Egwain zprvu nemohla usnout, a pak spala špatně a zdály se jí ošklivé sny. Nezdálo se jí o Randovi, ale o muži s ohnivýma očima. Tentokrát neměl na obličeji masku a byl na něj strašný pohled, protože měl tvář samou hojící se popáleninu. Jen se na ni podíval a zasmál se, ale nejhorší byly sny, které následovaly, sny o tom, že je ztracena na Cestách navěky, sny, v nichž ji pronásledoval Černý vítr. Když ji Liandrin dloubla špičkou boty do žeber, aby ji vzbudila, byla skoro vděčná. Měla pocit, že vůbec nespala.
Liandrin je druhý den hnala dál, i když místo slunce měly jen lucerny, a ke spánku jim dovolila se uložit, až když se kymácely v sedlech. Kámen byl tvrdá poduška, ale Liandrin je po pár hodinách nelítostně vzbudila. Skoro ani nepočkala, než nasednou, a už vyjela dál. Plošiny a mosty, ostrovy a ukazatele. Egwain jich v té černočerné tmě viděla tolik, že už je přestala počítat. Už dávno ztratila pojem o čase. Liandrin jim dovolila jen krátké zastávky, kdy se najedly a daly odpočinout koním, a temnota je tlačila k zemi jako hmotné břímě. V sedlech všechny kromě Liandrin seděly zhroucené jako pytle obilí. Na Aes Sedai únava ani temnota zřejmě nepůsobily. Byla čerstvá jako v Bílé věži a stejně chladná. Nikoho nenechala nahlédnout do pergamenu, s nímž srovnávala ukazatele, a když se jí na něj Nyneiva zeptala, hned ho schovala s odměřeným: „Stejně bys tomu nerozuměla.“
A pak, zatímco Egwain unaveně mrkala, Liandrin odjížděla od ukazatele ne k mostu či plošině, ale podél poďobané bílé čáry vedoucí pryč do temnoty. Egwain se podívala na své přítelkyně a pak si všechny pospíšily za Aes Sedai. Před nimi, ve světle lucerny, už Liandrin sundávala lístek avendesory z reliéfu brány.
„Jsme tady,“ pravila s úsměvem Liandrin. „Konečně jsem vás přivedla tam, kam jste se měly dostat.“
40
Damane
Když se brána otevřela, Egwain sesedla. Liandrin jim pokynula, aby projely ven, a Egwain tedy opatrně vyvedla kosmatou kobylku z Cest. Přestože šly pomalu, ona i Bela klopýtly v křovisku rozmačkaném otevírajícími se křídly brány, když se jejich pohyb jako by ještě víc zpomalil. Skrytou bránu obklopovala stěna křoví. Kolem rostlo jen pár stromů a listím poněkud barevnějším, než bylo, když byly v Tar Valonu, šustil ranní větřík.
Egwain se dívala, jak se její přítelkyně vynořují z brány, a stála tu již celou minutu, než si konečně uvědomila, že už je tu jiná skupina, skrytá za druhým křídlem brány. Když si toho konečně všimla, nejistě si je prohlédla. Byla to ta nejpodivnější skupinka, jakou kdy viděla, a taky si vzpomněla, co slyšela povídat o válce na Tomově Hlavě.
Byli tu ozbrojení muži, přinejmenším padesát jich bylo, s překrývajícími se ocelovými pláty na hrudi a matnými černými přílbami ve tvaru hmyzích hlav. Seděli v sedlech či postávali vedle svých koní a zírali na ni, zírali na vynořující se ostatní ženy, zírali na bránu a cosi si mumlali. Jediný muž s odkrytou hlavou mezi nimi, vysoký muž s tmavou pletí a orlím nosem, stál s pozlacenou a pomalovanou přílbou u boku a vypadal ohromený tím, co viděl. S vojáky byly také ženy. Dvě měly prosté tmavošedé šaty a široké stříbrné obojky a napjatě pozorovaly ty, kdo vycházely z brány. Za těmi dvěma stály další ženy, jako by se jim chystaly šeptat do ucha. Dvě další ženy, stojící kousek stranou, měly široké rozstřižené suknice sahající jim kus nad kotníky a štítky s vyšitými blesky na prsou a na suknicich. Nejpodivnější ze všech byla poslední žena, vyklánějící se z nosítek nesených osmi svalnatými muži s holou hrudí a baňatými černými kalhotami. Hlavu měla ta žena na obou spáncích vyholenou, takže jí zbyl široký hřeben černých vlasů, které jí spadaly až na záda. Dlouhé smetanové šaty s vyšitými květy a ptáčky v modrých oválech měla pečlivě upravené tak, aby byly vidět záhyby čistě bílých spodniček. Nehty měla dobrý coul dlouhé a na ukazováčku a prostředníku nalakované namodro.
