Někdo zaklepal na dveře a Egwain nadskočila, než si uvědomila, že to nemohla být sul’dam. Žádná z nich by nejdřív nezaklepala. Stejně se však od saidaru odtáhla. Začínalo jí být opravdu zle. „Min?“
„Jsem tady na týdenní návštěvu,“ ohlásila se Min, vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Do veselosti se sice musela trochu nutit, ale vždycky dělala, co mohla, aby Egwain zvedla náladu. „Jak se ti to líbí?“ Otočila se kolem dokola, předvádějíc tmavozelené vlněné šaty seanchanského střihu. Těžký plášť stejné barvy jí visel přes ruku. V tmavých vlasech měla dokonce zelenou stuhu, i když je měla stále dost krátké. Ale pořád měla nůž v pochvě u pasu. Egwain překvapilo, když se s ním Min poprvé ukázala, ale zdálo se, že Seanchané každému důvěřují. Dokud dotyčný neporušil pravidla.
„Je to hezký,“ řekla Egwain opatrně. „Ale proč?“
„Nepřešla jsem k nepříteli, jestli tě napadlo tohle. Bylo to buď tohle, nebo si najít jiný pokoj ve městě a možná už nemoct tě znovu navštívit.“ Začala si obracet židli, jako by stále měla spodky. Když si to uvědomila, suše potřásla hlavou a obrátila židli zpátky, aby se mohla posadit. „‚Každý má ve vzoru své místo,‘" ošklíbla se, „‚a na každém musí být okamžitě vidět, kam ve vzoru patří.‘ Tu starou čarodějnici Mulaen už zřejmě unavilo, že na první pohled neví, kam patřím, a rozhodla se mě zařadit mezi služebné. Dala mi na vybranou. Měla bys vidět některé věci, které nosí seanchanské služky, teda ty, co slouží pánům. Mohla by to být i legrace, ale ne dokud nebudu zasnoubená, nebo, což by bylo ještě lepší, vdaná. No, už se nedá vrátit zpátky. Aspoň zatím ne. Mulaen mi spálila kabátec a spodky.“ Zašklebila se, aby ukázala, co si o tom myslí, a zvedla z hromádky na stole kamínek a začala si jej přehazovat z ruky do ruky. „Není to tak špatný,“ zasmála se, „až na to, že jsem na sobě měla sukni tak dávno, že o ni pořád zakopávám.“
Egwain také přinutili dívat se, jak jí spalují šaty, včetně těch hezoučkých ze zeleného hedvábí. Nakonec byla ráda, že si s sebou nevzala víc šatů, jež jí kdysi darovala urozená paní Amalisa, i když je, ani Bílou věž, už možná nikdy neuvidí. Od té doby nosila jen tu samou tmavošedou, jako všechny damane. Damane nic nevlastní, vysvětlili jí. Šaty, které damane nosí, jídlo, které jí, postel, na které spí, to všechnou jsou dary její sul’dam. Pokud se sul’dam rozhodne, že by damane měla spát na podlaze místo na posteli, nebo ve stáji, je to čistě věc sul’dam. Mulaen, která měla na starosti ubytovny damane, měla jednotvárný hlas, ale na damane, která si nezapamatovala každičké slůvko z jejích nudných výkladů, byla velice ostrá.
„Myslím, že já už se nikdy nevrátím,“ povzdechla si Egwain a sklesla na postel. Ukázala na kamínky na stole. „Včera mi Renna dala úkol. Se zavázanýma očima jsem vybrala kousek s železnou rudou a pak s měděnou, pokaždé, když je vždycky zamíchala. Nechala je tu, aby mi připomněla můj úspěch. Zřejmě si myslela, že je to nějaká odměna a že na to nemám zapomínat.“
„To mi nepřipadá tak špatný jako to ostatní – aspoň ne tak zlý, jako nechat něco vybuchnout jako rachejtli při ohňostroji – ale nemohla jsi zalhat? Říct jí, že nevíš, který je který?“
„Ty pořád nevíš, jaký tohle je.“ Egwain zatahala za obojek. Tahání za něj nepřineslo nic dobrého, stejně jako usměrňování.
