„Kdo jsou, není pro nás důležité.“ Verin poklekla, rozvázala sedlové brašny a vytáhla z nich suché šaty. „Aspoň máme pokoje, kde se můžeme převléknout, i když nám to moc nepomůže, pokud se nezmění počasí. Ingtare, možná to, co nám vykládali ti vesničani, je pravda, možná se opravdu vracejí potomci vojáků Artuše Jestřábí křídlo. Co je důležité, je to, že Padan Fain šel do Falme. Ty nápisy ve vězení ve Fal Daře –“
„– se o Fainovi nezmiňovaly. Odpusť, Aes Sedai, ale mohl to být trik, stejně jako temné proroctví. Nemůžu uvěřit, že by trolloci byli tak hloupí a řekli nám všechno, co mají v plánu udělat, dřív než to udělali.“
Verin k němu vzhlédla. „A co hodláš dělat, pokud se tedy nechceš řídit mou radou?“
„Chci získat Valerský roh,“ odvětil pevně Ingtar. „Odpusť mi, ale musím věřit svým vlastním smyslům spíš, než něčemu, co nějaký trollok naškrábal na zeď...“
„Určitě to byl myrddraal,“ zamumlala Verin, ale Ingtar se ani neodmlčel.
„...nebo temný druh, který jako by tím sám sebe zrazoval. Hodlám prohledat celou zemi, dokud Hurin nenajde stopu nebo dokud nenajdeme Faina živého. Musím mít ten roh, Verin Sedai. Prostě musím!“
„Tak to nejde,“ ozval se tiše Hurin. „Ne ‚musím‘. Co se stane, stane se.“ Nikdo mu nevěnoval pozornost.
„Všichni musíme,“ prohodila Verin, prohlížejíc sedlové brašny, „a přesto jsou některé věci možná ještě důležitější než tohle.“
Nic víc už neřekla, ale Rand se ošklíbl. Zatoužil dostat se od ní pryč, od jejích narážek a náznaků. Já nejsem Drak Znovuzrozený. Světlo, přál bych si, abych se nadobro dostal od Aes Sedai pryč. „Ingtare, myslím, že já pojedu do Falme. Fain je tam – tím jsem si jistý – a jestli nepřijdu brzy, udělá něco, co ublíží Emondově Roli.“ O tom se předtím nikdy nezmínil.
Všichni na něj zazírali. Mat s Perrinem se mračili, ustaraně a zároveň přemýšlivě. Verin jako by právě našla nový kousek do skládačky. Loial vypadal ohromeně a Hurin popleteně. Ingtar mu očividně nevěřil.
„Proč by to dělal?“ zeptal se.
„To nevím,“ zalhal Rand, „ale byla to část zprávy, kterou nechal u Barthanese.“
„A říkal Barthanes, že Fain jede do Falme?“ chtěl vědět Ingtar.
„Ne. A stejně by na tom nezáleželo, i kdyby to říkal.“ Hořce se zasmál. „Temní druzi lžou stejně přirozeně, jako dýchají.“
„Rande,“ ozval se Mat, „kdybych věděl, jak Fainovi zabránit ublížit Emondově Roli, udělal bych to. Kdybych si byl jistý, co chce udělat. Ale potřebuju tu dýku, Rande, a Hurin má největší šanci ji najít.“
„Já půjdu tam, kam ty, Rande,“ řekl Loial. Už překontroloval knihy a sundával si provlhlý kabát. „Ale nechápu, jak by několik dní víc nebo míň mohlo na věcech něco změnit. Pro jednou zkus tolik nespěchat.“
„Mně nezáleží na tom, jestli do Falme pojedem teď, později nebo nikdy,“ krčil rameny Perrin, „ale jestli Fain opravdu ohrožuje Emondovu Roli... no, Mat má pravdu. Hurin znamená nejlepší způsob, jak ho najít.“
„Já ho najdu, urozený pane Rande,“ vložil se do hovoru Hurin. „Jak ho jednou ucítím, půjdu rovnou za ním. Nikdo jiný takovou stopu, jako on, zanechat nemůže.“
„Musíš se rozhodnout, Rande,“ řekla Verin opatrně, „ale pamatuj, že Falme drží vetřelci, o kterých pořád skoro nic nevíme. Jestli do Falme pojedeš sám, mohli by tě zajmout, nebo něco ještě horšího, a to by ničemu neposloužilo. Ale jsem si jistá, že ať už se rozhodneš jakkoliv, bude to správně.“
„Ta’veren," zabručel Loial. Rand rozhodil rukama.
