Světlo luceren jako by na kraji ostře končilo, místo aby se postupně vytrácelo, ale stačilo, aby Egwain, když je Aes Sedai odváděla od ukazatele, zahlédla silnou kamennou balustrádu, místy také vyžranou. Ostrov, tak to nazvala Elain. Díky temnotě se nedalo pořádně odhadnout, jak je ostrov vlastně velký, ale Egwain usoudila, že asi sto kroků napříč.
Balustrádu protínaly kamenné můstky a plošiny, každá s kamenným sloupem označeným jedinou linkou ogieřího písma. Mosty jako by se klenuly do prázdna. Plošiny vedly nahoru i dolů. Jak projížděly kolem, nezahlédly z nich víc než začátek.
Liandrin se zastavila, jen aby se podívala na kamenné sloupy, a pak zabočila na plošinu vedoucí dolů a brzy kolem nich byla jen plošina sama a temnota. Všude viselo dusivé ticho. Egwain měla pocit, že dokonce ani klapot kopyt na hrubém kameni se nenese příliš daleko za okruh světla.
Plošina vedla pořád dolů a zatáčela pořád dokola, až vyústila na jiném ostrově s rozlámanou balustrádou mezi můstky a dalšími plošinami. Zdejší ukazatel Liandrin opět srovnala s pergamenem. Ostrov působil dojmem pevného kamene, stejně jako ten první. Egwain si toužebně přála, aby si nebyla tolik jistá, že první ostrov jim visí přímo nad hlavou.
Náhle promluvila Nyneiva a nahlas vyslovila Egwaininy obavy. Mluvila sice pevným jistým hlasem, ale uprostřed věty se zarazila a polkla.
„To – to by mohlo být,“ usoudila slabým hláskem Elain. Zvedla oči a rychle je zase sklopila. „Elaida říkala, že přírodní zákony na Cestách neplatí. Aspoň ne tak, jako venku.“
„Světlo!“ zamumlala Min a pak zvedla hlas. „Jak dlouho tu podle tebe musíme zůstat?“
Medové copy Aes Sedai zavířily, jak se k nim Liandrin prudce otočila. „Dokud vás nevyvedu,“ řekla stroze. „Čím víc mě obtěžujete, tím déle to bude trvat.“ A znovu se dala do zkoumání svého pergamenu a ukazatele.
Egwain i ostatní dívky mlčely.
Liandrin putovala od ukazatele k ukazateli, po plošinách a můstcích, které jako by bez opory vedly nekonečnou tmou. Aes Sedai nevěnovala dívkám pozornost a Egwain náhle napadlo, jestli by se Liandrin vrátila, kdyby se některá z nich opozdila. Ostatní nejspíš přemýšlely o tomtéž, protože všechny jely v těsném hloučku těsně za ocasem tmavé klisny.
Egwain překvapilo, když si uvědomila, že ji to pořád přitahuje k saidaru, cítila přítomnost ženské poloviny pravého zdroje i touhu po něm, toužila usměrňovat jeho proudění. Předtím byla přesvědčená, že Temného špína na Cestách jej před ní zakryje. Jistým způsobem tu špínu cítila. Byla slabá a neměla nic společného se saidarem, ale Egwain si byla jistá, že kdyby tady sáhla po pravém zdroji, bylo by to, jako by ponořila ruku do ohavného mastného kouře, aby dosáhla na čistý šálek. Ať by udělala cokoliv, bylo by to pošpiněno. Poprvé za celé týdny neměla potíže vábení saidaru odolat.
Na světě venku už musela být dávno tma, když Liandrin náhle na jednom z ostrovů sesedla a oznámila, že se tu zastaví na večeři a přespí tu a že jídlo je na nákladním koni.
„Rozdělte to,“ řekla, neobtěžujíc se některé přikázat přímo. „Potrvá nám skoro dva dny, než dorazíme k Tomově Hlavě. Nechci, abyste tam dojely hladové, když už jste byly tak hloupé a nevzaly jste s sebou nic k jídlu.“ Rázně odsedlala a spoutala klisnu, ale pak se prostě usadila na sedlo a počkala, dokud jí některá z dívek nedonese jídlo.
Placku a sýr jí donesla Elain. Aes Sedai dala jasně najevo, že po společnosti netouží, takže se ostatní dívky najedly o kousek dál, sedíce na sedlech naskládaných těsně u sebe. Temnota za jejich lucernami byla ubohým kořením.
