Min sebou trhla a ohlédla se přes rameno. Obě sul’dam a damane došly ke schodišti, které také použila, a zabočily ke stájím a ohradám pro koně. Na vrcholku schodiště stála další žena se štítky s blesky na šatech a hovořila s někým uvnitř. Min popadla přítelkyně za ruce a spěšně je táhla ulicí k přístavu. „Je to tady pro vás nebezpečný. Světlo, je pro vás nebezpečný vůbec být ve Falme. Všude jsou damane, a kdyby vás našly... Nevíte, co jsou damane? Ó, vy ani nevíte, jak ráda vás vidím.“
„Řekla bych, že asi zpoloviny tolik, jako my tebe,“ prohlásila Nyneiva. „Víš, kde je Egwain? Je v jedný z těch budov? Je v pořádku?“
Min na okamžik zaváhala, než odpověděla. „Je tak v pořádku, jak se dá čekat.“ Min bylo jasné, co by se stalo, kdyby jim řekla, co se děje Egwain právě v této chvíli. Nyneiva by tam určitě vrazila, aby to zastavila. Světlo, ať už to skončilo. Světlo, ať ohne ten svůj umíněný krk aspoň jednou dřív, než jí skoro zlomí vaz. „Nevím ale, jak ji dostat ven. Našla jsem kapitána lodi, který by nás vzal, kdybychom na loď přišly s ní – s ničím jiným nám sice nepomůže, což se mu ani nedivím – ale nemám ponětí, jak dosáhnout aspoň toho.“
„Loď,“ zamyslela se Nyneiva. „Chtěla jsem prostě odjet na východ, ale musím říct, že mi to dělalo starosti. Než se dostaneme z dosahu seanchanských hlídek, budeme se muset dostat z Tomovy Hlavy, a na Almothské pláni se prý bojuje. Loď mě vůbec nenapadla. Máme koně a nemáme peníze na převoz. Kolik ten člověk chce?“
Min pokrčila rameny. „Tak daleko jsem nikdy nedošla. My taky nemáme peníze. Myslela jsem, že bychom mohly odložit placení, až budeme na otevřeným moři. Potom... no, myslím, že by nás rozhodně nevysadil v přístavu obsazeným Seanchany. Ať by nás vysadil kdekoliv, určitě by to bylo lepší než tady. Problém je, jak ho přesvědčit, aby vůbec vyplul. Chce odplout, ale přístav hlídají taky, a nedá se poznat, jestli na některý z jejich lodí není nějaká damane, až už je pozdě. ‚Přiveďte mi damane na mou loď,‘ říkal, ‚a v tu chvíli vypluju.‘ Pak začne mluvit o mělčinách a proudech a návětrných kosách. Já sice ničemu z toho nerozumím, ale dokud se usmívám a přikyvuju, tak on mluví. Myslím, že pokud ho nechám mluvit dost dlouho, přemluví sám sebe k vyplutí.“ Roztřeseně se nadechla. Zase ji začalo pálit v očích. „Jenže teď už není čas nechat ho, aby se prostě do něčeho vemluvil. Nyneivo, oni chtějí Egwain poslat do Seanchanu, a to brzo.“
Elain zalapala po dechu. „Ale proč?“
„Protože umí najít rudu,“ odpověděla nešťastně Min. „Ještě pár dní, říkala, a já nevím, jestli bude pár dní stačit, aby se ten chlap přesvědčil, že vlastně chce vyplout. A i kdyby, jak jí sundáme ten Stínem prokletej obojek? Jak ji vůbec dostaneme z toho domu?“
„Přála bych si, aby tu byl Rand.“ Elain si povzdechla, a když se na ni obě dívky podívaly, začervenala se a rychle dodala. „No, on má přece meč. Přála bych si, aby tu s námi byl někdo s mečem. Tak deset chlapů. Sto.“
„My teď nepotřebujeme meč ani sílu svalů,“ prohlásila Nyneiva, „ale mozek. Muži obvykle myslí chlupama na prsou.“ Nepřítomně se dotkla hrudi, jako by chtěla přes kabátec něco nahmátnout. „Aspoň většina z nich.“
„Potřebovaly bychom vojsko,“ řekla Min. „Velký vojsko. Seanchani byli v menšině, když stáli proti Tarabonským i Domanům, a podle toho, co jsem slyšela, pokaždý snadno zvítězili.“ Rychle odtáhla Nyneivu s Elain na druhou stranu ulice, protože kolem nich stoupala damane se sul’dam. Ulevilo se jí, že nemusí přítelkyně pobízet. Obě si spojené ženy prohlížely stejně ostražitě jako ona sama. „A protože žádný vojsko nemáme, musíme to zvládnout ve třech. Doufám, že některou z vás něco napadne. Mě už z přemýšlení bolí hlava, ale vždycky se zarazím u toho a’damu, to je to vodítko a obojek. Sul’dam nedovolí, aby se někdo díval, když ho rozepínají. Myslím, že vás dostanu dovnitř, jestli to pomůže. Přinejmenším jednu z vás. Oni mě berou jako služku, ale služky můžou přijímat návštěvy, pokud se drží v místech určených pro služebnictvo.“
