty řeči byly pravdivé. Král Galldrian je mrtvý. To znamená válku o následnictví.“
Min si odfrkla. „Občanská válka. Válka o následnictví. Spousta hloupých jmen pro stejnou věc. Nevadilo by ti, kdybychom se o tom nebavily? Pořád o tom slyšíme. Válka v Cairhienu. Válka na Tomově Hlavě. Toho falešného Draka v Saldeii možná chytili, ale v Tearu válka zuří pořád. Stejně jsou to většinou jenom řeči. Včera jsem slyšela jednu kuchařku vykládat, že slyšela, že Artuš Jestřábí křídlo pochoduje na Tanchiko. No jen si to vemte! Artuš Jestřábí křídlo!“
„Myslela jsem, že o tom nechceš mluvit,“ podotkla Egwain.
„Viděla jsem Logaina,“ ozvala se Elain. „Seděl na lavičce na vnitřním nádvoří a plakal. Když mě uviděl, utekl. Bylo mi ho líto.“
„Lepší, když brečí on, než my, Elain,“ prohlásila Min.
„Vím, co je zač,“ řekla Elain klidně. „Nebo spíš čím býval. Ale už není, a mně je ho líto.“
Egwain se opřela o zeď. Rand. Logain ji vždycky přiměl vzpomenout si na Randa. Už celé měsíce se jí o něm nezdálo, aspoň ne tak, jako na Říční královně. Anaiya ji pořád nutila zapsat všechno, o čem se jí zdá, a Aes Sedai to potom kontrolovaly kvůli případným znamením či spojením se skutečnými událostmi, ale sny týkající se Randa, podle Anaiyy, znamenaly jen to, že jí chybí. Zvláštní, pár týdnů po příchodu do Bílé věže začala mít pocit, že už neexistuje, stejně jako se jí o něm přestalo zdát. A sedím si tu a myslím na to, jak Galad hezky chodí, uvědomila si s hořkostí. Rand musí být v pořádku. Kdyby ho chytily a zkrotily, něco bych zaslechla.
Z toho pomyšlení ji zamrazilo, stejně jako obvykle. Z pomyšlení na Randa zkroceného, plačícího a toužícího po smrti, jako po ní toužil Logain.
Elain si přisedla k Egwain na postel a skrčila nohy pod sebe. „Jestli sníš o Galadovi, Egwain, tak ode mě žádné sympatie nečekej. To raději nechám Nyneivu, aby do tebe nalila některý z těch svých strašlivých odvarů, o kterých pořád mluví.“ Zamračila se na Nyneivu, která si jejího příchodu vůbec nevšimla. „Co je s ní? Neříkejte mi, že ona taky začala vzdychat po Galadovi!“
„Já bych ji z toho vynechala.“ Min se naklonila k oběma dívkám na posteli a ztišila hlas. „Ta hubená přijatá novicka Irella jí řekla, že je neohrabaná jako kráva a nemá ani polovinu nadání, a Nyneiva jí dala jednu za ucho.“ Elain sebou trhla. „No právě,“ zamumlala Min. „V okamžení ji měly u Sheriam v pracovně a od té chvíle nemá náladu.“