„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Min a usadila se na lavici u stolu. „On jenom vypadá a mluví jako medvěd.“ Elain se s pochybami posadila na druhý konec lavice.
„Medvěd, co?“ Domon se zasmál. „Možná máš pravdu. Ale co ty, holka? Už nechceš odplout? Ty šaty mi teda připadají jako seanchanský.“
„To chci!“ vyjela ohnivě Min, ale služebná přinášející svařené víno, z něhož se ještě kouřilo, ji umlčela.
Domon si také dával pozor. Počkal, dokud dívka neodejde s penězi, než pokračovaclass="underline" „Ať se picnu, holka, nechtěl jsem tě urazit. Většina lidí chce prostě jenom žít dál, ať už jim vládnou Seanchani, nebo někdo jiný.“
Nyneiva se lokty opřela o stůl. „My chceme taky žít dál, kapitáne, ale bez Seanchanů. Mám za to, že chceš brzy vyplout.“
„Vyplul bych už dneska, kdybych mohl,“ prohlásil ponuře Domon. „Ale Turak si pro mě vždycky jednou za dva tři dni posílá, abych mu vyprávěl příběhy o starých věcech, co jsem kdy viděl. Copak vám připadám jako kejklíř? Myslel jsem, že dokážu vymyslet pár příběhů a zmizet, ale teď mám dojem, že jestli ho nebudu bavit dál, bude to rovná sázka, jestli mě nechá jít, nebo mi nechá srazit hlavu. Ten chlap vypadá jako měkkota, ale je tvrdý jako železo, a stejný má i srdce.“
„Může se tvoje loď vyhnout Seanchanům?“ zeptala se Nyneiva.
„Ať se picnu, kdybych se dokázal dostat z přístavu, aby mi damane neroztřískaly Spršku na třísky, tak to zvládnu. Pokud nenechám žádnou seanchanskou loď s damane moc se přiblížit, jakmile se jednou dostanu na otevřený moře. Podél tohohle pobřeží jsou mělčiny a Sprška má mělkej ponor. Mohl bych ji vzít i do vod, kam se ty velký seanchanský kýly nedostanou. Touhle roční dobou si taky musejí dávat pozor na vítr poblíž pobřeží, a jakmile budu mít Spršku –“
Nyneiva ho přerušila. „Tak s tebou poplujeme, kapitáne. Budeme čtyři a doufám, že budeš připravený vyplout, jakmile se dostaneme na palubu.“
Domon si přejel prsty po horním rtu a zadíval se do vína. „No, co se toho týče, pořád tu bude problém, jak se dostat z přístavu, víš. Tyhle damane –“
„Co jestli ti řeknu, že popluješ s někým lepším, než jsou damane?" řekla Nyneiva tiše. Min se rozšířily oči, když si uvědomila, co má Nyneiva v plánu.
Elain skoro neslyšitelně zašeptala: „A ty mi vykládáš, že mám být opatrná.“
Domon měl oči jen pro Nyneivu, a ty oči byly velice ostražité. „Co tím myslíš?“ zašeptal.
Nyneiva rozepnula kabátec, chvíli něco dělala za krkem, a nakonec vytáhla kožený řemínek, který měla zastrčený pod šaty. Na řemínku visely dva prsteny. Min zalapala po dechu, když je uviděla – jeden byl onen těžký pánský prsten, který viděla, když Nyneivu pozorovala na ulici – ale věděla, že je to kvůli tomu druhému, tenčímu a vyrobenému pro štíhlý prstík ženy, proč Domonovi málem vylezly oči z důlků. Prsten znázorňoval hada požírajícího vlastní ocas.
„Víš, co to znamená,“ řekla Nyneiva a začala sundávat prsten z řemínku, ale Domon ji zachytil.
„Dej to pryč.“ Nervózně uhnul očima. Min viděla, že se na ně nikdo nedívá, ale Domon se choval, jako by je všichni upřeně pozorovali. „Ten prsten je nebezpečný. Kdyby ho někdo uviděl...“
„Pokud víš, co znamená,“ řekla Nyneiva tak klidně, až jí Min začala závidět. Nyneiva vytáhla řemínek Domonovi z ruky a znovu si jej uvázala kolem krku.
