Liandrin upřela zrak na Nyneivu. „A co děláš tady, v pokojích novicek, dítě?“ Tón měla ledový.
„Navštívila jsem své přítelkyně,“ odtušila Nyneiva napjatým hlasem. Potom opožděně dodala: „Liandrin Sedai.“
„Přijaté nesmějí mít přátele mezi novickami. To už bys měla vědět, dítě. Ale je dobře, že jsem tě tu našla. Ty a ty,“ – ukázala prstem na Elain a Min – „odejděte.“
„Vrátím se později.“ Min se lhostejně zvedla a předváděla, jak s uposlechnutím rozkazu nijak nespěchá. Kolem Liandrin odešla s úšklebkem, jehož si však Liandrin ani nepovšimla. Elain se na Egwain s Nyneivou ustaraně podívala, pak udělala pukrle a odešla také.
Když za sebou Elain zavřela dveře, Liandrin chvíli stála a obě dívky si pozorně prohlížela. Egwain trochu znervózněla, ale Nyneiva stála vzpřímená, jen se trochu červenala.
„Vy dvě pocházíte ze stejné vesnice jako ti hoši, co putovali s Moirain. Je to tak?“ zeptala se náhle Liandrin.
„Máš nějaké zprávy o Randovi?“ vyhrkla Egwain dychtivě. Liandrin zvedla obočí. „Odpusť, Aes Sedai. Zapomněla jsem se.“
„Slyšelas o nich něco?“ řekla Nyneiva, a znělo to téměř jako požadavek. Přijaté novicky žádná pravidla, nařizující, že nesmějí promluvit na Aes Sedai, nejsou-li tázány, neomezovala.
„Máte o ně starost. To je dobře. Jsou v nebezpečí, a vy byste jim mohly pomoci.“
„Jak víš, že mají potíže?“ Tentokrát to od Nyneivy byl požadavek.
Liandrin stiskla růžové rtíky, ale její tón se nezměnil. „I když o tom nevíte, Moirain poslala do Bílé věže dopisy, které se vás týkají. Moirain Sedai si o vás a o vaše mladé... přátele dělá starosti. Ti chlapci jsou v nebezpečí. Chcete jim pomoci, nebo je ponechat jejich osudu?“
„Ano,“ řekla Egwain ve stejné chvíli, kdy se Nyneiva zeptala: „Jaké potíže? Proč by ses ty měla obtěžovat a pomáhat jim?“ Nyneiva se podívala na červené třásně na Liandrinině šátku. „A taky mám dojem, že nemáš ráda Moirain.“
„Předpokládáš příliš mnoho, dítě,“ odtušila Liandrin ostře. „Být přijatou novickou ještě zdaleka neznamená být sestrou. Přijaté i obyčejné novicky poslouchají, když sestry mluví, a dělají, co se jim řekne.“ Nadechla se a pokračovala. Opět mluvila chladně vážným tónem, ale na lících jí od hněvu naskočily bílé skvrny. „Jsem si jistá, že jednou také budete sloužit naší věci a naučíte se, že abyste mohly sloužit, musíte spolupracovat i s těmi, které nemáte rády. Říkám vám, že jsem spolupracovala s mnoha, s nimiž bych nikdy nesdílela jeden pokoj, kdybych nemusela. Chcete říci, že byste nespolupracovaly třeba s těmi, které nejvíce nenávidíte, abyste pomohly svým přátelům?“
Nyneiva váhavě kývla. „Ale pořád jsi nám neřekla, v jakém že jsou nebezpečí. Liandrin Sedai.“
„To nebezpečí pochází ze Shayol Ghulu. Jak jsem pochopila, jsou pronásledováni, jako již byli jednou. Když půjdete se mnou, alespoň některá nebezpečí bude možné zažehnat. Neptejte se mě jak, protože to vám prozradit nemohu, ale rovnou vám říkám, že je to tak.“
„Půjdeme, Liandrin Sedai,“ řekla Egwain.
„A kam?“ vyptávala se Nyneiva. Egwain se na ni zoufale podívala.
„Na Tomovu Hlavu.“
Egwain otevřela ústa a Nyneiva zamumlala: „Na Tomově Hlavě se válčí. Má to nebezpečí něco společného s vojsky Artuše Jestřábí křídlo?“
„Ty věříš povídačkám, dítě? Ale i kdyby to byla pravda, stačí to, aby tě to zastavilo? Myslela jsem, že ty muže považujete za přátele.“ Její tón však prozrazoval, že ona by si někoho takového k tělu nepustila.