Z návsi přišel Uno a otřepával si z pláště vodu. „Nikde není živá duše, můj pane. Mně to připadá, že utekli jako spráskaní psi. Všechen dobytek je pryč a nezůstal tu ani jedinej zatracenej vůz. Polovina domů je obraná až na holá prkna. Sázím příští plat, že bychom je dokázali sledovat už jen podle toho zatracenýho nábytku, kterej odhodili po cestě, když si uvědomili, že je jenom zdržuje.“
„A co šaty?“ zeptal se Ingtar.
Uno překvapeně zamrkal. „Jen pár kousků, můj pane. Hlavně to, co jim zatraceně nestálo za to vláčet s sebou.“
„To bude muset stačit. Hurine, chci, abyste se ty a pár dalších mužů oblékli do místních šatů. Tolik z vás, kolik to půjde, takže nebudete vyčnívat z davu. Chci, abys to tu projel co nejdál, na jih a na sever, až narazíš na stopu.“ Přicházeli další vojáci a všichni se shromáždili kolem Ingtara a Hurina a poslouchali.
Rand se opřel o krbovou římsu nad ohništěm a zahleděl se do plamenů. Připomněly mu Ba’alzamonovy oči. „Už není moc času,“ řekl. „Cítím... jak mě něco... táhne do Falme, a už není moc času.“ Všiml si, že ho Verin pozoruje, takže drsně dodaclass="underline" „To ne. Musím prostě najít Faina. Nemá to nic společného s... s tamtím.“
Verin kývla. „Kolo tká, jak si kolo přeje, a my všichni jsme vetkáni do vzoru. Fain je tu už celé týdny, možná měsíce. Pár dní navíc by nemělo znamenat velký rozdíl v tom, co se má stát.“
„Trochu se prospím,“ zamumlal a zvedl své sedlové brašny. „Všechny postele snad neodnesli.“
Nahoře našel postele, ale jen pár jich stále mělo slamníky, a ty byly tak žmolkovaté, že bylo skoro pohodlnější vyspat se na podlaze. Nakonec si Rand vybral postel, na níž byl slamník jenom promáčklý uprostřed. V místnosti nebylo nic jiného, jen dřevěná židle a stolek na rozvrzaných nohou.
Rand si svlékl vlhké oblečení, natáhl si suchou košili a nohavice a konečně se uložil. Nebyla tu žádná prostěradla ani pokrývky, a tak jenom položil meč k hlavě postele. Trpce si pomyslel, že jediná suchá věc, kterou by se mohl přikrýt, je Dračí praporec. Nechal ho bezpečně zabalený v sedlových brašnách.
Do střechy bubnoval déšť, hrom duněl a občas se za okny mihl blesk. Rand se zachvěl, chvíli se převaloval, hledaje nějakou pohodlnější polohu, a nakonec zauvažoval, jestli by nakonec přece jen neměl použít místo pokrývky praporec. Také přemýšlel, jestli má jet do Falme rovnou.
Obrátil se na druhou stranu a vedle židle stál Ba’alzamon s rozbaleným Dračím praporcem v rukou. Pokoj v těch místech jako by byl tmavší, jako by Ba’alzamon stál na okraji oblaku mastného černého dýmu. Obličej mu křižovaly skoro zahojené jizvy po spáleninách, a když se Rand pozorněji podíval, oči černé jako uhle na chviličku zmizely a místo nich byly vidět nekonečné jeskyně plné ohně. U nohou mu ležely Randovy sedlové brašny, rozepnuté a otevřené.
„Čas se krátí, Luisi Therine. A tisíce vláken se napíná, a jakmile budeš spoután a lapen, vykročíš na cestu, z níž nedokážeš uhnout. Šílenství. Smrt. Chceš znovu zabít ty, které miluješ, než zemřeš?“
Rand se podíval na dveře, ale jen se posadil na posteli. K čemu bylo dobré utíkat před Temným? V hrdle mu vyschlo. „Já nejsem Drak, Otče lží!“ prohlásil ochraptěle.
Temnota za Ba’alzamonem se zavlnila a ohnivé hranice zaburácely, když se Ba’alzamon zasmál. „Mne jsi poctil. A sám sebe podcenil. Znám tě příliš dobře. Znám tě do hloubi té tvé ubohé dušičky, Luisi Therine Rodovrahu.“ Zasmál se znovu. Rand si dal ruce před obličej, aby se chránil před žárem ohnivých úst.
„Co chceš? Já ti sloužit nebudu. Neudělám nic z toho, co chceš. To raději umřu!“
„Ty zemřeš, červe! Kolikrát jsi už za tu dlouhou dobu zemřel, hlupáku, a kolik jsi svou smrtí získal? Hrob je chladný a osamělý, jsou v něm pouze červi. Tentokrát tě ale žádné znovuzrození nečeká. Tentokrát bude kolo času zlomeno a svět předělán k obrazu Stínu. Tentokrát bude tvoje smrt věčná! Co si vybereš? Věčnou smrt? Nebo věčný život – a moc!“