Min zaváhala, než pomalu vytáhla nůž z pochvy u pasu. Opatrně se natáhla očividně připravená skočit, kdyby se Egwain o něco pokusila.
Egwain se zhluboka nadechla a pomalu sáhla po jílci. Svaly na paži se jí rozechvěly. Když dosáhla na půl sáhu k noži, náhle se jí prsty zkroutily v křeči. Egwain se s upřeným pohledem snažila přinutit ruku k dalšímu pohybu. Křeč zachvátila celou paži a zkroutila jí až ramenní svaly. Se zasténáním se svezla zpátky a soustředila se v duchu na to, že se nože nedotkne. Bolest pomalu přešla.
Min na ni nevěřícně zírala. „Co...? Tomu nerozumím.“
„Damane se nesmí dotknout žádný zbraně.“ Mnula si ruku a cítila, jak napětí opadá. „I jídlo nám nakrájejí dopředu. Nechci si ublížit, ale nemohla bych, ani kdybych chtěla. Žádná damane nikdy nezůstane sama tam, kde by mohla skočit z výšky – to okno je přibité – ani se vrhnout do řeky.“
„No, to je dobrý. Chci říct... Ó, já nevím, co chci říct. Kdybys mohla skočit do řeky, třeba by se ti podařilo uniknout.“
Egwain tupě pokračovala, jako by druhá žena nepromluvila. „Ony mě cvičí, Min. Sul’dam a a’dam mě cvičí. Nemůžu se dotknout ničeho, v čem bych snad mohla uvidět zbraň. Před pár týdny mě napadlo, že Rennu praštím támhletím džbánem, a tři dny jsem si nedokázala nalít vodu. Jak mě to jednou napadlo, nejenže jsem musela přestat myslet na to, že ji s tím praštím, musela jsem sama sebe přesvědčit, že to nikdy, za žádných okolností, neudělám, než jsem se ho zase mohla dotknout. A ona věděla, co se stalo, řekla mi, co musím udělat, a nenechala mě umýt se jinde, jenom tady. Máš štěstí, že se to stalo mezi návštěvama. Renna si dala záležet, abych se ty dny potila od chvíle, kdy jsem se probudila, do doby, než jsem se úplně zedřená svalila do postele. Snažím se s nima bojovat, ale oni mě cvičí stejně jako Puru.“ Plácla se přes pusu a zasténala. „Jmenuje se Ryma. Musím si pamatovatje její jméno, ne jméno, které jí daly. Je to Ryma a je ze žlutého adžah a bojovala s nimi tak dlouho a tvrdě, jak jen dokázala. Není to její chyba, že už nemá sílu bojovat dál. Přála bych si, abych věděla, kdo je ta druhá sestra, co o ní Ryma mluvila. Přála bych si znát její jméno. Nesmíš na nás zapomenout, Min. Ryma ze žlutého adžah a Egwain al’Vereová. Ne Egwain damane. Egwain al’Vereová z Emondovy Role. Nezapomeneš?“
„Přestaň!“ vyštěkla Min. „Okamžitě toho nech! Jestli tě mají převízt do Seanchanu, budu tam s tebou. Ale nemyslím, že se to stane. Víš, že jsem si tě přečetla, Egwain. Většině z toho nerozumím – skoro nikdy tomu nerozumím – ale vidím věci, který tě pevně spojují s Randem a Perrinem a Matem a – ano, i s Galadem, Světlo ti pomoz, jaká jsi husa. Jak by se něco z toho mohlo stát, kdyby tě Seanchani převezli přes oceán?“
„Možná dobudou celý svět, Min. Jestli dobudou svět, tak neexistuje důvod, proč by Rand a Galad a ostatní nemohli skončit v Seanchanu.“
„Ty husičko!“
„Jsem jenom praktická,“ vyjela Egwain ostře. „Nechci přestat bojovat, ne, dokud dýchám, ale ani nemám naději, že mi někdy ten a’dam sundají. Stejně jako nemám naději, že někdo tyhle Seanchany zastaví. Min, jestli tě ten kapitán vezme s sebou na loď, jeď s ním. Aspoň jedna z nás bude volná.“
Rozlétly se dveře a vstoupila Renna.
Egwain vyskočila a prudce se poklonila, stejně jako Min. Pokojík byl na klanění příliš plný, ale Seanchané dávali přednost protokolu před pohodlím.
