Za stromem se cosi pohnulo.
Nyneiva zadržela dech a snažila se dostat k saidaru, ale všechna cvičení, která ji Sheriam a ostatní učily, všechno to o kvítcích otvírajících se v mysli, všechny představy toků, které zadržuje jako břehy, nebyly k ničemu. Cítila ho, cítila pravý zdroj, ale nemohla se ho dotknout.
Zpoza stromu opatrně vystoupila Elain a Nyneiva si vydechla úlevou. Dědička měla potrhané a špinavé šaty, zlaté vlasy jako vrabčí hnízdo plné kousků kůry a listí a oči měla rozšířené jako vyplašená laňka, ale krátkou dýku držela pevně v ruce. Nyneiva zatahala za otěže a vyjela na otevřené prostranství.
Elain nadskočila a pak si sáhla na hrdlo a zhluboka se nadechla. Nyneiva sesedla a obě ženy se objaly, utěšujíce se navzájem.
„Na chvilku,“ řekla Elain, když se nakonec pustily, „jsem si myslela, že tě... Víš, kde jsou? Pronásledovali mě dva muži. Ještě chvíli, a byli by mě chytili, ale ozvalo se troubení rohu a oni otočili koně a odcválali. Viděli mě, Nyneivo, a prostě odjeli.“
„Já ho taky slyšela, a od té doby jsem nikoho neviděla. Viděla jsi Egwain nebo Min?“
Elain zavrtěla hlavou a sklesle se posadila na zem. „Ne od... Ten chlap srazil Min k zemi. A jedna z těch ženských se snažila nasadit Egwain něco kolem krku. Víc jsem toho neviděla, protože jsem utekla. Nemyslím, že se z toho dostaly, Nyneivo. Měla jsem něco udělat. Min sekla toho, co mě držel, do ruky, a Egwain... prostě jsem utekla, Nyneivo. Uvědomila jsem si, že jsem volná, a utíkala jsem. Máti si měla raději vzít Garetha Brynea a mít další dceru, jak nejdřív mohla. Já se pro trůn nehodím.“
„Nebuď husa,“ řekla jí Nyneiva ostře. „Nezapomeň, že mám mezi bylinkama taky balíček kořene ostropysku.“ Elain držela hlavu v dlaních a výhrůžka ji dokonce ani nepřiměla se ohradit. „Poslouchej, holka. Viděla jsi snad mě, jak bojuju s dvaceti nebo třiceti ozbrojenými muži, a to ani nemluvím o Aes Sedai? Kdybys byla čekala, tak bys nejspíš taky upadla do zajetí. Pokud by tě rovnou nezabili. Zdálo se, že z nějakýho důvodu se zajímají o mě a o Egwain. Ani jim nemuselo záležet na tom, jestli zůstaneš naživu nebo ne.“ Proč se tak zajímali o Egwain a o mě? Proč zvlášť o nás? Proč to Liandrin udělala? Proč? Neměla víc odpovědí, než když se na to stejné ptala sama sebe poprvé.
„Kdybych zemřela ve snaze jim pomoci –“ začala Elain.
„– tak bys byla mrtvá. A tudíž k ničemu ani sobě, ani jiným. Teď vstaň a opraš se.“ Nyneiva prohrabala sedlové brašny, hledajíc kartáč na vlasy. „A uprav si vlasy.“
Elain se pomalu zvedla a s úsměvem si vzala kartáč. „Mluvíš jako Lini, moje stará chůva.“ Začala si rozčesávat vlasy, a jak zatahala za spletené chumáče, trhla sebou. „Ale jak jim pomůžeme, Nyneivo? Můžeš být silná jako hotová sestra, když jsi rozzlobená, ale oni mají také ženy, které umějí usměrňovat. Myslím, že to nejsou Aes Sedai, ale jako by byly. Dokonce ani nevíme, kam je odvedli.“
„Na západ,“ řekla Nyneiva. „Ta potvora Suroth mluvila o Falme, a to je vůbec nejdál na západ na Tomově Hlavě. Půjdeme do Falme. Doufám, že je tam i Liandrin. Přinutím ji litovat dne, kdy se její matka poprvé podívala na jejího tátu. Ale nejdřív bychom si měly najít nějaký venkovský šaty. Viděla jsem ve Věži nějaký ženy z Tarabonu a Arad Domanu a ty rozhodně nenosily nic takovýho, jako je to, co máme na sobě. Ve Falme by v nás okamžitě poznali cizinky.“
„Domanské šaty mi nevadí – i když máti by určitě dostala záchvat, kdyby zjistila, že jsem je někdy měla na sobě, a Lini by mě na to nikdy nenechala zapomenout – ale i kdybychom našly nějakou vesnici, můžeme si nové šaty dovolit? Nemám tušení, kolik peněz máš ty, ale já mám jenom deset zlatých marek a možná dvakrát tolik ve stříbře. To by nám mělo vydržet tak na dva tři týdny, ale nevím, co budeme dělat pak.“
„Pár měsíců jako novicka v Tar Valonu,“ zasmála se Nyneiva, „a ty pořád myslíš jako dědička trůnu. Já nemám ani desetinu toho, co ty, ale dohromady nám to vydrží na dva i tři měsíce v pohodlí. Možná i dýl, jestli budeme opatrný. A šaty si rozhodně kupovat nehodlám, a v žádným případě ne nový. Moje šedý hedvábný šaty nám určitě pomůžou, jsou samá perla a zlatá niť. Jestli nenajdu ženskou, která by nám je vyměnila za dvoje nebo troje obyčejný, tak ti dám tenhle prsten a stanu se mladší novickou.“ Otočila se v sedle a vytáhla Elain za sebe.
