Rand si málem neuvědomil, že stojí. Prázdnota ho obklopila, byl tam saidín, a zaplavovala ho jediná síla. To málem narušilo prázdnotu. Je to skutečné? Nebo snad sen? Mohl by usměrňovat ve snu? Ale proud síly, který se do něj hrnul, odplavil veškeré pochyby. Vrhl jej proti Ba’alzamonovi, vrhl po něm jedinou sílu, čistou sílu, která obrátila kolo času, sílu, která mohla spálit moře a pohltit horstva.
Ba’alzamon udělal krok zpět a tiskl před sebou zástavu. Ve velkých očích a ústech mu zaplály plameny a temnota ho zahalila stínem. Zahalila ho Stínem. Jediná síla se vlila do té černé mlhy a zmizela, jako když se voda vsákne do vyprahlého písku.
Rand vsáhl do saidinu a načerpal víc síly, ještě víc. Byla mu taková zima, až se bál, že se při nejmenším doteku rozpadne. A bylo mu takové vedro, jako by se vařil. Kosti měl tak promrzlé, jako by se mu měly změnit v ledové krystalky. Nezáleželo mu na tom. Bylo to jako pít samotný život.
„Hlupáku!“ zařval Ba’alzamon. „Zničíš sám sebe!“
Mat. Ta myšlenka se vznášela někde za hltající záplavou. Dýka. Roh. Fain. Emondova Role. Ještě nesmím zemřít.
Nebyl si jist, jak to provedl, ale síla byla náhle pryč, i saidín a prázdnota. Rand se neovladatelně třásl. Padl na kolena vedle postele, celý schoulený, a marně se snažil přestat třást.
„To je lepší, Luisi Therine.“ Ba’lzamon odhodil praporec na podlahu a položil ruce na opěradlo židle. Mezi prsty mu začaly stoupat proužky kouře. Už ho nehalil stín. „Tohle je tvůj prapor, Rodovrahu. Hodně ti pomůže. Tisíc pramínků natažených přes tisíc let tě přivedlo až sem. Deset tisíc vláken splétaných celé věky tě sváže jako jehně na porážku. Kolo samo tě drží jako zajatce tvého vlastního osudu věk za věkem. Ale já tě mohu osvobodit. Ty zbabělá sketo, jen já sám na celém světě tě mohu naučit vládnout jedinou silou. Jen já sám mohu zabránit tomu, aby tě nezabila dřív, než vůbec budeš moci zešílet. Jen já sám mohu zastavit šílenství. Sloužil jsi mi už dřív. Služ mi i teď, Luisi Therine, nebo budeš zničen navždy!“
„Jmenuju se,“ přinutil se Rand vyslovit skrze cvakající zuby, „Rand al’Thor.“ Třásl se tak, až musel zavřít oči, a když je znovu otevřel, byl sám.
Ba’alzamon byl pryč. Stín byl pryč. Jeho sedlové brašny byly opřené o židli, přezky na nich zapnuté a jedna strana se vydouvala složenou Dračí zástavou, právě jak je nechal. Ale nad opěradlem židle z ohořelých otisků prstů do vzduchu stále stoupaly pramínky kouře.
42
Falme
Když kolem procházela dvojice žen spojená stříbrnou šňůrou, mířící dlážděnou ulicí k falmanskému přístavu, Nyneiva vtiskla Elain zpět do úzké uličky mezi krámkem soukeníka a hrnčíře. Neodvažovaly se nechat dvojici přijít blíže. Lidé na ulici těm dvěma ustupovali ještě rychleji než seanchanským vojákům či nosítkům urozence, která teď, když se ochladilo, bývala zahalena do těžkých látek. Dokonce ani pouliční umělci se nenabízeli, že je zpodobní křídou či perem, i když všechny ostatní obtěžovali. Nyneiva stiskla rty a sledovala sul’dam a damane procházející davem. Byly již ve městě celé týdny, ale jí se z toho pohledu pořád dělalo nevolno. Teď snad ještě více než zpočátku. Neuměla si představit, že by něco takového provedla jiné ženě, dokonce ani Moirain nebo Liandrin ne.
No, Liandrin možná ano, připustila trpce. Občas v noci, v malém zapáchajícím pokojíku, který si dívky pronajaly nad obchůdkem s rybami, přemýšlela o tom, co by provedla Liandrin, kdyby ji dostala do rukou. Liandrin ještě spíš než Suroth. Nejednou ji šokovala vlastní krutost, i když ji na druhé straně potěšila vlastní vynalézavost.
