Zástup se plouhal dál a vojáci ostražitě sledovali okolní krajinu. Ingtarova šedá sova splihle visela na žerdi i přes nápory větru. Hurin si občas stáhl kápi a zavětřil. Tvrdil, že ani déšť, ani zima na stopy nemají vliv, rozhodně ne na stopy, které hledají, ale zatím nic nenašel. Za Randem Uno tiše nadával. Loial prohledával sedlové brašny. Mokro mu zřejmě nevadilo, ale neustále si dělal starosti kvůli knihám. Každý se cítil bídně, až na Verin, která byla zřejmě příliš zamyšlená, aby si všimla, že jí kapuce spadla z hlavy a prší jí do obličeje.
„Nemohla bys s tím něco udělat?“ zeptal se jí Rand. Slabý hlásek mu říkal, že by to něco mohl udělat sám. Musel jedině sáhnout pro saidín. Tak sladké bylo volání saidínu. Být plný jediné síly, být jedno s bouří. Proměnit mraky v čistou oblohu nebo vjet do zuřící bouře, rozdmýchat ji co nejvíc a smést vše na Tomově Hlavě od moře k pláním. Přijmout saidín. Rand však tuto touhu nemilosrdně potlačil.
Aes Sedai sebou trhla. „Cože? Ó. Asi ano. Trochu. Takhle velkou bouři nezastavím, ne sama – je na příliš velké ploše – ale mohla bych ji trochu zmírnit. Aspoň tam, kde jsme.“ Setřela si vodu z obličeje a nejspíš poprvé si uvědomila, že jí spadla kapuce, a tak si ji nepřítomně přetáhla zpátky.
„Tak proč to neuděláš?“ zeptal se Mat. Cvakaly mu zuby a jeho obličej, vykukující zpod kapuce, vypadal, jako by už patřil mrtvole. Hlas měl však zatím živý.
„Protože kdybych použila příliš mnoho jediné síly, každá Aes Sedai na deset mil daleko by věděla, že tu někdo usměrňoval. A nechceme přece, aby se na nás vrhli Seanchané se svými damane.“ Rozzlobeně stiskla rty.
Ve vesnici zvané Atuanův Mlýn se dozvěděli něco málo o nájezdnících, i když většina toho, co slyšeli, vyvolávala více otázek, než zodpovídala. Lidé jednu chvíli otevřeně blábolili, aby vzápětí zavřeli ústa na zámek a celí roztřesení se začali ohlížet přes rameno. Třásli se strachem, že se Seanchané vrátí se svými obludami a se svými damane. Ty ženy, které by měly být Aes Sedai a které byly místo toho uvázány na vodítku jako zvířata, děsily vesničany víc než podivní tvorové, jež Seanchané ovládali a které obyvatelé Atuanova Mlýna popisovali jen šeptem jako oživlé noční můry. A nejhorší bylo to, co Seanchané prováděli před svým odchodem pro výstrahu a z čeho lidi stále mrazilo do morku kostí. Své mrtvé pohřbili, ale velký zuhelnatělý kus vesnické návsi se báli vyčistit. Nikdo z nich neřekl, co se tam stalo, ale jakmile vstoupili do vesnice, Hurin se pozvracel a ke zčernalé zemi se odmítal přiblížit.
Atuanův Mlýn byl napůl opuštěný. Někteří lidé uprchli do Falme v naději, že Seanchané nebudou tak tvrdí ve městě, které jim zcela podléhalo, a jiní odešli na východ. Další o tom uvažovali. Na Almothské pláni se bojovalo. Povídalo se, že Tarabonští bojují s Domanskými, ale tam domy a stodoly hořely, protože je zapálili lidé. Dokonce i válce bylo snazší čelit než tomu, co vesničanům prováděli Seanchané. Co by jim mohli udělat.