Nyneiva se zamyšleně zamračila, ale skoro vzápětí se zatvářila cílevědomě. „Nedělej si starosti, Min. Mám pár nápadů. Co jsem tady, nemarnila jsem čas. Zaveď mě za tím mužem. Jestli se s ním jedná hůř než s vesnickou radou, když si radní postaví hlavu, sním svůj kabátec.“
Elain kývla a zazubila se a Min poprvé od příchodu do Falme pocítila skutečnou naději. Na okamžik se zadívala na aury kolem obou žen. Bylo tu nebezpečí, ale to se dalo čekat – a také nové věci mezi obrazy, které již viděla. Tak to občas bývalo. Nad hlavou Nyneivy se vznášel těžký zlatý pánský prsten a nad Elain doruda rozpálené železo a sekera. To určitě znamenalo potíže, ale vypadalo to vzdáleně, jako někde dál v budoucnosti. Dívala se jen na chviličku, pak už viděla jenom Elain s Nyneivou, jak si ji vyčkávavě prohlížejí. „Je to dole u přístavu,“ řekla.
Svažující se ulice byla čím dál plnější. Kramáři se tlačili mezi kupci, kteří přivezli povozy z vnitrozemských dědin a na cesty nehodlali vyrazit dřív než na jaře. Pouliční obchodníci vyvolávali zboží, které měli na podnosech. Falmané ve vyšívaných pláštích se otírali o rodiny z venkova v těžkých krznech. Uprchlo sem mnoho lidí z vesnic dál na pobřeží. Min sice nechápala proč – jenom vyměnili možnou návštěvu Seanchanů za jistotu, že je budou mít všude kolem sebe – ale slyšela, co Seanchané dělají, když poprvé dorazí do nějaké vesnice, a tak nemohla dávat vesničanům příliš velkou vinu za to, že se bojí další návštěvy. Když Seanchané nebo uzavřená nosítka procházeli kolem, všichni se klaněli.
Min byla ráda, že Nyneiva s Elain o klanění vědí. Nosiči s odhalenou hrudí lidem sklánějícím se okolo nevěnovali větší pozornost než nadutí ozbrojení vojáci, ale kdyby se někdo neuklonil, určitě by to přitáhlo jejich pozornost.
Cestou k přístavu toho dívky moc nenamluvily a Min překvapilo, když se dozvěděla, že se do města dostaly jen pár dní po ní a Egwain. Po chvíli však usoudila, že se nelze divit, že se nesetkaly již dříve, protože ulice byly stále plné lidí. Min nechtěla strávit delší dobu daleko od Egwain. Pořád se bála, že přijde na povolenou návštěvu, a Egwain již bude pryč. A teď tedy bude. Pokud Nyneiva něco nevymyslí.
Vůně soli a dehtu ve vzduchu sílila a nad hlavami jim kroužili křičící rackové. V tlačenici se začali objevovat námořníci, namnoze bosí i přes rostoucí chlad.
Hostinec spěšně přejmenovali na hostinec U tří slivoňových květů, ale část slova ‚Hlídač‘ byla pod ledabyle odvedenou malbou nápisu stále vidět. Přes lidi venku byl šenk jen zpola plný. Ceny byly příliš vysoké a mnoho lidí si už prostě nemohlo dovolit posedět u piva. V krbech po obou stranách místnosti burácel oheň, který příjemně hřál, a tlustý hostinský byl jen v košili. Na trojici žen se zamračil, a Min napadlo, že jen její seanchanské šaty mu zabránily, aby je rovnou nevykázal ven. Nyneiva s Elain ve venkovském odění rozhodně nevypadaly, že mají peníze na utrácení.
Muž, jehož hledala, seděl sám na svém obvyklém místě u stolu v rohu a mumlal si do vína. „Máš čas si promluvit, kapitáne Domone?“ zeptala se Min.
Kapitán vzhlédl, a když si všiml, že není sama, uhladil si vous. Min si pořád myslela, že oholený horní ret a plnovous k sobě moc nejdou. „Takže sis přivedla přítelkyně, aby se napily za moje penízky, co? No, ten seanchanský pán koupil celý můj náklad, tak mám co utrácet. Sedněte si.“ Elain nadskočila, protože Domon náhle zařvaclass="underline" „Hostinský! Dones svařený víno!“