44
Dál pojede pět
Perrin si ostražitě prohlížel vesničany a celý nesvůj popotahoval za příliš krátký kabátec s výšivkou na prsou a děrami, které ani nebyly zašité, ale nikdo se na něj i přes zvláštní směs šatů a sekery podruhé nepodíval. Hurin měl pod pláštěm kabátec s modrými spirálami na prsou a Mat baňaté kalhoty, které musel mít silně nařasené, aby je vůbec mohl zastrčit do bot. To bylo všechno, co našli v opuštěné vesnici a co se dalo použít. Perrin uvažoval, za jak dlouho bude asi opuštěná i tato dědina. Polovina domů již byla prázdná a před hostincem o kus vepředu stály tři vozy s volskými spřeženími, vysoko naložené, s nákladem zakrytým šedou plachtou a převázaným provazy, kolem nichž postávaly rodiny.
Perrin se díval, jak se drží u sebe a loučí se s těmi, kteří ještě zůstali, aspoň prozatím, a usoudil, že to není nedostatek zájmu o cizince. Vesničané se pohledu na něj a na jeho druhy přímo pečlivě vyhýbali. Tihle lidé se naučili nedávat najevo zvědavost, dokonce i když cizinci rozhodně nebyli Seanchané. Cizinci mohli být v těchto časech na Tomově Hlavě nebezpeční. Se stejným úzkostlivým nezájmem se setkali i v ostatních vesnicích. Dvacet leguí od pobřeží již bylo měst více a všechna byla nezávislá. Tedy až do chvíle, než přišli Seanchané.
„Říkám, že je čas dojít pro koně,“ prohlásil Mat, „než se začnou vyptávat. Vždycky je to jednou poprvý.“
Hurin zíral na velký zčernalý kruh země na trávníku na návsi. Vypadalo to, že je tu už delší dobu, ale nikdo s ním zatím nic neudělal. „Tak šest osm měsíců,“ zamumlal slídič, „a pořád páchne. Celá vesnická rada a jejich rodiny. Proč by někdo dělal něco takovýho?“
„Kdo ví, proč něco dělají?“ zabručel Mat. „Seanchani nepotřebují pro zabíjení lidí žádnej důvod. Aspoň já na žádnej nemůžu přijít.“
Perrin se snažil nedívat na ohořelou půdu. „Hurine, jsi si s tím Fainem jistý? Hurine?“ Od chvíle, kdy dorazili do vesnice, bylo těžké upoutat slídičovu pozornost. „Hurine!“
„Cože? Aha. Fain. Ano.“ Hurinovi se zachvělo chřípí a slídič se poškrábal na nose. „O tom není pochyb, i když je to tak dávno. Vedle něj myrddraal voní jako růže. Prošel tudy, určitě, ale myslím, že byl sám. Aspoň s ním nebyli žádní trolloci, a jestli s sebou měl nějaký temný druhy, tak toho v poslední době moc nenapáchali.“
V hostinci došlo k nějakému rozruchu, lidé křičeli a na cosi ukazovali. Ne na Perrina a ostatní, ale na něco, co Perrin neviděl, v nízkých kopcích východně od dědiny.
„Tak půjdeme už pro ty koně?“ vyjel netrpělivě Mat. „To by mohli být Seanchani.“
Perrin kývl a všichni se rozběhli k místu, kde za opuštěným domem uvázali koně. Když Mat s Hurinem zmizeli za rohem, Perrin se ohlédl k hostinci a ohromeně se zastavil. Do městečka vjížděl dlouhý zástup dětí Světla.
Perrin se vrhl za ostatními. „Bělokabátníci!“
Mat s Hurinem se jen na okamžik nevěřícně podívali k hostinci a pak už se škrábali do sedel. Držíc dům mezi sebou a hlavní ulicí, trojice odcválala na západ. Cestou se jezdci ohlíželi přes rameno, zda je někdo nesleduje. Ingtar jim nařídil, aby se vyhnuli všemu, co by je mohlo zpomalit, a bělokabátníci kladli otázky, které by je zcela jistě zdržely, i kdyby se jim podařilo odpovědět k plné spokojenosti tazatelů. Perrin si dával ještě větší pozor než ostatní dva. Měl své vlastní důvody, proč se nechtěl v žádném případě s bělokabátníky setkat. Sekera v mých rukou. Světlo, co bych dal za to, abych to mohl změnit.
Řídce zalesněné pahorky je brzy skryly před zvědavými pohledy z vesnice a Perrin zadoufal, že je snad přece jen nepronásledují. Přitáhl otěže a mávl na své společníky, aby také zastavili.
