„Ne!“ zařvala Egwain. Zaslechla Rennu tiše zaklít a náhle ji zase začalo pálit celé tělo, a víc než předtím, ale to ji nezastavilo. „Prosím! Vznešená paní, prosím! Je to moje přítelkyně!“ Tělem jí projela bolest, jakou nikdy nepoznala. Každičký sval se jí stáhl. Egwain se se zasténáním zhroutila na zem, ale pořád viděla Elbarovu těžkou zakřivenou čepel, jak opouští pochvu, jak ji muž zvedá oběma rukama. „Prosím! Ó, Min!“
Bolest náhle zmizela, jako by vůbec nebyla. Jen vzpomínka na ni zůstala. Před očima se jí objevily Surothiny modré sametové střevíčky, nyní celé uprášené, ale Egwain stále zírala na Elbara. Stál tam s mečem nad hlavou a vší silou tlačil Min k zemi... ale ani se nepohnul.
„Tahle holka je tvoje přítelkyně?“ zeptala se Suroth.
Egwain se začala zvedat, ale když Suroth překvapeně zvedla očí, zůstala ležet, jen zdvihla hlavu. Musela zachránit Min. Jestli to znamená plazit se... Rozevřela rty a doufala, že vyceněné zuby budou pokládány za úsměv. „Ano, vznešená paní.“
„A jestli ji ušetřím, jestli vás nechám občas se sejít, budeš pracovat a učit se?“
„Budu, vznešená paní.“ Slíbila by mnohem víc, aby to Min uchránilo od rozťaté lebky. Dokonce to i dodržím, pomyslela si trpce, dokud budu muset.
„Posaď tu holku na koně, Elbare,“ řekla Suroth. „Přivaž ji, jestli nedokáže sedět sama v sedle. Jestli se tahle damane ukáže jako zklamání, třeba ti pak dám hlavu té holky.“ Ale to už kráčela k nosítkům.
Renna Egwain hrubě zvedla na nohy a postrčila ji k Bele, ale Egwain měla oči jen pro Min. Elbar nebyl na Min o nic jemnější než Renna na ni, ale měla dojem, že je Min celkem v pořádku. Aspoň Elbara zarazila, když ji chtěl uvázat k sedlu, a vyškrábala se na valacha jen s menší pomocí.
Podivná skupinka se vydala na západ. Suroth se nesla v čele a Elbar jel kousek za nosítky, ale dost blízko, aby mohl okamžitě vyslyšet jakoukoliv prosbu. Renna a Egwain jely vzadu s Min a ostatními sul’dam a damane, až za vojáky. Žena, která zřejmě chtěla uvázat Nyneivu, hladila smyčky stříbrného vodítka, které stále držela, a vypadala rozzlobeně. Zvlněná krajina byla řídce porostlá stromy a kouř z hořící kaliny byl brzy pouze šmouhou na obloze za nimi.
„Byla jsi poctěna,“ pravila Renna po chvíli, „že na tebe vznešená paní promluvila. Jindy bych ti dovolila nosit stužku na znamení pocty. Ale protože jsi na sebe přivolala její pozornost sama...“
Egwain vykřikla, když jako by dostala ránu bičem přes záda, pak přes nohu a přes ruku. Zdálo se, že rány na ni prší ze všech stran. Věděla, že se to nedá zarazit, ale nemohla si pomoci a chránila si rukama hlavu, aby rány zastavila. Kousala se do rtů, aby nekřičela nahlas, ale po lících se jí koulely slzy. Bela řičela a tančila, ale Renna pevně držela stříbrné vodítko a nedovolila tak Egwain se příliš vzdálit.
Žádný z vojáků se ani neohlédl.
„Co jí to děláš?“ vyjela Min. „Egwain? Přestaň!“
„Žiješ jen proto, že ti to bylo dovoleno... Min, že?“ pravila klidně Renna. „Nechť je to lekce i pro tebe. Dokud se do toho budeš plést, nepřestane to.“
Min zvedla pěst a pak ji nechala klesnout. „Nebudu se do toho plést. Jenom toho, prosím tě, nech. Egwain, mrzí mě to.“
Neviděné bití ještě chvíli pokračovalo, zřejmě aby Min viděla, že její přímluva nic nezmůže, a pak ustalo, ale Egwain se stále třásla. Bolest tentokrát nepominula. Vyhrnula si rukáv přesvědčena, že uvidí modřiny. Neměla ani škrábnutí, ale rány cítila, jako by tam byly. Polkla. „To nebyla tvoje chyba, Min.“ Bela pohazovala hlavou a koulela očima a Egwain ji poplácala po krku. „Tvoje taky ne.“
„Byla to tvoje chyba, Egwain,“ podotkla Renna. Mluvila tak trpělivě, tak laskavě, jako by zacházela s někým, kdo je příliš hloupý, aby věděl, co je správné, až se Egwain chtělo ječet. „Když je damane trestána, je to vždycky její chyba, i když neví třeba proč. Damane musí vytušit, co její sul’dam chce. Tentokrát však víš proč. Damane jsou jako nábytek nebo nástroje vždy připravené k použití, ale nikdy se nikomu nevnucují. Zvláště ne někomu urozenému.“
Egwain se kousala do rtu tak silně, až ucítila krev. Tohle je noční můra. To nemůže být skutečné. Proč to Liandrin udělala? Proč se to děje? „Smím... smím se na něco zeptat?“
„Mne se zeptat smíš.“ Renna se usmála. „Ale během let bude tvůj náramek nosit mnoho sul’dam – vždycky je tu víc sul’dam než damane – a některé by tě nechaly stáhnout z kůže, kdybys jen zvedla zrak z podlahy nebo otevřela bez dovolení pusu, ale já nevidím důvod nenechat tě mluvit, pokud si budeš dávat pozor na to, co říkáš.“ Jedna z druhých sul’dam si hlasitě odfrkla. Byla spojena s hezkou tmavovlasou ženou ve středních letech, která stále upírala oči na své ruce.
