Liandrin se podívala na Elain a Min. Mezi větvemi šikmo pronikalo pozdně odpolední slunce a jejich tváře byly skryty ve stínu kapuci. „Takže,“ řekla nakonec s pohledem stále upřeným na druhé dvě ženy, „zařídila jsem, aby se o vás dvě postaraly, ale když už jste tady, nevadí. Na tuhle cestu mohou jít čtyři stejně dobře jako dvě.“
„Postaraly, Liandrin Sedai?“ ozvala se Elain. „Tomu nerozumím.“
„Dítě, o tobě a té druhé je známo, že jste přítelkyně těchhle dvou. Nemyslíte, že by vám kladly otázky, až by zjistily, že ony zmizely? Myslíš si, že by na tebe byly černé adžah milé jenom proto, že jsi dědička trůnu? Kdybys byla zůstala v Bílé věži, možná by ses nedožila rána.“ To všechny dívky na chvíli umlčelo, ale Liandrin vzápětí otočila koně a zavelela: „Pojeďte za mnou!“
Aes Sedai je vedla hlouběji do háje, až narazily na vysoký železný kovaný plot zakončený jako břitva ostrými hroty. Plot zřejmě ohraničoval velké prostranství a napravo a nalevo mizel mezi stromy. V plotě byla branka zabezpečená velkým zámkem. Liandrin jej odemkla velkým klíčem, který vytáhla z pláště, a pokynula dívkám, aby vjely dovnitř, načež za nimi zase zamkla a hned jela dál. Na větvi nad nimi zašvitořila veverka a odněkud bylo slyšet ostré bušení datla.
„Kam jedeme?“ chtěla vědět Nyneiva. Liandrin neodpověděla a Nyneiva se rozzlobeně ohlédla na ostatní. „Proč jedeme hlouběji do lesa? Abychom mohly opustit Tar Valon, musíme přejet most nebo použít loď, a tady žádný most nebo loď není –“
„Je tu tohle,“ oznámila Liandrin. „Plot brání ve vstupu těm, kdo by si mohli ublížit, ale my to dnes potřebujeme.“ Ukazovala na vysokou silnou desku zřejmě z kamene, která stála na užší hraně a po jedné straně měla složitý reliéf lián a lístků.
Egwain se stáhlo hrdlo. Náhle věděla, proč Liandrin vzala lucerny, a nelíbilo se jí to. Zaslechla šeptat Nyneivu. „Brána.“ Obě se na Cesty pamatovaly až příliš dobře.
„Jednou jsme to zvládly,“ říkala to sobě stejně jako Nyneivě, „tak to zvládneme i podruhé.“ Jestli nás Rand a ostatní potřebují, musíme jim pomoci. Tak je to prosté.
„Je to opravdu...?“ začala Min přidušeným hlasem, ale dokončit větu nedokázala.
„Brána,“ vydechla Elain. „Netušila jsem, že se Cesty ještě dají použít. Tedy rozhodně jsem vůbec netušila, že je dovoleno je používat.“
Liandrin již sesedla a sundala z rytiny trojlístek avendesory. Velká křídla z propletených lián se začala otevírat a za nimi se objevilo něco, co připomínalo matné stříbrné zrcadlo, které nejasně odráželo, co bylo před ním.
„Nemusíte chodit,“ řekla Liandrin. „Můžete tu na mě počkat, bezpečně za plotem, dokud pro vás nepřijdu. Nebo vás možná černé adžah najdou dřív než ostatní.“ Její úsměv vůbec nebyl milý. Za ní se brána otevřela dokořán a křídla se zastavila.
„Neříkala jsem, že nepůjdeme,“ řekla Elain, ale toužebně se ohlédla k lesu.
„Jestli to máme udělat,“ pravila chraptivě Min, „tak do toho.“ Zírala na bránu a Egwain měla dojem, že slyší, jak Min bručí: „Světlo tě spal, Rande al’Thore.“
„Já musím jít poslední,“ řekla Liandrin. „Takže všechny dovnitř. Půjdu za vámi.“ Teď se také ohlížela k lesu, jako by se bála, že by je mohl někdo sledovat. „Rychle! Rychle!“
Egwain nevěděla, co Liandrin čeká, že uvidí, ale ať by byl přišel kdokoliv, byl by jim zabránil použít bránu. Rande, ty tupohlavý pitomče, pomyslela si, proč se nemůžeš aspoň jednou dostat do potíží, kdy bych se nemusela chovat jako hrdinka z příběhů?