Stále se ještě dívala za mizející dvojicí, když jí padl zrak na kostnatého muže, který procházel o hodný kus dál v ulici. Vzápětí ho však pohltil hemžící se dav. Jen na okamžik zahlédla jeho velký nos a úzkou tvář. Muž měl na sobě přes vlastní šaty drahé roucho z bronzového sametu jako Seanchan, ale Nyneiva si nemyslela, že je to Seanchan, byť za ním šel sluha, a to sluha lepšího stavu, neboť měl vyholený spánek. Místní lidé se seanchanskou módou neřídili, zvláště ne touto. Ten chlap vypadal jako Padan Fain, uvědomila si Nyneiva nevěřícně. To přece není možné. Ne tady.
„Nyneivo,“ ozvala se tiše Elain, „neměly bychom už jít? Ten chlapík, co támhle prodává jablka, se dívá na pult, jako by jich tam měl před chvílí víc, a já nechci, aby začal hloubat nad tím, co mám asi v kapsáři.“
Obě dívky měly dlouhé kabátce z ovčiny obrácené kožešinou dovnitř s jasně červenými spirálami vyšitými na prsou. Bylo to vesnické odění, ale do Falme se docela dobře hodilo, protože tu mnoho lidí pocházelo ze statků a okolních vesnic. Mezi tolika cizinci obě dívky zapadly nepovšimnuty. Nyneiva si rozčesala cop a zlatý prsten, znázorňující hada požírajícího vlastní ocas, teď měla zavěšený pod šaty na koženém řemínku kolem krku vedle Lanova těžkého prstenu.
Velké kapsy Elainina kabátce se podezřele nadouvaly. „Tys ta jablka ukradla?“ sykla tiše Nyneiva a vytáhla Elain na přeplněnou ulici. „Elain, nemusíme krást. Aspoň zatím ne.“
„Ne? Kolik peněz nám ještě zbývá? Za posledních pár dní jsi v době jídla ‚neměla hlad‘ až moc často.“
„No, nemám hlad,“ odsekla Nyneiva a snažila se zapomenout na prázdný žaludek. Vše tu stálo o hodně víc, než čekala. Slyšela, jak si místní lidé trpce stěžují, že od chvíle, kdy přišli Seanchané, ceny značně vzrostly. „Dej mi jedno.“ Jablíčko, které Elain vylovila z kapsáře, bylo malé a tvrdé, ale když se do něj Nyneiva zakousla, bylo velice sladké. Nyneiva si olízla šťávu ze rtů. „Jak se ti podařilo –“ Zastavila Elain a podívala se jí do očí. „Snad jsi...? Copak jsi...?“ Nemohla přijít na to, jak to vyslovit, když kolem chodilo tolik lidí, ale Elain pochopila.
„Jenom maličko. Nechala jsem spadnout tu hromádku starých melounů, a když je začal skládat zpátky, tak...“ Neměla dokonce ani tu slušnost, aby se začervenala nebo se tvářila rozpačitě. „Nemusíš se na mě tak mračit. Pořádně jsem se podívala, jestli kolem nejsou žádné damane.“ Popotáhla nosem. „Kdyby mě drželi jako zajatce, nepomáhala bych svým věznitelům zotročovat jiné ženy. I když podle toho, jak se tihle Falmané chovají, máš skoro dojem, že už celý život slouží těm, kteří by měli být jejich smrtelnými nepřáteli.“ S neskrývaným opovržením se rozhlédla kolem sebe na lidi spěchající okolo. Podle hlav vlnících se v úklonách bylo snadné poznat pohyb Seanchanů, dokonce i prostých vojáků, už na dálku. „Měli by se postavit na odpor. Měli by bojovat.“
„Jak? Proti... tomu.“
Musely ustoupit na okraj ulice spolu s ostatními, když se přiblížila seanchanská hlídka mířící sem od přístavu. Nyneiva se přinutila uklonit s rukama na kolenou a dokonale bezvýrazným obličejem. Elain byla o něco pomalejší a klaněla se se znechuceně našpulenými rty.
V hlídce bylo dvacet ozbrojených mužů a žen na koních, za což byla Nyneiva vděčná. Stále si nemohla zvyknout na lidi jezdící na tvorech, připomínajících bezocasé kočky s bronzovými šupinami, a jezdec na jedné z těch jejich létajících příšer ji vždycky dokázal spolehlivé vyvést z míry. Byla ráda, že jich tu bylo tak málo. S hlídkou však přesto klusala na vodítku přivázaná dvě jiná stvoření, připomínající bezkřídlé ptáky s drsnou kůží a ostrými zobany, které vojákům dosahovaly nad hlavy v přilbách. Jejich dlouhé šlachovité nohy vypadaly na to, že tvorové snadno předběhnou i koně.