Když to udělali a zvědavě se na něho ohlédli, Perrin se zaposlouchal. Sluch měl mnohem lepší než dřív, ale dusot kopyt nezaslechl.
Váhavě se natáhl svou myslí a zapátral po vlcích. Našel je skoro vzápětí, malou smečku odpočívající přes den v kopcích nad vesnicí, kterou právě opustili. Okamžik jejich silného ohromení skoro pokládal za vlastní pocit. Tihle vlci slyšeli povídání, ale skutečně nevěřili, že existují nějací dvounožci, kteří se s nimi mohou dorozumět. Za těch pár minut, než se zdvořile představil, se Perrin celý zpotil – proti své vůli jim předal obraz Mladého Býka a podle vlčího zvyku přidal vlastní pach. Vlci si při prvním setkání hodně potrpěli na formality – ale nakonec se Perrinovi podařilo položit jim svou otázku. Dvounožci, kteří s nimi nemohli mluvit, je sice nijak zvlášť nezajímali, ale nakonec vlci přece jen odklusali blíž k vesnici, aby se podívali. Dávali si přitom pozor, aby je dvounožci se špatným zrakem nezahlédli.
Po chvíli k Perrinovi vyslali obrazy toho, co viděli. Muži v bílých pláštích se tlačili na návsi, projížděli mezi domy, objížděli vesnici, ale žádný nevyjel ven. Rozhodně ne směrem na západ. Vlci říkali, že jediné, co cestou na západ ucítili, byl on a druzí dva dvounožci se třemi vysokými tvrdotlapci.
Perrin spojení s vlky vděčně přerušil. Cítil, jak se na něj Hurin s Matem dívají.
„Nesledují nás,“ řekl.
„Jak si můžeš být jistej?“ chtěl vědět Mat.
„Jsem!“ odsekl Perrin a mírněji dodaclass="underline" „Prostě jsem.“
Mat otevřel ústa, pak je zase zavřel a nakonec řekclass="underline" „No, jestli nejdou po nás, tak navrhuju, abychom se vrátili k Ingtarovi a vyrazili po Fainově stopě. Ta dýka se nepřiblíží, když tu budem jen tak postávat.“
„Nemůžeme na stopu přijít tak blízko vesnice,“ ozval se Hurin. „Leda bychom riskovali, že narazíme na bělokabátníky. A já myslím, že by se to urozenému pánu Ingtarovi moc nelíbilo, a Verin Sedai taky ne.“
Perrin kývl. „Stejně o pár mil popojedeme. Ale dávejte pozor. Už nemůžeme být moc daleko od Falme. A nijak by nám nepomohlo, kdybychom se vyhnuli bělokabátníkům a místo toho vletěli přímo do náručí seanchanský hlídce.“
Když se znovu vydali na cestu, Perrin si nemohl pomoci, pořád uvažoval, co tu asi bělokabátníci dělají.
Geofram Bornhald se rozhlížel po ulici. Seděl na koni a legie zatím osadu obklíčila. Na tom muži s mohutnými rameny, který zmizel z dohledu, mu bylo něco povědomého. Ano, ovšem. Ten mládenec, co se prohlašoval za kováře. Jak jen se jmenoval?
Byar před ním s rukou položenou na srdci přitáhl otěže. „Vesnice je zabezpečená, můj pane kapitáne.“
Vesničané v těžkých krznech neklidně šoupali nohama, když je vojáci dětí Světla sehnali dohromady u vysoko naložených povozů před hostincem. Plačící děti se držely sukní svých matek, ale nikdo nevypadal vzdorně. Dospělí se tvářili tupě a bez odporu čekali, co se stane. Za to byl Bornhald vděčný. Rozhodně netoužil dělat z někoho tady výstražný příklad, a už vůbec se mu nechtělo plýtvat časem.
Kapitán sesedl a hodil otěže jednomu ze svých dětí. „Dohlédni na to, aby muži dostali najíst, Byare. Vězně zavři do hostince a dej jim jídla a vody, kolik unesou. Pak zatluč dveře a okenice. Ať si myslí, že tu nechávám pár chlapů na stráži, ano?“
Byar se znovu dotkl srdce a otočil koně, aby mohl křičet rozkazy. Lidé byli znovu popohnáni, tentokrát je nahnali do hostince s plochou střechou, zatímco zbývající vojáci hledali v domech kladiva a hřebíky.
Bornhald se díval, jak kolem něj procházejí lidé s mrzutými výrazy, a doufal, že bude trvat aspoň dva tři dny, než některý z nich sebere dost odvahy, aby se vylámal z hostince a zjistil, že tu žádné stráže nejsou. Dva tři dny bylo vše, co potřeboval, ale zatím nehodlal riskovat a upozornit Seanchany na svou přítomnost.