Ingtar si k ní dřepl. „Když dost lidí tvrdí stejnou věc, obvykle tomu uvěřím, a místní lidé říkají, že Seanchanům zřejmě nezáleží na tom, kdo do Falme přichází a kdo z něj odchází. Vezmu Hurina a pár dalších do města. Až Hurin vysleduje Fainovu stopu až k rohu... no, pak uvidíme, co bude dál.“
Verin zase smazala kolo, které načmárala do hlíny. Místo něj teď namalovala dvě krátké čáry, které se na jednom konci dotýkaly. „Ingtar a Hurin. A Mat, protože dokáže vycítit dýku, když se dostane dost blízko. Chceš jít, viď, Mate?“
Mat vypadal nejistě, ale po chvíli trhaně přikývl. „Musím, ne? Musím najít tu dýku.“
Třetí čára vytvořila kohoutí stopu. Verin se koutkem oka podívala na Randa.
„Půjdu,“ řekl. „Proto jsem přece přišel.“ Aes Sedai se zvláštně zablesklo v očích, neboť Verin dobře věděla, že ho to vyvede z míry. „Pomoct Matovi najít tu dýku,“ dodal ostře, „a Ingtarovi najít roh.“ A Faina, dodal sám pro sebe. Musím najít Faina, jestli už není příliš pozdě.
Verin naškrábla čtvrtou čáru, čímž kohoutí stopu změnila v pokřivenou hvězdu. „A kdo ještě?“ zeptala se tiše. Držela klacík nad kresbou.
„Já,“ ozval se Perrin o chviličku dříve, než se přidal i Loiaclass="underline" „Myslím, že bych taky rád šel,“ a Uno a ostatní Shienarci se všichni začali o překot hlásit též.
„Perrin se přihlásil první,“ odtušila Verin, jako by to tím bylo vyřešeno. Dodala pátou čáru a kolem všech pěti udělala kruh. Randovi naskočila husí kůže. To stejné kolo předtím smazala. „Dál pojede pět,“ zamumlala.
„Já bych vážně rád viděl Falme,“ hlásil se Loial. „Ještě nikdy jsem neviděl Arythský oceán. Kromě toho jestli je roh ještě pořád v truhlici, unesu ji.“
„Radši bys měl přidat i mě, můj pane,“ řekl Uno. „Budete s urozeným panem Randem potřebovat další meč, aby vám chránil záda, jestli se vás ti zatracení Seanchani pokusí zastavit.“ Ostatní vojáci mumlali něco podobného.
„Nebuď labuť,“ zarazila ho rázně Verin. Její pohled všechny umlčel. „Všichni jít prostě nemůžete. Bez ohledu na to, jak málo se Seanchané starají o cizince, dvacítky vojáků by si určitě všimli, a vy i bez brnění vypadáte na vojáky. A jeden nebo dva by stejně neznamenali žádný rozdíl. Pět je dost na to, aby se dostali do města a nepřitáhli na sebe pozornost, a je správné, aby tři z nich byli tři ta’veren, které tu máme. Ne, Loiale, ty se musíš taky držet zpátky. Na Tomově Hlavě nejsou žádní ogieři. Přitahoval bys stejně tolik očí, jako kdybyste tam jeli všichni.“
„A co ty?“ zeptal se Rand.
Verin zavrtěla odmítavě hlavou. „Zapomínáš na damane.“ Rty si jí zkřivily nechutí. „Jediný způsob, jakým bych vám mohla pomoct, by byl, kdybych usměrňovala sílu, a to by vlastně vůbec žádná pomoc nebyla, kdybych je všechny přivedla rovnou k vám. I kdyby nebyly dost blízko, aby nás zahlédly, docela dobře by mohly vycítit ženu – nebo muže, když už jsme u toho – při usměrňování, pokud by si dotyčná nedávala pozor, aby neusměrnila příliš síly najednou.“ Na Randa se ani nepodívala. Připadalo mu až příliš okaté, že to neudělala, a Mat s Perrinem náhle začali spěchat.
