Egwain napadlo, proč vlastně chce Min tolik jít s nimi, místo aby prostě odjela sama, ale než měla čas na další dohady, promluvila Elain: „Já jdu taky s vámi.“
„Elain,“ řekla Nyneiva jemně, „Egwain a já jsme přátelé těch kluků z Emondovy Role. Ty jsi dědička Andoru. Jestli zmizíš z Bílý věže, no, to – to by mohlo začít válku.“
„Máti by nezačala válku s Tar Valonem, i kdyby mě tady usušily a nasolily, o což by se klidně mohly pokusit. Jestli se vy tři vydáváte za dobrodružstvím, tak si nemyslete, že já tady zůstanu a budu umývat nádobí, drhnout podlahy a nechám se nějakou přijatou novickou hubovat, protože jsem neudělala oheň přesně v tom odstínu modři, který chtěla. Až to Gawyn zjistí, tak umře závistí.“ Elain se zazubila, natáhla se a vesele zatahala Egwain za vlasy. „Kromě toho, jestli necháš Randa být, mohla bych mít šanci získat ho pro sebe.“
„Myslím, že ho nebudeme mít ani jedna,“ řekla Egwain velice smutně.
„Tak najdeme tu, kterou si vybere, a znepříjemníme jí život. Nemůže být ale tak hloupý, aby si vybral někoho jiného, když může mít jednu z nás. Ó, prosím, usměj se, Egwain. Já vím, že je tvůj. Mám jenom pocit,“ – zaváhala hledajíc správný výraz – „že jsem volná. Nikdy jsem žádné dobrodružství nezažila. Sázím se, že při dobrodružství nebude žádná z nás chodit spát s pláčem. A jestli ano, seženeme si kejklíře a tuhle část přeskočíme.“
„To je hloupost,“ prohlásila Nyneiva. „Jedeme na Tomovu Hlavu. Slyšela jsi novinky, i to, co se povídá. Bude to nebezpečný. Ty musíš zůstat tady.“
„Taky jsem slyšela, co Liandrin Sedai říkala o – o černých adžah.“ Elain teď mluvila téměř šeptem. „Jak tu můžu být v bezpečí, když tu jsou ony! Kdyby máti jenom tušila, že černé adžah skutečně existují, hodila by mě radši doprostřed bitvy, jen aby mě od nich dostala.“
„Ale, Elain –“
„Existuje jen jeden způsob, jak mi v tom můžete zabránit. Totiž říci to správkyni novicek. Bude na nás hezký pohled, až budeme všechny tři stát v její pracovně. Vlastně všechny čtyři. Nemyslím, že by Min něčemu takovému ušla. Takže, jelikož to nehodláte Sheriam Sedai prozradit, tak jdu s vámi.“
Nyneiva rozhodila rukama. „Možná bys ty mohla říct něco, co by ji přesvědčilo,“ ukázala na Min.
Min se opírala o dveře, úkosem si Elain prohlížela a teď zavrtěla hlavou. „Myslím, že ona musí jít, stejně jako vy ostatní. My ostatní. Teď to nebezpečí kolem vás vidím jasněji. Ne úplně jasně, abych poznala, o co jde, ale myslím, že to má něco společnýho s tím, že jste se rozhodly jít. Proto je to jasnější, protože je to jistější.“
„To ale není důvod, aby s náma chodila,“ namítala Nyneiva, ale Min znovu zavrtěla hlavou.
„Ona je spojena s těmi – s těmi chlapci stejně jako ty, Egwain nebo já. Ona je toho součástí, Nyneivo, ať je to cokoliv. Aes Sedai by asi řekla, že je součástí vzoru.“
Elain to zřejmě zarazilo a také zaujalo. „Opravdu? A jakou součástí, Min?“
„To právě nevidím jasně.“ Min se podívala na podlahu. „Občas bych si přála, abych do lidí vůbec neviděla. Většina lidí není spokojená ani s tím, co vidím teď.“
„Jestli tedy jedeme všechny,“ prohlásila Nyneiva, „tak bychom si to měly naplánovat.“ Ať už se původně vzpírala jakkoliv, pokud se jednou rozhodla, Nyneiva šla vždy rovnou k praktickým otázkám, jako co si mají vzít s sebou, jak velká zima bude, až dorazí k Tomově Hlavě, a jak by mohly dostat koně ze stájí, aniž by je někdo zastavil.
Když ji Egwain poslouchala, nemohla přestat myslet na to, jaké asi nebezpečí u nich Min viděla a co hrozí Randovi. Věděla jen o jednom nebezpečí, které by mu mohlo hrozit, a při pomyšlení na ně ji zamrazilo. Vydrž, Rande. Vydrž, ty tupohlavý ňoumo. Nějak už ti pomohu.
