Egwain se toužebně rozhlížela po krajině, jíž projížděli. Země se začala zvedat a na pahorcích rostlo ještě méně stromů, ale Egwain si byla jistá, že by se tu dokázala ztratit. „To se mám těšit na to, že mě budou hýčkat jako psího mazlíčka?“ řekla hořce. „Celý život uvázaná k muži nebo ženě, kteří mě budou považovat za nějaký zvíře?“
„K muži ne.“ Renna se zahihňala. „Všechny sul’dam jsou ženy. Když si náramek navlékne muž, většinou to má stejný účinek, jako by visel někde na kolíku na zdi.“
„A občas,“ ozvala se modrooká sul’dam drsně, „oba s křikem zemřou.“ Žena měla ostré rysy a tenké, pevně stisknuté rty a Egwain si uvědomila, že hněv je očividně její stálý výraz. „Čas od času si císařovna hraje s urozenými pány tak, že je nechá připoutat k damane. Pánové se pak potí a baví celý dvůr Devíti měsíců. Pánové až do samého konce nevědí, jestli to přežijí, nebo zemřou, a damane také ne.“ Její smích byl zlovolný.
„Jen císařovna si může dovolit plýtvat damane takovým způsobem, Alwhin,“ vyštěkla Renna, „a já nehodlám cvičit tuhle damane jen proto, aby ji takhle zahodili.“
„Zatím jsem ještě žádný výcvik neviděla, Renno. Jenom samé řečičky, jako bys s tou damane byla od dětství kamarádka.“
„Možná je čas podívat se, co dovede,“ řekla Renna s pohledem upřeným na Egwain. „Dokážeš už usměrňovat i na takovou vzdálenost?“ Ukázala na vysoký dub, stojící osamoceně na vrcholku kopce.
Egwain se na strom zamračila. Stál asi půl míle od vojáků a Surothiných nosítek. Nikdy nezkusila nic na větší vzdálenost, než kam dosáhla, ale myslela, že by to nejspíš mohla zvládnout. „Nevím,“ řekla.
„Zkus to,“ nařídila jí Renna. „Musíš se vcítit do stromu. Musíš cítit jeho mízu. Chci, abys to všechno ohřála tak, aby se míza v každé větvi okamžitě změnila v páru. Udělej to.“
Egwain si šokované uvědomila, že touží udělat, co jí Renna nařizuje. Neusměrňovala, dokonce se saidaru ani nedotkla, už dva dny. Přání naplnit se jedinou silou ji roztřáslo. „Já,“ – ve vteřince zavrhla „to neudělám". Rány, které nebyly vidět, ji stále pálily a připomínaly jí, aby nebyla tak hloupá – „nemůžu,“ řekla místo toho. „Je to moc daleko a já jsem ještě nikdy nic takového nezkoušela.“
Jedna ze sul’dam se chraplavě rozesmála a Alwhin řekla: „Nikdy se o to ani nepokusila.“
Renna téměř smutně potřásla hlavou. „Když je někdo sul’dam dost dlouho,“ obrátila se k Egwain, „dokáže na damane pár věcí poznat i bez náramku, ale s náramkem vždycky bezpečně víš, jestli se damane pokusila usměrňovat. Nikdy mi nesmíš lhát, ani žádné sul’dam.“
Náhle byly neviditelné důtky zpátky a všude ji tloukly. S křikem se pokusila Rennu uhodit, ale sul’dam její pěst ledabyle odrazila hůlkou. Pobídla Belu, ale sul’dam ji málem strhla vodítkem ze sedla. Egwain zoufale sáhla po saidaru, hodlajíc ublížit Renně natolik, aby přestala, udělat jí to, co Renna dělala jí. Sul’dam suše potřásla hlavou. Egwain zavyla, jak ji náhle začalo pálit celé tělo. Teprve když se zcela odtáhla od saidaru, přestalo ji pálit, ale neviděné rány pršely dál s nezmenšenou silou a rychlostí. Snažila se zakřičet, že to zkusí, jen když toho Renna nechá, ale dokázala jenom kvílet a svíjet se.
Matně si uvědomila, že Min rozzlobeně křičí a snaží se zajet k ní, načež jí Alwhin vytrhla otěže z rukou a jiná sul’dam ostře promluvila se svou damane, která se podívala na Min. A pak se rozkřičela i Min a mávala rukama, jako by se snažila chránit před ranami či bodavým hmyzem. Přes vlastní bolest připadala Egwain ta Minina vzdálená.
Jejich křik přiměl některé vojáky se otočit. Vzápětí se rozesmáli. Jak sul’dam zacházejí s damane, do toho jim nic nebylo.
Egwain připadalo, že to trvá již celou věčnost, ale nakonec to skončilo. Ležela zesláblá na sedlové hrušce, tváře vlhké od slz, a vzlykala Bele do hřívy. Kobylka neklidně zařehtala.
„Je dobře, že máš odvahu,“ řekla Renna klidně. „Nejlepší damane jsou z těch, které mají odvahu a které je třeba zlomit.“
Egwain zavřela oči. Přála si, aby mohla zavřít i uši, aby neslyšela Rennu. Musím se dostat pryč. Musím, ale jak? Nyneivo, pomoz mi. Světlo, kéž mi někdo pomůže.
„Budeš jedna z nejlepších,“ řekla Renna spokojeně. Pohladila Egwain po vlasech, panička uklidňující pejska.
Nyneiva se naklonila ze sedla a vyhlédla zpoza stěny keřů s pichlavými lístky. Viděla jen roztroušené stromy, některé již se žloutnoucím listím. Travnaté pláně a keříky mezi nimi byly prázdné. Kromě slábnoucího sloupu kouře stoupajícího z kaliny a vlnícího se ve větru, se nikde nic nehýbalo.
To bylo její dílo, hořící kalina, i blesk z čisté oblohy a pár dalších věcí, které by ji nikdy ani nenapadlo zkoušet, dokud to ty dvě ženské nezkusily na ní. Měla dojem, že nějak musejí spolupracovat, i když jejich vzájemný vztah nechápala. Zřejmě k sobě byly uvázané. Jedna měla obojek, ale druhá byla také připoutaná. Čím si Nyneiva jistá byla, tak tím, že jedna nebo obě jsou Aes Sedai. Sice si je nemohla pořádně prohlédnout, aby se podívala na záři vznikající při usměrňování, ale musela tam být.
O tomhle s potěšením povykládám Sheriam, řekla si v duchu suše. Aes Sedai přece nepoužívají sílu jako zbraň.
Ona to tedy udělala. S tím bleskem je aspoň srazila k zemi a viděla i jednoho z vojáků, tedy spíš jeho tělo, celé ohořelé od světelné koule, které vytvořila a házela po svých pronásledovatelích. Teď už ale delší dobu žádného cizince neviděla.
Na čele jí vyvstal pot a všechen nebyl jen od námahy. Spojení se saidarem se přerušilo a ona se ho nedokázala znovu dotknout. V té první chvíli, kdy si uvědomila, že je Liandrin zradila, tu saidar byl dřív, než to poznala, a jediná síla ji zaplavila jako příval. Připadalo jí, že dokáže všechno. A dokud ji pronásledovali, doplňoval sílu vztek z toho, že ji honí jako zvíře. Teď pronásledování ustalo. Čím déle neviděla nepřítele, na něhož by mohla udeřit, tím větší si dělala starosti, že se k ní nějak dostali, a tím větší měla obavy, co provedli Egwain, Elain a Min. Teď musela přiznat, že cítí hlavně strach. Strach o ně, strach o sebe. Potřebovala hněv.