„Když má Renna nasazený ten náramek, ví, co dělám s jedinou silou, a co nedělám. Občas mi připadá, že to ví, i když ho nemá. Říká, že sul’dam si po nějaké době vyvinou – přitažlivost, tak to nazývá.“ Povzdechla si. „Nikoho nikdy ani nenapadlo mě z něčeho takovýho zkoušet. Země je jednou z pěti sil, která je nejsilnější u mužů. Když jsem vybrala ty kameny, vzala mě do města, a já jsem jí dokázala ukázat rovnou na opuštěný železný důl. Byl celý zarostlý a nebyl tam vidět žádný otvor, ale když jsem jednou věděla jak na to, cítila jsem železnou rudu, která ještě v zemi zůstala. Nebylo jí dost, aby to ani za sto let za něco stálo, ale věděla jsem, že tam je. Nemohla jsem jí zalhat, Min. Věděla, že jsem vycítila ten důl ve chvíli, když jsem to udělala. Byla tak vzrušená, že mi slíbila k večeři pudink.“ Cítila, jak jí hoří tváře, hněvem i rozpaky. „Očividně,“ dodala hořce, „jsem příliš cenná, abych musela něco nechat vybuchovat. To zvládne každá damane. Jenom pár jich ale dokáže hledat v zemi rudy. Světlo, nenávidím, když musím něco nechat vybuchnout, ale přála bych si, aby to bylo to jediné, co zvládnu.“
Tváře jí ještě víc potemněly. Nenáviděla, když musela nechat strom rozlétnout se na třísky, vybuchnout zemi. To se hodilo do války, pro zabíjení, a ona s tím nechtěla mít nic společného. A přesto všechno, co ji Seanchané nechali dělat, bylo jen další možností dotknout se saidaru, cítit v sobě proudit jedinou sílu. Nenáviděla to, co ji Renna a ostatní sul’dam nutily dělat, ale byla si jistá, že teď zvládne víc jediné síly než před odchodem z Tar Valonu. Určitě věděla, že dokáže některé věci, které žádnou sestru z Věže nikdy ani nenapadlo udělat. Například tam nikdy žádnou sestru nenapadlo rozervat zemi, aby mohla zabíjet lidi.
„Možná si s tím už nebudeš muset lámat hlavu dlouho,“ zazubila se Min. „Našla jsem nám loď, Egwain. Kapitána tady drží Seanchani a on je připraven vyplout i bez povolení.“
„Jestli tě, Min, vezme, tak jeď,“ řekla Egwain unaveně. „Říkám ti, že teď jsem příliš cenná. Renna říká, že za pár dní vypravují loď do Seanchanu. Jenom kvůli mně.“
Minin úsměv zmizel a obě dívky se dívaly jedna na druhou. Náhle Min hodila kámen na hromádku na stole, až se rozlétla. „Musí být nějaká cesta, jak z toho ven. Musí existovat způsob, jak si sundat tu zatracenou věc z krku!“
Egwain se hlavou opřela o zeď. „Víš, že Seanchani sebrali každou ženu, kterou stačili najít, co dokázala aspoň trošičku usměrňovat. Přišly sem z celé země, nejen z Falme, ale i z rybářských vesnic a z městeček ve vnitrozemí. Přivlekli i tarabonské a domanské ženy, co se plavily na lodích, které zastavili. Jsou mezi nimi dvě Aes Sedai.“
„Aes Sedai!“ vyjekla Min. Ze zvyku se rozhlédla, aby se ujistila, že ji žádný Seanchan neslyšel to jméno vyslovit. „Egwain, jestli jsou tu taky Aes Sedai, tak by nám mohly pomoct. Promluvím s nimi a –“
„Ty nemůžou pomoct ani samy sobě, Min. Mluvila jsem jenom s jednou – jmenuje se Ryma. Sul’dam jí tak samozřejmě neříká, ale tak se jmenuje, a chtěla, abych se to dozvěděla – a ona mi řekla o té druhé. Vykládala mi to v záplavě slz. Je Aes Sedai a brečela, Min! Měla na krku obojek a ony jí říkají Pura a ona s tím nenadělá víc než já. Polapili ji, když padlo Falme. Plakala, protože už proti tomu přestávala bojovat, protože už nedokázala snýst další tresty. Plakala, protože si chtěla vzít život, a ani to nemohla udělat bez dovolení. Světlo, já vím, jak se cítí!“
Min si neklidně poposedla a náhle roztřesenýma rukama si uhladila šaty. „Egwain, nechceš snad... Egwain, nesmí tě ani napadnout, že by sis ublížila. Nějak tě odsud dostanu. Slibuju!“
„Já se nezabiju,“ řekla Egwain suše. „I kdybych mohla. Podej mi svůj nůž. No tak. Neublížím si, jenom mi ho dej.“