„Půjdeme,“ zopakovala Egwain. Nyneiva znovu otevřela ústa, ale Egwain pokračovala dál. „Půjdeme, Nyneivo. Jestli Rand potřebuje naši pomoc – a Mat a Perrin – musíme jim ji poskytnout.“
„To vím,“ vrčela Nyneiva, „ale chci vědět, proč my? Co můžeme udělat my, co nedokáže Moirain – nebo ty, Liandrin?“
Bílé skvrny na Liandrininých lících se zvětšily – Egwain si uvědomila, že Nyneiva opět opomněla uctivé oslovení – ale řekla jen: „Vy dvě pocházíte ze stejné vesnice. Jistým způsobem, kterému zcela nerozumím, jste s nimi spojeny. Víc nemohu říci. A už vám neodpovím na žádné další hloupé otázky. Tak půjdete kvůli nim se mnou?“ Odmlčela se a čekala na odpověď. Když dívky kývly, viditelně se jí ulevilo. „Dobrá. Setkáme se na nejsevernějším okraji ogieřího háje hodinu před západem slunce. Budete mít své koně a vše, co potřebujete na cestu. Nikomu o tom neřeknete ani slovo.“
„Bez dovolení nesmíme opustit prostory věže,“ poznamenala Nyneiva.
„Máte moje svolení. Nikomu jinému o tom neříkejte. Vůbec nikomu. Chodbami Bílé věže se plíží černé adžah.“
Egwain zalapala po dechu a Nyneiva udělala totéž, ale Nyneiva se vzpamatovala rychleji. „Myslela jsem, že všechny Aes Sedai popírají existenci těch – tamtěch.“
Liandrin opovržlivě stiskla rty. „Mnohé ano, ale blíží se Tarmon Gai’don, a čas, kdy bylo možné to popírat, pominul. Černé adžah jsou opakem všeho, za čím stojí Bílá věž, ale existují, dítě. Jsou všude, mohla by k nim patřit kterákoliv žena, a slouží Temnému. Jestli jsou vaši přátelé pronásledováni Stínem, myslíte, že vás černé adžah nechají naživu a na svobodě, abyste jim mohly pomáhat? Nikomu o tom neříkejte – nikomu! – nebo se Tomovy Hlavy nedožijete. Hodinu před slunce západem. Nezklamejte mě.“ S tím odešla a pevně za sebou zavřela dveře.
Egwain se s rukama v klíně sesula na postel. „Nyneivo, ona je z červeného adžah. O Randovi se to nesmí nikdy dozvědět. Kdyby...“
„Nesmí se to dozvědět,“ souhlasila Nyneiva. „Moc ráda bych věděla, proč mu chce červená pomoct. Nebo proč je ochotná spolupracovat s Moirain. Přísahala bych, že by jedna druhé ani vodu nepodala, kdyby ta druhá umírala žízní.“
„Myslíš, že lže?“
„Je to Aes Sedai,“ odtušila Nyneiva suše. „Vsadila bych svou nejlepší stříbrnou brož proti borůvce, že každé její slovo byla pravda. Ale ráda bych věděla, jestli jsme slyšely, co si myslíme, že jsme slyšely.“
„Černé adžah.“ Egwain se otřásla. „To se nedalo splíst, Světlo nám pomáhej.“
„To nedalo,“ souhlasila Nyneiva. „A zakázala nám zeptat se někoho na radu, protože komu bychom teď mohly věřit? Opravdu, Světlo nám pomáhej.“
Dovnitř vrazily Min a Elain a s prásknutím za sebou zavřely dveře. „Opravdu pojedete?“ zeptala se Min a Elain ukázala na malou dírku ve stěně nad Egwaininou postelí řkouc: „Poslouchaly jsme u mě v pokoji. Všechno jsme slyšely.“
Egwain si s Nyneivou vyměnila pohled. Napadlo ji, kolik toho dívky vyslechly, a stejnou starost spatřila i v Nyneivině obličeji. Jestli pochopily to o Randovi...
„Tohle si musíte nechat pro sebe,“ varovala je Nyneiva. „Hádám, že Liandrin zařídila, aby nám Sheriam dovolila odejít, ale i kdyby to neudělala, i kdyby zítra kvůli nám začaly prohledávat věž od shora dolů, nesmíte říct ani slovo.“
„Nechat si to pro sebe?“ řekla Min. „Toho se vůbec neboj. Já jdu s vámi. Tady se celý den snažím vysvětlit jedný nebo druhý hnědý sestře něco, čemu sama ani trochu nerozumím. Dokonce ani nemůžu jít na procházku, aby se odněkud nevynořila sama amyrlin osobně a nechtěla vědět, co vidím u těch, který potkáme. A když po tobě tahle ženská něco chce, nedá se tomu vyhnout. Musela jsem jí přečíst aspoň půlku Bílé věže, ale ona pořád chce další ukázky. Potřebovala jsem jedině nějaký důvod k odjezdu, a tohle je přesně ono.“ Tvářila se tak odhodlaně, že to nepřipouštělo další dohady.