Když poslední ze Seanchanů projel kolem, Nyneiva se pomalu narovnala. Někteří z těch, kteří se hlídce klaněli, by zřejmě velice rádi utekli. Seanchanské bestie neměl rád nikdo kromě Seanchanů samotných. „Elain,“ řekla Nyneiva tiše, když se opět vydaly do kopce, „Jestli nás chytí, přísahám, že než nás zabijí, nebo co s námi udělají, tak je budu na kolenou prosit, aby mi dovolili tě zřezat tou nejsilnější holí, kterou najdu! Jestli neumíš být opatrná, tak je možná čas, abych tě poslala zpátky do Tar Valonu nebo domů do Caemlynu, hlavně pryč odsud.“
„Já jsem opatrná. Aspoň jsem se podívala, jestli kolem není nějaká damane. A co ty? Viděla jsem tě usměrňovat všem na očích.“
„Ujistila jsem se, že se na mě nikdo nedívá,“ zamumlala Nyneiva. Musela tenkrát sebrat všechen vztek na to, že ženy uvazují jako zvířata, aby to dokázala. „A udělala jsem to jenom jednou. A bylo to jenom maličko.“
„Maličko? Pak jsme se musely tři dny schovávat v pokoji a čichat ryby, než přestali kvůli tomu, kdo to udělal, prohledávat celé město. Tomu ty říkáš být opatrná?“
„Musela jsem zjistit, jestli existuje způsob, jak ty obojky rozepnout.“ Myslela, že existuje. Bude muset vyzkoušet ještě jeden obojek, aby si byla jistá, a rozhodně se na to netěšila. Myslela si, stejně jako Elain, že všechny damane musejí být vězni připravenými utéci, ale byla to právě žena s obojkem, kdo strhl poplach.
Kolem tlačil nějaký muž káru, která nadskakovala na nerovném dláždění, a vyvolával své služby v broušení nožů a nůžek. „Nějak by měli vzdorovat,“ zavrčela Elain. „Chovají se, jako by neviděli, co se kolem děje, jako by tu nebyl jediný Seanchan.“
Nyneiva si jenom povzdechla. Pocit, že má Elain aspoň částečně pravdu, rozhodně nepomáhal. Nejdřív si myslela, že přinejmenším část falmanské podřízenosti musí být póza, ale zatím nenašla jedinou známku odporu. Nejdřív hledala v naději, že najde pomoc při osvobozování Egwain a Min, ale při nejmenším náznaku toho, že by se mohli postavit Seanchanům, lidé prchali, a tak se Nyneiva přestala vyptávat, aby na sebe neupoutala nežádoucí pozornost. Popravdě řečeno si neuměla představit, jak by lidé mohli bojovat. Obludy a Aes Sedai. Jak bys mohla bojovat s obludami a Aes Sedai?
Před nimi teď stálo pět vysokých kamenných domů, jedněch z největších v celém městě. Domy byly postaveny těsně u sebe, takže tvořily blok. O ulici před nimi Nyneiva našla vedle krejčířství boční uličku, odkud mohly sledovat aspoň některé vchody do těch velkých domů. Nebylo možné vidět na všechny dveře najednou – nechtěla riskovat a pustit Elain na hlídku samotnou, aby dohlédly na víc vchodů – ale přiblížit se víc by nebylo moudré. Nad střechami ve vedlejší ulici povlával ve větru praporec se zlatým jestřábem vznešeného pána Turaka.
Dovnitř a ven z těch domů chodily jenom ženy. Většinou to byly sul’dam, samotné či s damane v závěsu. Seanchané budovy přeměnili na ubytovny pro damane. Egwain musela být tam, a nejspíš i Min. Po Min zatím nenašly ani stopu, i když bylo možné, že se skrývá v davu jako ony. Nyneiva slyšela mnoho příběhů o tom, jak sebrali ženy a dívky přímo z ulice, nebo je přivedli z vesnic. Všechny vešly do těch domů, a pokud je ještě někdy někdo spatřil, byly na obojku.
