Vzadu zanechal dost mužů, aby si tazatelé mysleli, že celá jeho legie je stále roztroušená po Almothské pláni, a přes tisíc dětí převedl skoro přes celou Tomovu Hlavu, aniž zatím, aspoň pokud věděl, vzbudil něčí pozornost. Tři šarvátky se seanchanskými hlídkami rychle skončily. Seanchané byli zvyklí čelit už jen poražené chátře. Děti Světla pro ně byly ošklivým překvapením. A přesto Seanchané bojovali jako Temného hordy, a Bornhald si stále připomínal jednu rvačku, kdy přišel o víc než padesát mužů. Pořád si nebyl jist, která ze dvou šípy prostřílených žen, které pak viděl, vlastně byla Aes Sedai.
„Byare!“ Jeden z mužů Bornhaldovi z vozu podal hliněný pohár s vodou. Byla ledová.
Muž s vyzáblým obličejem sesedl. „Ano, můj kapitáne?“
„Až se utkáme s nepřítelem, Byare,“ vykládal Bornhald pomalu, „ty se toho nezúčastníš. Budeš vše sledovat z povzdálí a pak doneseš mému synovi zprávu o tom, co se tu událo.“
„Ale pane kapitáne –“
„To je rozkaz, dítě Byare!“ vyštěkl kapitán. „A ty poslechneš.“
Byar se narovnal a upřel zrak přímo před sebe. „Jak přikazuješ, můj pane kapitáne.“
Bornhald si ho chvíli prohlížel. Ten muž udělá, co mu bylo nařízeno, ale bude lepší poskytnout mu další důvod, než že má jenom oznámit Dainovi, jak zemřel jeho otec. Měl sice informace, které bylo nutné sdělit do Amadoru, ale od té šarvátky s Aes Sedai – Byla to jen jedna z nich, nebo obě? Třicet seanchanských vojáků, dobrých bojovníků, a dvě ženy mě stálo dvakrát tolik obětí, než kolik bylo padlých nepřátel. – od té doby nečekal, že se dožije toho, aby mohl Tomovu Hlavu opustit. I v případě, že by to náhodou nezařídili Seanchané, postarají se o to tazatelé.
„Až najdeš mého syna – měl by být s kapitánem Eamonem Valdou u Tar Valonu – a oznámíš mu to, pojedeš do Amadoru a ohlásíš se u velícího kapitána. U Pedrona Nialla osobně, dítě Byare. Povíš mu o všem, co jsme o Seanchanech zjistili. Napíšu pro tebe zprávu. Ať je mu určitě naprosto jasné, že už nemůžeme spoléhat na to, že se tarvalonské čarodějnice spokojují jen s manipulováním událostí z dálky. Jestli otevřeně bojují po boku Seanchanů, tak se s nimi určitě střetneme i jinde.“ Zaváhal. To poslední bylo ze všeho nejdůležitější. V Dómu pravdy se museli dozvědět, že přes všechny ty přísahy, co se jimi tolik chlubí, Aes Sedai půjdou do boje. Bylo mu z toho úzko. Svět, kde Aes Sedai vládnou jedinou silou v boji. Nebyl si jist, jestli mu zase tolik vadí, že jej musí opustit. Ale do Amadoru se musela dostat ještě jedna zpráva. –“A, Byare... pověz Pedronu Niallovi, jak nás tazatelé zneužili.“
„Jak přikazuješ, pane kapitáne,“ řekl Byar, ale Bornhald si při pohledu na jeho výraz povzdechl. Ten muž nechápal. Pro Byara bylo nutné poslechnout rozkaz, byť pocházel od kapitána nebo od tazatelů, ať už byli, jací chtěli.
„Taky ti napíšu zprávu, kterou předáš Pedronu Niallovi,“ dodal. Nebyl si jist, jestli to vůbec bude k něčemu dobré. Pak ho něco napadlo. Bornhald se zamračil na hostinec, kde jeho muži hlasitě bušili kladivy, jak přibíjeli dveře a okenice. „Perrin,“ zamumlal. „Tak se jmenoval. Perrin z Dvouříčí.“
„Ten temný druh, můj kapitáne?“
„Možná, Byare.“ Sám si tím sice nebyl úplně jist, ale ten muž, který proti nim bojoval zřejmě společně s vlky, nemohl být ničím jiným. Rozhodně tento Perrin zabil dvě z dětí. „Měl jsem dojem, že jsem ho zahlédl, když jsme přijížděli, ale nepamatuji se, že by mezi zajatci někdo vypadal jako kovář.“
„Jejich kovář odešel před měsícem, pane kapitáne. Někteří si stěžovali, že by byli odešli dřív, než jsme přišli, kdyby si nebyli museli spravovat kola u vozů sami. Myslíš, že ten muž byl Perrin, můj kapitáne?“
„Ať to byl, kdo chtěl, teď tu není. A mohl by zpravit Seanchany o naší přítomnosti.“
„Temný druh by to určitě udělal, můj pane kapitáne.“
Bornhald dopil vodu a odhodil pohár. „Muži tady jíst nebudou, Byare. Nenechám se těmihle Seanchany chytit při odpočinku, ať už je varuje tenhle Perrin z Dvouříčí nebo kdokoliv jiný. Ať muži nasednou, dítě Byare!“
Vysoko nad jejich hlavami kroužil zcela nepovšimnut velký okřídlený tvor.
