Egwain musela polknout, než mohla promluvit. „To byla Irella a Elsa. Myslíte, že si nás všimly?“ Nedokázala se přimět, aby se ohlédla.
„Ne,“ řekla po chvíli Min. „Viděly jenom naše šaty.“ Egwain si úlevou dlouze vydechla a slyšela, že Nyneiva udělala totéž.
„Než dorazíme ke stájím, pukne mi srdce,“ zamumlala Elain. „To je dobrodružství vždycky takové, Egwain? Že máš srdce až v krku a sevřený žaludek?“
„Asi ano,“ odpověděla pomalu Egwain. S těžkým srdcem si uvědomila, že kdysi po dobrodružství dychtila, chtěla provádět něco nebezpečného a vzrušujícího, jako hrdinové z příběhů. Teď byla přesvědčená, že vzrušující je, nač si člověk vzpomněl, když se ohlédl zpátky, a příběhy vynechávaly hodně nepříjemných věcí. Také to sdělila Elain.
„Stejně,“ prohlásila dědička odhodlaně, „Ještě nikdy jsem žádné opravdové vzrušení nezažila, a žádné nezažiju, dokud do toho bude moci máti mluvit. Což bude trvat do té doby, než usednu na trůn sama.“
„Buďte zticha, vy dvě,“ sykla Nyneiva. Pro změnu teď byly na chodbě samy, v dohledu nebyl nikdo. Nyneiva ukázala k úzkému schodišti. „Tohle je to, co potřebujeme. Jestli jsem se úplně neztratila při tom, jak jsme pořád zahýbaly.“
Vydala se vzhůru po schodech, jako by si přesto byla jistá, a ostatní ji následovaly. Malé dveře u paty schodiště opravdu vedly na uprášený dvorek vedle jižní stáje, kde měly ustájeny koně novicky, tedy ty, které nějaké koně měly, do té doby, než je opět potřebovaly. K čemuž obvykle došlo tehdy, kdy postoupily mezi přijaté novicky, nebo je poslaly domů. Za dívkami se nyní zvedala mohutná zářící Bílá věž. Pozemky k ní patřící zabíraly mnoho honů okolo a hradby kolem nich by zahanbily nejedno slušné město.
Nyneiva nakráčela do stáje, jako by jí patřila. Vonělo to tu senem a koňmi a dozadu do stínů s pruhy světla, dopadajícího sem zamřížovanými okénky u stropu, se táhly dvě řady stání. Kupodivu kosmatá Bela a Nyneivina bělka byly obě ustájeny kousek ode dveří. Bela natáhla hlavu nad dvířka svého stání a tiše na Egwain zaržála. V dohledu byl jenom jeden štolba, příjemně vypadající chlapík s prošedivělým vousem, žvýkající stéblo slámy.
„Chceme nasedlat koně,“ nařídila mu Nyneiva svým nejvelitelštějším tónem. „Tyhle dva. Min, najdi svýho a Elainina koně.“ Min shodila sedlové brašny a zatáhla Elain hlouběji do stáje.
Stájník se za nimi mračil a pomalu vytáhl stéblo z úst. „To musí být nějaká chyba, má paní. Tahle zvířata –“
„– jsou naše,“ prohlásila Nyneiva pevně a založila si ruce, takže byl jasně vidět prsten s hadem. „A ty je hned osedlej.“
Egwain zadržela dech. Jejich poslední naděje byla, že se, pokud to projde, bude Nyneiva vydávat za Aes Sedai, kdyby snad narazily na někoho, kdo by jim dělal potíže, a byl jí to ochoten spolknout. U žádné Aes Sedai ani u přijaté novicky by jí to samozřejmě neprošlo, ale stájník...
Muž se podíval na Nyneivin prsten a pak na ni. „Řekli mi dva,“ prohlásil nakonec, a zřejmě na něj Nyneiva žádný dojem neudělala. „Jedné přijaté a jedné novicky. O tom, že budete čtyři, řeč nebyla.“
Egwain se chtělo smát. Ovšem, Liandrin si nemyslela, že by si koně dokázaly opatřit samy.
Nyneiva se zatvářila zklamaně a promluvila ještě ostřejším hlasem. „Ty vyveď koně a osedlej je, nebo budeš potřebovat Liandrinino léčení, jestli ti ho vůbec bude ochotná poskytnout.“
Štolba chtěl něco poznamenat o Liandrin, ale když viděl, jak se Nyneiva tváří, bez dalšího slova se postaral o koně, jen si pro sebe cosi mumlal, ale tak tiše, že to žádná z dívek nezaslechla. Min s Elain se vrátily se svými oři ve chvíli, kdy stájník dotahoval druhou podpínku. Min vedla vysokého šedého valacha a Elain měla hnědou kobylku s labutím krkem.