„Vím,“ zachraptěl kapitán. „Vím, co znamená. Možná by tu byla naděje, pokud... Čtyři, říkáš? Mám za to, že jedna bude ta dívka, co tak ráda poslouchá, když si pouštím pusu na špacír. A ty a...“ Zamračil se na Elain. „Tohle dítě určitě není – není jako ty.“
Elain se rozzlobeně narovnala, ale Nyneiva jí položila ruku na paži a konejšivě se na Domona usmála. „Ona cestuje se mnou, kapitáne. Možná by tě překvapilo, co všechno dokážeme, dřív než získáme právo nosit tento prsten. Až vyplujeme, budeš mít na lodi tři ženy, které dokážou bojovat s damane, bude-li to nutný.“
„Tři,“ vydechl Domon. „To bychom měli naději. Možná...“ Na okamžik se mu rozjasnila tvář, ale když se na ně podíval, znovu se zachmuřil. „Měl bych vyplout hned a zmizet, ale ať se picnu, jestli nevím, co vás tu čeká, když zůstanete, a možná i když půjdete se mnou. Poslouchejte a dávejte pozor, co vám říkám.“ Znovu se ostražitě rozhlédl kolem a začal mluvit tichým hlasem a pečlivě vybíral slova. „Viděl jsem – ženu, která měla takový prsten, když ji chytili Seanchani. Hezká štíhlá ženuška to byla, s velkým stráž – velkým chlapem, co vypadal, že umí používat meč. Jeden z nich musel být neopatrný, protože na ně Seanchani nachystali léčku. Ten velký chlap složil šest sedům vojáků, než sám umřel. Ta – ta žena... Postavili kolem ní šest damane, najednou vylezly z bočních ulic. Myslel jsem, že... něco udělá – víte, co myslím – ale... já o těchhle věcech nic nevím. Jednu chvíli to vypadalo, že je všechny zničí, a pak se najednou zatvářila vyděšeně a začala ječet.“
„Odřízly ji od pravého zdroje.“ Elain byla bílá jako plátno.
„To je jedno,“ řekla Nyneiva klidně. „Nedovolíme, aby se nám stalo to stejný.“
„Jo, možná se vám to povede. Ale já na to do smrti nezapomenu. Rymo, pomoz mi. To křičela. A jedna z těch damane se s pláčem zhroutila. Pak jí dali jeden z těch obojků kolem... krku, a já... utekl.“ Pokrčil rameny, zamnul si nos a zadíval se do vína. „Viděl jsem, jak lapili tři ženy, a nemám na to žaludek. Nechal bych klidně svou starou babičku stát na nábřeží, abych se odsud dostal, ale musel jsem vám to říct.“
„Egwain říkala, že mají dvě zajatkyně,“ promluvila pomalu Min. „Rymu ze žlutých, ale neříkala, kdo je ta druhá.“ Nyneiva se na ni pronikavě podívala a Min se celá červená odmlčela. Podle toho, jak se Domon tvářil, jejich věci nepomohlo, když se dozvěděl, že mají dvě Aes Sedai, ne jen jednu.
A přesto se Domon náhle podíval na Nyneivu a zhluboka se napil vína. „Tak proto jste tady? Abyste osvobodily... ty dvě? Říkaly jste, že budete tři.“
„Víš, co potřebuješ vědět,“ řekla mu rázně Nyneiva. „V příštích dvou třech dnech musíš být připravený okamžitě vyplout. Uděláš to, nebo tu zůstaneš, dokud ti nakonec přece jen neuseknou hlavu? Jsou tu i jiné lodě, kapitáne, a já chci určitě odplout.“
Min zadržela dech. Pod stolem zkřížila prsty.
Nakonec Domon kývl. „Budu připravenej.“
Když se vrátily na ulici, Min překvapilo, když se, jakmile se zavřely dveře, Nyneiva sesula na zeď hostince. „Je ti dobře, Nyneivo?“ zeptala se nervózně.
Nyneiva se zhluboka nadechla, narovnala se a upravila si kabátec. „U některých lidí,“ řekla, „musíte být sebejisté. Když ukážete jen ždibíček pochybností, postrčí vás nějakým směrem, kterým vůbec nechcete jít. Světlo, ale že jsem se bála, že odmítne. Pojďte, musíme plánovat. Pořád jsou tu ještě jeden dva menší problémy, který musíme vyřešit.“
„Doufám, že ti nevadí ryby, Min,“ řekla Elain.
Jeden nebo dva menší problémy? pomyslela si Min cestou za dívkami. Velice doufala, že Nyneiva svou sebejistotu jenom nepředvádí.