Na mýtině v lese, kde se utábořili, procvičoval Rand sestavy s mečem. Potřeboval něco dělat, aby nemusel přemýšlet. Mohl hledat s Hurinem Fainovu stopu. Střídali se v tom po dvojicích a trojicích, aby nepřitahovali zbytečnou pozornost, a zatím nic nenašli. Teď čekali, až se se slídičem vrátí Mat a Perrin. Už tu měli být dávno.
Loial si samozřejmě četl a nedalo se poznat, jestli se mu štětičky chvějí nad tím, co čte, nebo nad tím, že se zvědové opozdili, ale Uno a většina shienarských vojáků seděli celý napjatí, olejovali meče či hlídali, jako by čekali, že se každou chvíli objeví Seanchané. Jen Verin to zřejmě nezajímalo. Seděla na kládě u malého ohýnku, cosi si mumlala a klacíkem čmárala do hlíny. Každou chvíli zavrtěla hlavou, smazala nohou vše, co nakreslila, a začala znovu. Všichni koně byli nasedlaní a připravení vyrazit, Shienarská zvířata byla přivázána ke kopím zaraženým do země.
„Volavka brodící se sítinou,“ řekl Ingtar. Seděl zády ke stromu, obtahoval meč a pozoroval Randa. „Tím by ses neměl zatěžovat. Jsi pak úplně otevřený.“
Na chvíli Rand zůstal stát na špičce s mečem drženým obouruč napřaženým nad hlavou, pak ladně přestoupil na druhou nohu. „Lan říká, že je to dobré kvůli cvičení rovnováhy.“ Nebylo pro něj snadné udržovat rovnováhu. V prázdnotě mu často připadalo, že by se dokázal udržet na valícím se balvanu, ale prázdnotu se neodvážil přivolat. Tolik potom toužil, že si nevěřil.
„Co často cvičíš, používáš bez přemýšlení. Takhle snadno proženeš meč tělem nepřítele, ale až poté, kdy ti on vrazí meč mezi žebra. Vlastně ho tím svádíš. Myslím, že bych se nedokázal dívat, jak se někdo takhle odkrývá, aniž bych do něj vrazil meč, i když by mi bylo jasné, že on by mě pak taky mohl snáze zasáhnout.“
„Je to jenom kvůli rovnováze, Ingtare.“ Rand se na špičce zakymácel a musel se postavit na obě nohy, aby neupadl. Prudce vrátil meč do pochvy a zvedl šedý plášť, který měl kvůli převleku. Byl prožraný od molů a kolem lemů roztřepený, ale byl podšitý hustou kožešinou a od západu se zvedal vítr. „Přál bych si být zase doma.“
Jako by to přání bylo znamením, naléhavě promluvil Uno. „Blížej se zatracený jezdci, můj pane.“ Zachřestily pochvy, jak muži, kteří ještě nedrželi jílce v rukou, tasili. Někteří vyskočili do sedel a vytrhli kopí ze země.
Napětí opadlo, když Hurin lehkým klusem přivedl ostatní, a znovu se objevilo, když promluvil. „Našli jsme stopu, urozený pane Ingtare.“
„Sledovali jsme ji skoro do Falme,“ dodával Mat sesedaje. Červeň na jeho lících jako by byla výsměchem jeho zdraví. Na celé lebce měl kůži pevně napjatou. Shienarci se seběhli kolem stejně vzrušení jako on. „Je to jenom Fain, ale nikam jinam jet nemohl. Musí mít tu dýku.“
„Našli jsme taky bělokabátníky,“ ozval se Perrin a seskočil z koně. „Tak stovku.“
„Bělokabátníci?“ vykřikl Ingtar a zamračil se. „Tady? No, jestli nám nebudou dělat potíže, my nebudeme obtěžovat je. Možná když budou mít Seanchani starosti s nimi, pomůže nám to najít roh.“ Zrak mu padl na Verin, která stále seděla u ohýnku. „Teď mi asi řekneš, že jsem tě měl poslechnout, Aes Sedai. Ten muž šel do Falme.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ podotkla Verin klidně. „S ta’veren to, co se stane, se mělo stát. Možná vzor potřeboval těch pár dní navíc. Vzor dá všechno přesně na správné místo, a kdybychom to chtěli změnit, zvláště když jsou do toho zapletení ta’veren, tkanina se změní, aby nás vrátila zpátky do vzoru, kde jsme měli být.“ Nastalo nepříjemné ticho, kterého si Verin zřejmě nevšimla. Pořád lhostejně čmárala klacíkem. „Teď bychom si ale měli konečně udělat plán. Vzor nás konečně přivedl do Falme. Valerský roh byl odnesen do Falme.“