Nyneiva se opřela vedle Elain, zalovila v jejím kapsáři a vytáhla další jablíčko. Na ulicích tady bylo méně místních. Každý věděl, co jsou ty domy zač, a všichni se jim vyhýbali, stejně jako se vyhýbali stájím, kde Seanchané drželi své bestie. Mezi hrstkou chodců nebylo těžké dveře sledovat. Prostě dvě ženy, které se zastavily, aby něco zakously. Prostě dva další lidé, kteří si nemohou dovolit jídlo v hostinci. Nic, co by přitáhlo víc než jen letmou pozornost.
Nyneiva, bezmyšlenkovitě pojídajíc ovoce, se znovu snažila vymyslet nějaký plán. I kdyby dokázala obojek rozepnout – pokud by to vskutku dokázala – tak jí to zatím nebylo k ničemu, pokud nenajde Egwain. Jablka už nechutnala tak sladce.
Z úzkého okna pokojíku pod převisem střechy, který byl přestavěn, jako mnoho jiných, z půdy, Egwain viděla zahrady, kde se damane procházely se svými sul’dam. Dříve tu bylo zahrad několik, ale Seanchané zbourali zdi, které je oddělovaly, a obsadili největší domy pro damane. Stromy již byly téměř bez listí, ale damane pořád vyváděli nadýchat se čerstvého vzduchu, ať chtěly či ne. Egwain pozorovala zahradu, protože dole byla Renna hovořící s jinou sul’dam, a dokud Rennu viděla, nemohla Renna vstoupit do pokoje a překvapit ji.
Mohly sem sice vrazit některé jiné sul’dam – bylo tu mnohem víc sul’dam než damane, a každá sul’dam chtěla aspoň chvíli nosit náramek, říkaly tomu být úplná – ale Renna pořád vedla její výcvik, a byla to Renna, kdo čtyřikrát z pěti případů nosil její náramek. Ať přišel kdokoliv, prostě vstoupil. Na dveřích pokojů damane nebyly žádné zámky. Egwain měla v pokoji jenom úzkou tvrdou postel, stojan s otlučeným džbánkem a lavorem k umývání, jednu židli, malý stolek, ale nic dalšího už by se sem nevešlo. Damane nepotřebovaly pohodlí, soukromí ani žádné osobní věci. Damane byly vlastnictvím. Min měla pokojík skoro stejný v jiném domě, ale Min si mohla chodit, kam se jí zlíbilo. Nebo skoro. Seanchané hodně dali na pravidla. Měli jich víc pro každého než Bílá věž pro novicky.
Egwain odstoupila od okna. Nechtěla, aby některá z žen dole vzhlédla a uviděla záři, o níž věděla, že ji obklopuje, když usměrňovala jedinou sílu, aby si nenápadně prohlédla obojek kolem krku, pátrajíc však marně. Dokonce ani nepoznala, jestli je pás spleten či vyroben z oček – občas to vypadalo na první případ, jindy na druhý – ale celou dobu to vypadalo jako jeden kus. Egwain používala jen pramínek síly, nejslabší, jaký si dokázala představit, ale přesto jí na čele vyvstal pot a stáhl se jí žaludek. To byla jedna z vlastností a’damu. Pokud se damane pokoušela usměrňovat bez sul’dam, která by měla její náramek, udělalo se jí špatně, a čím víc jediné síly usměrnila, tím hůř jí bylo. Zapálit svíčku mimo dosah ruky by Egwain přimělo zvracet. Jednou jí Renna nařídila, aby žonglovala s kuličkami světla, a nechala náramek ležet na stole. Když si na to Egwain ještě i teď vzpomněla, otřásla se.
Teď se stříbrné vodítko táhlo po holé podlaze a nahoru po nenatřené dřevěné stěně k místu, kde na kolíčku visel náramek. Při pohledu na to, jak tam jen tak visí, Egwain vzteky zaťala zuby. Pes tak bezstarostně uvázaný by mohl utéci. Pokud však damane pohnula náramkem jen o půl sáhu z místa, kde se ho naposledy dotkla sul’dam... Renna ji to přinutila udělat – nechala ji nést vlastní náramek přes celý pokoj. Nebo to aspoň zkusit. Byla si jistá, že to trvalo jen pár minut, než si sul’dam připevnila náramek na zápěstí, ale Egwain to připadalo celé hodiny, kdy křičela a svíjela se v křečích na podlaze.