„Co uděláme, až dorazíme do Falme?“ zeptala se Elain, když se usadila na širokém zadku kobyly.
„To nevím, dokud tam nebudeme.“ Nyneiva se odmlčela a zastavila koně. „Jsi si jistá, že do toho chceš jít? Bude to hodně nebezpečný.“
„Nebezpečnější, než je to pro Egwain a Min? Kdyby to bylo obráceně, ony by přišly pro nás. Vím, že ano. To tady zůstaneme celý den?“ Elain pobídla koně do kroku a kobylka vykročila.
Nyneiva otočila koně tak, aby jim slunce, kousek za vrcholem své denní dráhy, svítilo do zad. „Musíme si dávat pozor. Aes Sedai, které známe, poznají ženu, která může usměrňovat, když jenom stojí na pár kroků od ní. Tyhle Aes Sedai by nás možná dokázaly najít i v davu, jestli nás budou hledat, a radši bychom měly předpokládat, že budou.“ Egwain a mě určitě hledali. Ale proč?
„Ano. Musíme dávat pozor. Předtím jsi taky měla pravdu. Kdybychom se taky nechaly chytit, nijak bychom jim tím neprospěly.“ Elain se na chvíli odmlčela. „Myslíš, že to všechno byly lži, Nyneivo? Když nám Liandrin vykládala o tom, že je Rand v nebezpečí? A ostatní taky? Aes Sedai přece nelžou.“
Teď na oplátku mlčela Nyneiva a rozpomínala se na to, jak jí Sheriam vyprávěla o přísahách, které žena před vstupem mezi hotové Aes Sedai pronáší uvnitř ter’angrialu, který ji zavazuje, aby je plnila. Neříci jediné nepravdivé slovo. To byla jedna z přísah, ale všichni věděli, že pravda, kterou Aes Sedai vysloví, nemusí být taková, jakou si myslíte, že jste slyšeli. „Hádám, že si teď Rand ohřívá nohy před krbem urozenýho pána Agelmara ve Fal Daře,“ řekla. Nemůžu si teď kvůli němu dělat starosti. Musím myslet na Egwain a Min.
„Asi ano,“ povzdechla si Elain a poposedla si. „Jestli je to do Falme hodně daleko, Nyneivo, tak doufám, že polovinu cesty pojedu v sedle. Tohle totiž není zrovna pohodlné. A jestli necháš toho koně jít si svým krokem celou cestu, tak do Falme nikdy nedorazíme.“
Nyneiva pobídla klisnu do rychlého klusu a Elain vyjekla a zachytila se Nyneivy za plášť. Nyneiva si řekla, že část cesty pojede vzadu a nebude si stěžovat, jestli Elain nechá koně nacválat, ale většinou si vzdychání ženy nadskakující za ní nevšímala. Byla cele zaneprázdněná tím, jak doufala, že až dorazí do Falme, přestane se bát a dostane vztek.
Vítr zesílil a nesl s sebou příslib nadcházející zimy.
41
Neshody
Břidlicově šedým odpolednem zaduněl hrom. Rand si stáhl kapuci hlouběji do čela v naději, že zadrží aspoň část kapek studeného deště. Rudoch se zarputile ploužil blátivými loužemi. Kapuce byla ztěžklá vodou, stejně jako zbytek pláště, a parádní černý kabátec měl Rand také promočený skrz naskrz, a studil ho. Teplota byla tak nízká, že stačilo, aby ještě maličko poklesla, a místo dešťových kapek by z oblohy padaly sněhové vločky. A sněžit bude nejspíš brzy. Lidé ze dvou vesnic, jimiž projížděli, říkali, že letos už sněžilo dvakrát. Rand se zachvěl a skoro zatoužil, aby opravdu sněžilo. Pak by aspoň nebyl promočený na kůži.