„Liandrin,“ – Egwain jí uctivý titul nepřidala, už nikdy to neudělá – „a vznešená paní mluvily o pánovi, kterému obě slouží.“ Vzpomněla si přitom na muže se skoro zhojenými popáleninami na obličeji a očima a ústy, které se občas měnily v plameny, ale i když byl jen postavou z jejích snů, připadal jí příliš děsivý, aby o něm uvažovala. „Kdo je to? Co chce ode mě a od Min?“ Věděla, že bylo hloupé vyhnout se Nyneivinu jménu – nemyslela si, že by na ni některý z těchto lidí zapomněl jenom proto, že o ní nikdo nebude mluvit, zvláště ona modrooká sul’dam, která hladila nepoužité vodítko – ale byl to jediný způsob, jak jim to vrátit, který ji v té chvíli napadl.
„Nepřísluší mi starat se o záležitosti urozených,“ řekla Renna, „a tobě už vůbec ne. Vznešená paní mi řekne, co chce, abych věděla, a já ti povím, co chci, abys věděla ty. Cokoliv jiného uvidíš nebo uslyšíš, jako bys nikdy neviděla ani neslyšela, jako by se to nikdy nestalo. Tak je to bezpečné, zvláště pro damane. Damane jsou příliš cenné, aby byly jen tak zabity, ale mohla bys být nejen potrestána, mohla bys také přijít o jazyk k mluvení nebo ruku k psaní. Damane zvládnou, co musejí, i bez těchto částí těla.“
Egwain se zachvěla, i když nebyla zima. Přitáhla si plášť k ramenům a rukou přejela po vodítku a trochu za ně zatahala. „Tohle je strašná věc. Jak to můžeš někomu udělat? Která ohavná duše to vymyslela?“
Modrooká sul’dam s prázdným vodítkem zavrčela. „Tahle by měla být bez jazyka už teď, Renno.“
Renna se jenom trpělivě usmála. „Jak strašná? Copak bychom mohli nechat volně pobíhat někoho, kdo umí to, co damane? Občas se narodí muž, který by se stal marath’damane, kdyby byl ženou – jak jsem slyšela, tady se to děje také – a ty je, samozřejmě, třeba zabít, ale ženy nezešílejí. Je pro ně lepší stát se damane, než vyvolávat svou mocí potíže. A co se týče duše, která poprvé vymyslela a’dam, byla to žena, která si říkala Aes Sedai.“
Egwain poznala, že se musí tvářit nevěřícně, dřív než se Renna rozesmála nahlas. „Když Luthair Pendrag Mondwin, syn Jestřábího křídla, poprvé čelil vojskům Noci, našel mezi nimi mnoho takových, které si říkaly Aes Sedai. Bojovaly mezi sebou o moc a používaly jedinou sílu i na bitevním poli. Jedna z nich, žena jménem Deain, usoudila, že pro ni bude lepší, když bude sloužit císaři – on tehdy ještě samozřejmě nebyl císařem – protože ten ve svém vojsku neměl žádné Aes Sedai. Tahle Deain za ním přišla s vynálezem, který vyrobila, prvním a’damem připoutaným ke krku jedné ze svých sester. I když ta žena nechtěla Luthairovi sloužit, a’dam už zařídil, aby mu sloužila. Deain vyrobila další a’damy, byly nalezeny první sul’dam a pochytané ženy, které si říkaly Aes Sedai, zjistily, že jsou ve skutečnosti jenom marath’damane, Ty, které je třeba uvázat. Vypráví se, že když byla uvázána sama Deain, její křik byl slyšet po celé Půlnoční věži, ale ona byla také jen marath’damane, a marath’damane nemůže být ponechána volná. Třeba budeš jedna z těch, které umějí vyrobit a’dam. Pokud ano, budeš hýčkána a budeš moci odpočívat v klidu.“