Pobídla Belu do kroku a kosmatá kobylka, čiperná po delším pobytu ve stáji, poskočila dopředu.
„Pomalu!“ křikla Nyneiva, ale bylo pozdě.
Egwain s Belou se řítily ke svému vlastnímu matnému odrazu. Dva kosmatí koně se dotkly nosy a jako by vplouvaly jeden do druhého. Když Egwain splývala se svým vlastním odrazem, zamrazilo ji. Čas jako by plynul pomaleji, jako kdyby ji chlad zahaloval po kousíčcích, a jeden každý kousíček zabral celé dlouhé, nekonečné minuty.
Náhle Bela v černočerné tmě klopýtla pohybujíc se tak rychle, že jí Egwain málem přeletěla přes hlavu. Kobylka se zastavila a třásla se, zatímco Egwain spěšně sesedala a potmě jí osahávala nohy, aby zjistila, jestli si neublížila. Byla za tmu skoro vděčná, protože zakryla její znachovělé tváře. Věděla, že čas, stejně jako vzdálenosti, jsou na Cestách jiné. Pohnula se bez přemýšlení.
Kolem byla všude tma, jen obdélník otevřené brány z této strany připomínal okno z kouřového skla. Dovnitř brána nevpouštěla světlo – černota jako by se tiskla přímo na ni – ale Egwain skrze otvor viděla ostatní, pohybující se pomalu, jako postavy ve špatném snu. Nyneiva trvala na tom, že rozdá tyče s lucernami a zapálí je. Liandrin nepůvabně souhlasila, zřejmě naléhala, že si musejí pospíšit.
Když bránou prošla Nyneiva – vedouc svou bělku pomalým krokem – Egwain ji málem objala a přinejmenším polovina její radosti vyvěrala z lucerny, kterou Nyneiva nesla. Lucerna vytvářela menší jezírko světla, než by měla – temnota se tlačila na světlo a snažila se ho vtisknout zpět do lucerny – ale Egwain už začínala mít dojem, že se temnota tlačí na ni samotnou, jako by byla hmotná. Nicméně spokojila se s prohlášením: „Bela je v pořádku a já si nesrazila vaz, i když jsem si to nejspíš zasloužila.“
Kdysi bývalo na Cestách světlo, než byla pošpiněna jediná síla, pomocí níž byly vytvořeny, než je špína, kterou Temný seslal na saidín, začala kazit.
Nyneiva Egwain strčila tyč s lucernou do rukou a otočila se, aby ze sedla sundala další. „Pokud víš, co bys zasloužila,“ zabručela, „tak si to nezasloužíš.“ Náhle se zahihňala. „Občas si myslím, že u zrodu titulu vědma stála podobná rčení víc než cokoliv jiného. No, tady je další. Ty si srazíš vaz a já ti ho spravím, aby sis ho mohla příště srazit zas.“
Říkala to lehce a Egwain se také smála – dokud si neuvědomila, kde je. Nyneivě veselí také dlouho nevydrželo.
Min s Elain prošly bránou váhavě. Svoje koně vedly za sebou, nesly zapálené lucerny a očividně čekaly, že tu budou přinejmenším číhat nějaké obludy. Zprvu se jim ulevilo, když kromě temnoty nic jiného nenašly, ale tíha tmy brzy způsobila, že začaly nervózně přešlapovat. Liandrin vrátila list avendesory na místo a projela zavírající se bránou, vedouc nákladního koně.
Liandrin ani nepočkala, až se brána zcela zavře, jen beze slova hodila otěže nákladního koně Min, vydala se podél bílé čáry, která byla matně vidět ve světle luceren, a zamířila tak na Cesty. Podlaha vypadala jako z kamene, celá poďobaná a vyžraná kyselinou. Egwain se spěšně vyškrábala Bele na hřbet, ale Aes Sedai následovaly všechny dívky vcelku dost rychle. Ze světa jako by nic nezbylo, jen drsná podlaha pod kopyty koní.
Bílá čára vedla rovně jako když střelí tmou k velké kamenné desce pokryté ogieřími písmeny vyloženými stříbrem. Na některých místech však byl nápis porušen stejnými dolíčky, jaké hyzdily podlahu.
„Ukazatel,“ zamumlala tiše Elain, obrátila se v sedle a nejistě se rozhlížela kolem. „Elaida mi něco málo o Cestách prozradila. Moc toho ale neříkala. Ne dost,“ dodala pochmurně. „Nebo zase až moc.“
Liandrin klidně srovnala ukazatel s pergamenem, který nacpala zpátky do kapsáře dřív, než se na něj Egwain stačila podívat.