„Proč Fain přinesl roh sem?“ zabručel Perrin. Tuto otázku si v průběhu doby položili všichni, a nikdo na ni neznal odpověď. „Je tu válka a tihle Seanchani a jejich obludy. Proč sem?“
Ingtar se otočil v sedle, aby na něj viděl. Vypadal skoro stejně strhané jako Mat. „Vždycky se najdou tací, kteří ve válečných zmatcích vidí výhodu pro sebe. Fain je takový. Bezpochyby si myslí, že roh ukradne podruhé, tentokrát Temnému, a použije ho ke svému vlastnímu užitku.“
„Plány Otce lží nikdy nejsou prosté,“ podotkla Verin. „Možná chce, aby sem Fain roh přinesl z nějakého důvodu, který zná jen Shayol Ghul.“
„Obludy,“ odfrkl si Mat. Tváře měl propadlé a oči hluboko zapadlé. To, že mluvil jako by byl zdráv, věci jenom zhoršovalo. „Podle mě viděli jenom pár trolloků nebo mizelce. No, pročpak ne? Jestli mají Seanchani Aes Sedai, aby za ně bojovaly, tak proč ne trolloky a mizelce?“ Zachytil Verinin pohled a stáhl se. „No, jsou to Aes Sedai, ať už jsou uvázaný nebo ne. Můžou usměrňovat, a to z nich dělá Aes Sedai.“ Ohlédl se na Randa a chraptivě se zasmál. „To dělá z tebe Aes Sedai, Světlo nám všem pomáhej.“
Blátem a prudkým deštěm k nim přicválal Masema. „Před námi je další vesnice, můj pane,“ oznámil, když přitáhl otěže vedle Ingtara. Randa jenom přelétl pohledem, přimhouřil oči a už se na něj víc nepodíval. „Je prázdná, můj pane. Nejsou tam žádní vesničani, žádní Seanchani, nikdo. Domy ale vypadají v pořádku, až na dva tři, co... no, ty už tam nejsou, můj pane.“
Ingtar zvedl ruku a vydal signál ke klusu.
Vesnice, kterou nalezl Masema, stála na kopci a nahoře kolem kruhu kamenných zdí bylo dlážděné náměstíčko. Domy byly z kamene, všechny s plochou střechou, a některé měly dokonce i poschodí. Ze tří stavení na jedné straně náměstí, která byla o něco větší, teď zbyla jen hromada zčernalého rumu. Kusy rozbitého kamene a střešních trámů ležely poházené po návsi. Když zadul vítr, třísklo pár okenic.
Ingtar sesedl před jedinou větší budovou, která ještě stála. Na rozvrzaném štítě nade dveřmi byla namalována žena žonglující s hvězdami, ale nestálo tam žádné jméno. Po hranách stékal déšť. Ingtar ještě nedomluvil a Verin už spěchala dovnitř. Shienarský pán vydával rozkazy. „Uno, prohledejte každý dům. Jestli tu někdo zůstal, třeba nám řekne, co se tu stalo, a možná i něco víc o těch Seanchanech. A jestli najdete nějaké jídlo, přineste je. A pokrývky.“ Uno kývl a otočil se k mužům. Ingtar se obrátil na Hurina. „Co tu cítíš? Prošel tudy Fain?“
Hurin si zamnul nos a zavrtěl hlavou. „On ne, můj pane, a ani trolloci. Ale ať už to udělal kdokoliv, zůstal po něm smrad.“ Ukázal na trosky domů. „Došlo tu k zabíjení, můj pane. Uvnitř byli lidé.“
„Seanchani,“ zavrčel Ingtar. „Pojďme dovnitř. Ragane, najdi nějakou stáj pro koně.“
Verin už zapálila ohně v obou velkých krbech a teď si u jednoho ohřívala ruce. Provlhlý plášť měla rozložený na stole, jakých tu na kachlíkové podlaze stálo několik. Našla i několik svící, které teď hořely na stole přilepené vlastním voskem. Bylo tu pusto a ticho, až na občasné zahřmění zvenčí, a mihotající se stíny po stěnách dodávaly šenku na velikosti. Rand hodil mokrý plášť a kabátec na stůl a připojil se k Verin. Jenom Loiala zřejmě víc zajímaly knihy než to, aby se sám trochu ohřál.
„Takhle Valerský roh nikdy nenajdeme,“ procedil Ingtar. „Jsou to už tři dny od chvíle, kdy... kdy jsme sem dojeli,“ – otřásl se a prohrábl si vlasy. Randa napadlo, co asi Shienarec viděl ve svých druhých životech – „a do Falme je to ještě den dva a zatím jsme po Fainovi nebo temných druzích nenašli ani stopu. Podél pobřeží jsou desítky vesnic. Mohl skončit v kterékoliv z nich a nasednout na loď kamkoliv. Jestli tu vůbec někdy byl.“
„Je tady,“ pravila Verin klidně, „a šel do Falme.“
„A je pořád tady,“ dodal Rand. Čeká na mě. Prosím, Světlo, ať na mě pořád ještě čeká.
„Hurin ho vůbec neucítil,“ řekl Ingtar. Slídič pokrčil rameny, jako by neúspěch dával za vinu sobě. „Proč by si vybíral Falme? Jestli se dá těm vesničanům věřit, tak Falme drží tihle Seanchani. Dal bych svého nejlepšího psa, abych se dozvěděl, co jsou zač a odkud přišli.“