Po chvíli řekla Egwain: „Liandrin Sedai, co když potkáme Černý vítr?“ Min zvedla obočí a Elain vykřikla. „Moirain Sedai říkala, že se nedá zabít, dokonce se mu prý nedá ani příliš ublížit, a já cítím, jak špína tohohle místa čeká, aby mohla pokřivit vše, co s jedinou sílou podnikneme.“
„Na zdroj ani nepomyslíte, dokud vám neřeknu,“ vyjela na ni Liandrin ostře. „Jestli se některá z vás pokusí tady na Cestách usměrňovat, mohla by se zbláznit jako muž. Nemáte výcvik na to, abyste překonaly špínu mužů, kteří to tu vytvořili. Jestli se Černý vítr objeví, vyřídím to já.“ Našpulila rty a zadívala se na kousek sýra. „Moirain toho neví tolik, kolik si myslí.“ Strčila sýr do úst a usmála se.
„Nemám ji ráda,“ zamumlal Egwain dost tiše, aby ji Aes Sedai nezaslechla.
„Jestli s ní může spolupracovat Moirain,“ řekla tiše Nyneiva, „tak my můžeme taky. Ne že bych měla Moirain o moc raději než Liandrin, ale jestli se znovu začaly plést do Randových věcí...“ Odmlčela se a přitáhla si plášť k tělu. Zima sice nebyla, ale jí jaksi připadalo, že by měla být.
„Co je ten Černý vítr?“ zeptala se Min. Když jí to Elain vysvětlila, přičemž se držela hlavně toho, co říkaly Elaida a její matka, Min si povzdechla. „Vzor se má hodně z čeho zodpovídat. Nevím, jestli některý mužský za tohle stojí.“
„Nemuselas chodit,“ připomněla jí Egwain. „Mohlas kdykoliv odejít. Nikdo by se ti nepokoušel zabránit odejít z Bílé věže.“
„Ó, já jsem se mohla vytratit,“ prohodila Min suše, „stejně snadno jako ty nebo Elain. Vzor se příliš nestará o to, co chceme my. Egwain, co jestli si tě Rand i po tom všem, čím jsi kvůli němu prošla, nevezme? Co jestli se ožení s nějakou jinou ženou, kterou jsi nikdy předtím neviděla, nebo s Elain nebo se mnou? Co pak?“
Elain se zakuckala. „Máti by to neschválila.“
Egwain chvíli mlčela. Rand se možná nedožije svatby s žádnou ženou. A jestli ano... Neuměla si představit, že by někomu ublížil. Ani poté, co zešílí? Musel existovat nějaký způsob, jak to všechno zastavit, nějak to změnit. Aes Sedai toho tolik věděly, mohly toho tolik udělat. Jestli ho mohly zastavit, tak proč to neudělaly? Jediná odpověď byla, protože nemohly, a tu Egwain slyšet nechtěla.
Snažila se dodat svému hlasu lehkost. „Nejsem si jistá, jestli si ho chci vzít. Aes Sedai se vdávají jen zřídka, víš. Ale být tebou, nebo tebou, Elain, rozhodně bych si na něj nedělala zálusk. Nemyslím...“ Zarazila se a zakašlala, aby to zamaskovala. „Nemyslím, že se někdy ožení. Ale pokud ano, tak přeju tý, kterou si nakonec vezme, i kdyby to byla jedna z vás, hodně štěstí.“ Doufala, že to znělo, jako by to myslela vážně. „Je umíněný jako mezek a odmítá uznat svý chyby, ale je laskavý.“ Hlas se jí zachvěl, ale podařilo se jí zasmát.
„Můžeš klidně tvrdit, že ti na něm nezáleží,“ prohlásila Elain. „Ale podle mého názoru by se ti to líbilo ještě méně než máti. On je zajímavý, Egwain. Zajímavější než kterýkoliv muž, jakého jsem kdy potkala, i když je to jenom ovčák. Pokud budeš tak hloupá, abys ho odhodila, tak budeš moci dávat za vinu jen sama sobě, jestli se rozhodnu čelit máti a tobě. Nebylo by to poprvé, kdy by andorský princ neměl před svatbou titul. Ale ty tak hloupá nebudeš, takže se to nesnaž předstírat. Určitě se rozhodneš pro zelené adžah a uděláš ho jedním ze svých strážců. Jediné zelené adžah s jedním strážcem, které znám, jsou za něj provdané.“
Egwain se přinutila přidat se k Elain a prohlásila, že jestli se stane zelenou sestrou, bude mít deset strážců.
Min ji zamračeně pozorovala a Nyneiva zase zamyšleně sledovala Min. Dívky se odmlčely a převlékly se do vhodnějšího šatu na cestu, který vytáhly ze sedlových brašen. Nebylo snadné udržet si takovém ponurém místě dobrou náladu.