39
Útěk z Bílé věže
Egwain s Elain se krátce uklonily každé skupince žen, již cestou Bílou věží minuly. Je dobře, že je tu dneska tolik žen zvenčí, pomyslela si Egwain, příliš mnoho, aby každou doprovázela Aes Sedai nebo aspoň přijatá novicka. Jednotlivě i po skupinkách, oděny bohatě či chudě, v šatu půl tuctu různých zemí, některé stále uprášené po cestě, všechny se držely stranou a každá čekala, až nadejde čas, aby mohla položit své otázky některé Aes Sedai, či předložit petici. Některé ženy – dámy, obchodnice či manželky kupců – s sebou měly služebné. S peticemi přišlo dokonce i několik mužů. Ti stáli stranou, vypadali nejistě a každého si velice nervózně prohlíželi.
Nyneiva v čele upírala zrak odhodlaně kupředu, plášť za ní vlál, a ona kráčela, jako by věděla, kam jdou – což také věděla, dokud je někdo nezastaví – a měla plné právo tam jít – což však bylo samozřejmě něco zcela jiného. Oblečeny v šatech, v nichž přibyly do Tar Valonu, nevypadaly dívky na místní. Každá si vybrala ty nejlepší šaty, které měly kalhotovou sukni k jízdě na koni a plášť z jemné vlny s hustou výšivkou. Dokud se budou držet stranou, aby je nikdo nepoznal – už se vyhnuly několika známým tvářím – Egwain doufala, že se jim to podaří.
„Tohle by bylo lepší do nějakého hraběcího parku než na cestu k Tomově Hlavě,“ prohodila Nyneiva suše, když jí Egwain pomáhala s knoflíčky šedých hedvábných šatů protkávaných zlatem a s vyšitými květinami zdobenými perlami kolem pasu a na rukávcích, „ale mohlo by nám to pomoct, aby si nás nikdo nevšiml.“
Teď si Egwain posunula plášť a uhladila si vlastní zlatem vyšívané šaty ze zeleného hedvábí a ohlédla se na Elain v modrých šatech s krémově prolamovanými rukávci doufajíc, že Nyneiva měla pravdu. Zatím je všichni považovali za prosebníky, urozené dámy nebo aspoň bohaté ženy, ale stejně se od nich lišily. Egwain překvapilo, když si uvědomila v čem. Poté, co v posledních měsících nosila prostý bílý šat novicky, necítila se v hedvábí dobře.
Když procházely kolem, hlouček vesničanek ve střízlivých tmavých vlněných šatech jim udělal pukrle. Jakmile se dostaly o kousek dál, Egwain se ohlédla na Min. Min měla nohavice a mužskou košili s nabíranými rukávy schované pod chlapeckým hnědým pláštěm a kabátcem a na nakrátko ostříhaných vlasech měla naražený starý klobouk se širokou krempou. „Jedna z nás musí být sluha,“ smála se Min, když se oblékaly. „Ženy oblečené jako vy mají vždycky aspoň jednoho. Jestli budeme muset utíkat, budete si přát, abyste měly nohavice jako já.“ Teď se vlekla se čtyřmi sedlovými brašnami plnými teplého oblečení, protože než se vrátí, určitě už bude zima. Taky si připravily balíčky s jídlem, jež uzmuly v kuchyni, dost na to, aby jim vystačilo, než si budou moci nakoupit.
„Opravdu ti nemám něco vzít, Min?“ zeptala se Egwain tiše.
„Jenom se to špatně nese,“ zazubila se Min, „není to těžký.“ Zřejmě to vše pokládala za hru, nebo to aspoň předstírala. „A lidi by se určitě divili, proč taková dáma jako ty vláčí svý vlastní sedlový brašny. Můžeš si je vzít – a moje taky – až se –“ Její úsměv zmizel a ona důrazně zašeptala: „Aes Sedai!“
Egwain se otočila dopředu. Proti nim přicházela Aes Sedai s rovnými černými vlasy a pletí barvy zašlé slonoviny a naslouchala ženě v hrubých vesnických šatech a záplatovaném plášti. Aes Sedai si jich zatím nevšimla, ale Egwain ji poznala. Byla to Takima z hnědého adžah, která v Bílé věži vyučovala dějinám Aes Sedai a která své žačky poznala na sto kroků.
Nyneiva bez zpomalení zahnula do boční chodby, ale tamtudy zrovna spěchala jedna z přijatých, vyčouhlá dívka, která se neustále mračila, vlekouc za ucho novicku s ruměnými lícemi.