„Liandrin Sedai,“ vydechla nervózně Egwain, „ty víš, kdo to je?“ Její přítelkyně ohmatávaly otěže, jako by chtěly nasednout a utéci, ale Liandrin vrátila lístek avendesory na místo a sebevědomě pokročila kupředu, ještě než se brána zcela zavřela.
„Vznešená paní Suroth?“ řekla Liandrin, a napůl to znělo jako otázka a napůl jako prohlášení.
Žena v nosítkách přikývla. „Ty jsi Liandrin.“ Při řeči trochu šišlala a Egwain chvíli trvalo, než jí porozuměla. „Aes Sedai,“ dodala Suroth s pokřiveným úsměvem a vojáci začali cosi mumlat. „Musíme to vyřídit rychle, Liandrin. Jsou tu hlídky a ty nás nesmějí objevit. Tobě by se pozornost hledačů pravdy nelíbila o nic víc než mně. Chci se vrátit do Falme dřív, než Turok zjistí, že jsem byla pryč.“
„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Nyneiva. „O čem to tu mluví, Liandrin?“
Liandrin položila Nyneivě a Egwain ruku na rameno. „Tohle jsou ty dvě, o kterých jsem mluvila. A tady je další.“ Kývla směrem k Elain. „Je to dědička Andoru.“
Obě ženy s blesky na šatech přistoupily ke skupince před bránou – Egwain si všimla, že v rukou drží stočené pruhy jakéhosi stříbrného kovu – a ten voják bez přílby šel s nimi. Nijak se nesnažil sáhnout po meči a lhostejně se usmíval, ale Egwain si ho stále ostražitě prohlížela. Liandrin se netvářila nijak pohoršeně, jinak by byla Egwain skočila na Belu už tehdy.
„Liandrin Sedai,“ řekla naléhavě, „co je to za lidi? Oni taky chtějí pomoct Randovi a ostatním?“
Muž s orlím nosem náhle popadl Min s Elain zezadu za krk a všechno se náhle událo nesmírně rychle. Muž zaklel a jedna z žen zaječela, nebo to snad bylo více žen. Egwain si nebyla jistá. Vítr se náhle změnil ve vichřici, která odnášela Liandrinin rozzlobený křik v oblacích prachu, a listí a stromy se se sténáním ohýbaly. Koně se vzpínali a pronikavě řičeli. A jedna z žen natáhla ruku a připevnila Egwain cosi na krk.
Egwain vlál plášť jako plachta a ona se zapřela a zatahala za kovový obojek z hladkého kovu. Nepovolil, měla dojem, že je z jednoho kusu, i když věděla, že někde musí mít sponu. Stříbřitý pásek, který žena držela, jí teď vedl přes rameno a končil u světlého náramku na ženině levém zápěstí. Egwain zaťala pěst a udeřila ženu, jak nejsilněji uměla, přímo do oka – a zapotácela se a padla na kolena. V hlavě jí zvonilo. Měla dojem, jako by ji do obličeje udeřil velký chlap.
Když znovu začala vidět, vítr již utichl. Kolem volně pobíhalo několik koní, mezi nimi Bela a Elainina klisna, a někteří vojáci kleli a zvedali se ze země. Liandrin si klidně smetala prach a listí ze šatů. Min klečela a omámeně se snažila zvednout. Muž s orlím nosem stál nad ní a z nosu mu kapala krev. Minin nůž ležel těsně mimo její dosah a jeho čepel byla po jedné straně rudá. Nyneivu a Elain nebylo nikde vidět a Nyneivina kobylka byla také pryč. Stejně jako několik vojáků a jedna dvojice žen. Ta druhá tu klidně stála a Egwain teď viděla, že jsou spojeny stříbrnou šňůrou podobnou té, která ji spojovala se ženou vedle ní.
Ta žena dřepěla vedle Egwain a mnula si tvář. Levé oko už jí začínalo modrat. Měla dlouhé tmavé vlasy a velké hnědé oči. Byla hezká, asi o deset let starší než Nyneiva. „Tvoje první lekce,“ řekla důrazně. V jejím hlase nebyla nejmenší stopa nepřátelství, mluvila vlastně skoro laskavě. „Tentokrát tě víc nepotrestám, protože s nově chycenou damane jsem si měla dávat větší pozor. Ale pamatuj si. Ty jsi damane, uvázaná, a já jsem sul’dam, vodící. Když jsou damane a sul’dam spojeny, cokoliv ublíží sul’dam, ucítí dvakrát silněji damane. Až do smrti. Takže si pamatuj, že nikdy nesmíš uhodit sul’dam a musíš svou sul’dam chránit víc než sama sebe. Jsem Renna. Jak se jmenuješ ty?“