„Dneska máš návštěvy, viď?“ řekla Renna. „Zapomněla jsem. No, některá cvičení je třeba provádět i o návštěvních dnech.“
Egwain pozorně sledovala, jak sul’dam sundává náramek, otevírá ho a připíná si ho na zápěstí. Neviděla, jak to dělá. Kdyby to mohla propátrat jedinou silou, byla by to udělala, ale Renna by to okamžitě poznala. Když měla Renna náramek připnutý, objevil se jí na tváři výraz, při němž Egwain pokleslo srdce.
„Tys usměrňovala.“ Renna mluvila klamně mírným hlasem. V očích jí však plály jiskřičky hněvu. „Víš, že je to zakázáno, pokud nejsme úplné.“ Egwain si olízla rty. „Možná jsem k tobě byla příliš shovívavá. Možná si myslíš, že jelikož jsi teď cenná, nebudeme na tebe přísní. Myslím, že jsem udělala chybu, když jsem ti nechala tvé staré jméno. Když jsem byla malá, měla jsem kotě. Jmenovalo se Tuli. Odteď je tvoje jméno Tuli. Odejdi, Min. Tvoje návštěva u Tuli skončila.“
Min zaváhala jen natolik, aby na Egwain ještě smutně mrkla. Potom odešla. Vše, co by Min řekla nebo udělala, by věci jenom zhoršilo, ale Egwain si nemohla pomoci a toužebně se dívala, jak se za přítelkyní zavírají dveře.
Renna se posadila a zamračila se na Egwain. „Musím tě za to vážně potrestat. Obě nás předvolají před dvůr Devíti měsíců – tebe za to, co umíš, a mě jako tvou sul’dam a cvičitelku – a já nedovolím, aby na mě císařovna hleděla s nechutí. Přestanu, až mi řekneš, nakolik miluješ být damane a jak poslušná pak budeš. A, Tuli, ať ti to opravdu věřím.“
43
Plán
V chodbě s nízkým stropem zaťala Min nehty do dlaní, když z pokoje zaslechla první pronikavý výkřik. Než se stačila zarazit, udělala krok ke dveřím, a když se zastavila, z očí se jí vyřinuly slzy. Světlo mi pomáhej, já to můžu jedině zhoršit. Egwain, mrzí mě to. Mrzí mě to.
Cítíc se hůř než k ničemu, zvedla si Min sukně a rozběhla se. Egwainin křik ji pronásledoval. Nedokázala se přimět zůstat, ale pro to, že odešla, se cítila jako zbabělec. Napůl oslepená slzami se dostala na ulici dřív, než si to uvědomila. Chtěla se vrátit do svého pokoje, ale teď nemohla. Nedokázala se smířit s pomyšlením, že Egwain ubližují, zatímco ona si sedí v teple a bezpečí vedle pod střechou. Otřela si slzy, přehodila si plášť přes ramena a vydala se po ulici dál. Pokaždé, když si setřela slzy, nahrnuly se jí do očí další. Nebyla zvyklá otevřeně plakat, ale také nebyla zvyklá cítit se tak bezmocná, tak k ničemu. Nevěděla ani kam jde, jenom to, že se snaží dostat co nejdál od křičící Egwain.
„Min!“
Tiché zavolání ji přimělo zastavit se na místě. Nejdřív nepoznala, kdo na ni zavolal. Tak blízko místu, kde drželi damane, chodilo po ulicích jen málo lidí. Kromě osamělého muže snažícího se vzbudit zájem dvou seanchanských vojáků o obrázek, který by jim namaloval barevnými křídami, všichni místní lidé šli tak rychle, aby to ještě nevypadalo, že rovnou běží. Kolem prošla dvojice sul’dam a jejich damane se za nimi ploužily se sklopenýma očima.
Seanchanské ženy se bavily o tom, kolik by se ještě mohlo najít marath’damane, než odplují. Min si jen zběžně prohlédla dvě ženy v dlouhých pláštích z ovčiny, a pak se na ně užasle podívala znovu, protože ženy zamířily k ní. „Nyneivo? Elain?“
„Nikdo jiný.“ Nyneivin úsměv byl nucený. Obě ženy měly kolem očí vrásky od ustaraného mračení. Min napadlo, že ještě nikdy neviděla nic tak úžasného jako ty dvě. „Ta barva ti sluší,“ pokračovala Nyneiva. „Už dávno jsi měla začít nosit šaty. I když od chvíle, kdy jsem je viděla na tobě, bych taky chtěla zkusit spodky.“ Mluvila ostřeji a přistoupila blíž, aby Min viděla do obličeje. „Co se děje?“
„Tys plakala,“ řekla Elain. „Stalo se něco Egwain?“