Když všechny seděly v sedle, Nyneiva se opět obrátila ke štolbovi. „Bezpochyby ti bylo řečeno, abys o tomhle mlčel, a na tom nic nemění, jestli jsme dvě nebo dvě stovky. Pokud bys snad měl jiný názor, uvědom si, co by ti Liandrin udělala, kdybys jen cekl o tom, o čem máš mlčet.“
Když vyjely, Elain stájníkovi hodila minci a zamumlala: „Za tvé starosti, dobrý muži. Provedl jsi to dobře.“ Venku zachytila Egwainin pohled a usmála se. „Máti říká, že cukr a bič jsou vždycky lepší než jenom bič.“
„Doufám, že ani jedno nebudeme potřebovat, až dorazíme k hlídkám,“ podotkla Egwain. „Doufám, že s nimi si Liandrin promluvila taky.“
U Tarlomenovy brány ve vysoké jižní hradbě se však nedalo poznat, zda se strážnými někdo mluvil či nikoliv. Strážní čtveřici žen jen zamávali a krátce se poklonili, ani se na ně nepodívali podruhé. Měli zadržovat nebezpečné lidi venku. Očividně neměli žádné rozkazy ohledně toho, že by měli někoho držet uvnitř.
Chladný vítr vanoucí od řeky poskytl dívkám důvod stáhnout si cestou městem kapuce plášťů do čela. Zvonění podkov jejich koní na dláždění se ztrácelo v hučení davů lidí hrnoucích se ulicemi a v hudbě, která se linula z některých stavení, kolem nichž projížděly. Kolem jezdkyň se jako řeka kolem skaliska rozděloval shluk lidí oděných v šatu nejrůznějších zemí, od tmavé střízlivé módy cairhienské po jasné zářivé barvy Toulavého lidu včetně všech odstínů a střihů mezi tím, ale dívky stejně nemohly jet rychleji než pomalým krokem.
Egwain nevěnovala nejmenší pozornost slavným věžím s visutými můstky ani budovám, které vypadaly spíš jako zpěněné vlny, větrem obroušená skaliska či roztodivné lastury než něco postaveného z kamene. Aes Sedai často chodívaly do města a v tomhle davu se mohly některé ocitnout tváří v tvář, než bys řekl švec. Egwain si po chvíli uvědomila, že ostatní dívky dávají stejně dobrý pozor jako ona, ale stejně se jí ulevilo, když se na dohled objevil ogieří háj.
Nad střechami domů již byly vidět velké stromy se svými rozložitými korunami, zabírajícími stovky sáhů i víc. Vysokánské duby, jilmy, kaliny a jedle pod nimi vypadaly jako trpaslíci. Kolem háje, jenž měl dobré dvě míle napříč, se tyčila zeď, ale byly to vlastně jen řady vinutých kamenných oblouků, z nichž každý měl pět sáhů na výšku a dvakrát tolik na šířku. Před zdí se na ulici hemžili lidé, vozy a kočáry, kdežto za ní ležela skoro divočina. Háj nevypadal ani jako upravený park, ani jako neuspořádaná houština uprostřed lesa. Spíš vypadal jako vzor přírody, jako by to měl být dokonalý les, nejkrásnější les, jaký by mohl být. Některé lístky již začaly měnit barvu, a na Egwain to působilo dojmem, že dokonce i záblesky oranžové, žluté a červené mezi zelení jsou dokonalým ztělesněním podzimu.
Občas někdo zašel i do oblouků, ale nikdo se neohlédl, když pod stromy vjely čtyři ženy. Město se rychle ztrácelo z dohledu, dokonce i jeho hluk v háji utichal. Po deseti krocích jako by se ocitly na míle od nejbližšího města.
„Severní okraj háje, říkala,“ mumlala si Nyneiva a rozhlížela se kolem. „Odsud dál na sever už není nic, jen –“ zarazila se, protože z houštiny černého bezu vyrazili dva koně, tmavá lesklá klisna pod sedlem a lehce naložený nákladní kůň.
Tmavá klisna se vzepjala a zahrabala kopyty ve vzduchu, když jí Liandrin prudce přitáhla otěže. Aes Sedai byla vzteky bez sebe. „Řekla jsem vám, abyste o tomhle nikomu neříkaly! Nikomu!“ Egwain si všimla naložených tyčí a přišlo jí to zvláštní.
„Tohle jsou přítelkyně,“ začala Nyneiva škrobeně, ale Elain ji přerušila.
„Odpusť nám, Liandrin Sedai. Ony nám nic neřekly, slyšely jsme vás. Nechtěly jsme poslouchat něco, co bychom neměly slyšet, ale stejně jsme to slyšely. A také chceme pomoci Randovi al’Thorovi. A těm druhým chlapcům samozřejmě také,“ dodala rychle.