„Já nejsem... cos říkala,“ zavrčela Egwain. Znovu zatahala za obojek, ale ten ani tentokrát nepovolil. Napadlo ji, že ženu znovu srazí k zemi a pokusí se jí strhnout náramek ze zápěstí, ale nápad nakonec zavrhla. I kdyby se ji nepokusili zastavit vojáci – a ti si jí s Renny zatím vůbec nevšímali – měla nepříjemný pocit, že druhá žena mluví pravdu. Dotkla se levého oka a trhla sebou. Sice se nezdálo, že by jí tvář otékala, takže možná nebude mít stejnou modřinu jako Renna, ale stejně to bolelo. Její levé oko, Rennino levé oko. Zesílila hlas. „Liandrin Sedai? Proč je to necháváš dělat?“ Liandrin si oprášila ruce a ani se na Egwain nepodívala.
„První, co se musíš naučit,“ promluvila Renna „je udělat přesně to, co se po tobě chce, a bez váhání.“
Egwain zalapala po dechu. Náhle měla pocit pálení a bodání, jako by spadla do kopřiv žahavek, a to od hlavy k patě. Pohodila hlavou a pálení zesílilo.
„Mnoho sul’dam," pokračovala tím téměř přátelským tónem Renna, „nevěří, že by damane měly mít povoleno jméno. Ale já jsem tě chytila, takže tě budu cvičit já, a já ti dovolím ponechat si vlastní jméno. Pokud mě příliš nerozzlobíš. Teď jsem s tebou mírně nespokojena. Opravdu chceš trvat na svém, než se doopravdy rozzlobím?“
Egwain roztřeseně zaťala zuby. Zatínala nehty do dlaní ve snaze zuřivě se nepoškrábat. Pitomo! Je to jenom tvoje jméno. „Egwain,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Jsem Egwain al’Vereová.“ Pálení a svěděni okamžitě pominulo. Egwain si dlouze vydechla.
„Egwain,“ řekla Renna. „To je hezké jméno.“ A k Egwainině hrůze ji Renna poplácala po hlavě, jako by byla pes.
Náhle si uvědomila, že to cítí z ženina hlasu – dobrý vztah ke psu ve výcviku, nikoliv přátelství, které člověk cítí k jiné lidské bytosti.
Renna se uchechtla. „Teď jsi ještě rozzlobenější. Jestli mě chceš znovu uhodit, tak dávej pozor, ať to není moc silně, protože ty to ucítíš dvakrát tolik, co já. A nesnaž se usměrňovat. To nikdy nedokážeš bez mého přímého rozkazu.“
Egwain bušilo v hlavě. Zvedla se a snažila se Renny nevšímat, pokud si ovšem lze nevšímat někoho, kdo drží vodítko připevněné k obojku kolem vašeho krku. Když se druhá žena znovu zasmála, tváře jí zahořely. Chtěla jít k Min, ale délka vodítka jí to nedovolila. Tiše tedy zavolala: „Min, jsi v pořádku?“
Min si pomalu dřepla na paty a kývla. Pak zvedla ruku k hlavě a tvářila se, jako by si přála, aby se nebyla pohnula.
Oblohu rozťal blesk a rozštípl strom nedaleko od nich. Egwain nadskočila a potom se náhle usmála. Nyneiva byla pořád volná a Elain také. Pokud ji s Min někdo může osvobodit, Nyneiva to dokáže. Úsměv se však změnil v zamračení, když se podívala na Liandrin. Aes Sedai je z nějakého důvodu zradila, ale za to zaplatí. Jednou. Nějak. Zamračení jí neulevilo. Liandrin se neotočila od nosítek.
Muži s holou hrudí poklekli a položili nosítka na zem. Suroth přistoupila a pečlivě si upravila suknice. Pak se, obutá do lehkých sřevíčků, vydala k Liandrin. Obě ženy byly zhruba stejně velké. Hnědé oči se nevzrušeně dívaly do černých.
„Měla jsi mi přivést dvě,“ řekla Suroth. „Místo toho mám jenom jednu, zatímco dvě utekly, a jedna je mnohem mocnější, než bych kdy věřila, že nějaká může být. Přivolá k nám každou hlídku ze vzdálenosti dvou leguí.“
„Přivedla jsem ti tři,“ řekla Liandrin klidně. „Jestli si je nedokášeš udržet, možná by si náš pán měl mezi vámi najít někoho jiného, aby mu sloužil. Bojíš se maličkostí. Jestli přijde nějaká hlídka, zabij je.“
Nedaleko opět udeřil blesk a o chvíli později zahřmělo. Do vzduchu se zvedl oblak prachu. Liandrin ani Suroth si toho však nevšímaly.
„Pořád se můžu vrátit do Falme se dvěma novými damane," pravila Suroth. „Ale mrzí mě, když musím dovolit... Aes Sedai,“ – ta slova od ní zněla jako nadávka – „volně odejít.“
Liandrinin výraz se nezměnil, ale Egwain si všimla, že náhle začala vydávat slabou záři.
„Dej pozor, vznešená paní,“ zavolala Renna. „Je připravená!“
Vojáci se pohnuli a sáhli po mečích a kopích, ale Suroth jen spojila prsty a přes dlouhé nehty se zadívala na Liandrin. „Nic mi neuděláš, Liandrin. Našemu pánu by se to nelíbilo, protože mě tady potřebuje víc než tebe, a ty se jeho bojíš víc než toho, že z tebe uděláme damane.“
Liandrin se usmála, i když na tvářích měla od vzteku bílé skvrny. „A ty, Suroth, se ho bojíš víc než toho, že tě na místě spálím na uhel.“
„Právě. Obě se ho bojíme. A přesto se potřeby našeho pána časem změní. Všechny marath’damane budou nakonec uvázány. Třeba to nakonec budu já, kdo ti nasadí obojek kolem tvého hezkého krčku.“
„Jak říkáš, Suroth. Potřeby našeho pána se změní. Připomenu ti to v den, kdy přede mnou poklekneš.“
Vysoká kalina asi o míli dál náhle vzplála jako věchet slámy.
„Tohle začíná být únavné,“ zabručela Suroth. „Elbare, odvolej je.“ Muž s orlím nosem vytáhl malý roh. Vydával vysoký pronikavý zvuk.
„Musíš najít tu ženu Nyneivu,“ vyjela Liandrin ostře. „Elain není důležitá, ale obě ty ženy a tuhle dívku musíš vzít s sebou na loď, až vyplujete.“
„Vím moc dobře, co nám bylo nařízeno, marath’damane, i když bych moc ráda věděla, proč.“
„Ať ti toho řekli, kolik chtěli, dítě,“ opovržlivě plivla Liandrin, „tolik je dovoleno, abys věděla. Pamatuj, že sloužíš a posloucháš. Tyhle dvě musejí být přepraveny na druhou stranu Arythského oceánu a drženy tam.“
Suroth si odfrkla. „Nezůstanu tady, abych hledala nějakou Nyneivu. Jestli mě Turak předá hledačům pravdy, nebudu již našemu pánu k užitku.“ Liandrin rozzlobeně otevřela ústa, ale Suroth ji nenechala promluvit. „Ta žena nezůstane volná dlouho. Ani jedna. Až znovu vyplujeme, vezmeme s sebou každou ženu z tohohle mizerného kusu země, která může usměrňovat, byť málo, uvázanou a na obojku. Jestli tu chceš zůstat a hledat ji, posluž si. Brzy sem dorazí hlídky, protože chtějí vypátrat tu chátru, co se pořád skrývá po kraji. A některé hlídky s sebou vodí damane, a těm bude jedno, kterému pánu sloužíš. Jestli to setkání vůbec přežiješ, vodítko a obojek tě naučí novému životu, a já si nemyslím, že by se náš pán obtěžoval sem posílat někoho natolik hloupého, kdo by se nechal chytit živý.“
„Jestli tu některá zůstane,“ řekla ostře Liandrin, „náš pán bude mít sám dost velké potíže, Suroth. Vezmi je obě, nebo zaplať cenu.“ Došla k bráně a zatahala svou klisnu za otěže. Brána se za ní brzy zavřela.
Vojáci, kteří pátrali po Nyneivě s Elain, se cvalem vrátili zpátky a dvě ženy spojené vodítkem, obojkem a náramkem, damane a sul’dam, jely bok po boku. Tři muži vedli koně s těly přehozenými přes sedla. Egwain pocítila příval naděje, když poznala, že všechna těla na sobě mají zbroj. Takže nechytili ani Nyneivu, ani Elain.
Min se začala zvedat, ale muž s orlím nosem jí položil nohu na záda a přitlačil ji k zemi. Min lapala po dechu a slabě se svíjela. „Žádám o dovolení promluvit, vznešená paní,“ řekl. Suroth pokynula rukou a on pokračoval. „Tahle holka mě řízla, vznešená paní. Jestli pro ni vznešená paní nemá další použití...?“ Suroth jen kývla a otočila se pryč a muž sáhl přes rameno pro meč.