„Muž,“ odfrkl si Ingtar. „Verin Sedai, proč přidávat další problémy? Už tak jich máme dost i bez muže vládnoucího jedinou silou. Ale bylo by dobře, kdybys jela s sebou. Kdybychom tě potřebovali –“
„Ne, vás pět musí jet samotných.“ Znovu přejela nohou přes kresbu a částečně ji smazala. Pozorně si jednoho po druhém prohlédla a mračila se. „Dál pojede pět.“
Na chvíli se zdálo, že ji Ingtar požádá znovu, ale pak se jí podíval do očí, pokrčil rameny a otočil se k Hurinovi. „Jak je to daleko do Falme?“
Slídič se poškrábal na hlavě. „Jestli vyrazíme hned a pojedeme celou noc, zítra ráno za úsvitu bychom tam mohli být.“
„Tak to tak uděláme. Už nebudu marnit čas. Všichni do sedel. Uno, chci, abys ostatní přivedl za námi, ale držte se z dohledu a nenechte nikoho...“
Zatímco Ingtar vydával rozkazy, Rand se díval na rozmazané kolo. Teď jako by bylo rozbité, jen se čtyřmi paprsky. Z nějakého důvodu ho při tom pohledu zamrazilo. Uvědomil si, že ho Verin pozoruje, tmavé oči jasné a pátravé jako ptáček. Dalo mu práci odtrhnout od ní zrak a sbalit si věci.
Necháváš se ovlivňovat svými představami, řekl si podrážděně. Nemůže nic udělat, když tam nebude.
45
Mistr šermíř
Vycházející slunce vystrčilo karmínový okraj nad obzor a vrhlo dlouhé stíny na dlážděné ulice Falme, klesající k přístavu. Vítr od moře přinášel do vnitrozemí kouř stoupající z komínů. Venku byla zatím jen ranní ptáčata a od úst jim do chladného vzduchu stoupala pára. Ve srovnání s davy, které jindy plnily ulice, vypadalo město skoro opuštěné.
Nyneiva, sedíc na obráceném sudu před stále zavřeným železářstvím, měla ruce kvůli zimě zastrčené do podpaždí a přehlížela svoje vojsko. Min seděla přes ulici na zápraží, zahalená do seanchanského pláště, a jedla švestky. Elain v kožišinovém plášti se choulila na kraji uličky hned vedle. Min měla vedle sebe položený úhledně složený velký pytel ukradený v přístavu. Moje vojsko, pomyslela si Nyneiva nevesele. Ale nikoho jiného prostě nemáme.
Zahlédla sul’dam a damane přicházející po ulici, žlutovlasá žena měla náramek, tmavá obojek, a obě ospale zívaly. Těch několik Falmanů na ulici od nich odvracelo zrak a širokým obloukem se jim vyhýbalo. Nyneiva odsud dohlédla skoro až k přístavu, žádného dalšího Seanchana však neviděla. Ale nepodívala se na druhou stranu. Místo toho se protáhla a zakroužila rameny, jako by si chtěla rozhýbat chladem ztuhlé klouby, než se zase usadila na sud.
Min zahodila nedojezenou švestku a lhostejně se rozhlédla po ulici, načež se zase opřela o rám dveří. Tady byl také čistý vzduch, jinak by si položila ruce na kolena. Min si začala nervózně mnout dlaně a Nyneiva si uvědomila, že Elain teď málem nadskakuje dychtivostí.
Jestli nás prozradí, urazím jim palice. Ale věděla, že pokud by je objevili, byli by to Seanchané, kdo by rozhodl o jejich dalším osudu. Až příliš dobře věděla, že nemá ani ponětí, zda to, co má v plánu, bude fungovat. Snadno by je mohlo vyzradit její selhání. Znovu usoudila, že jestli se něco zvrtne, pokusí se přitáhnout pozornost na sebe, aby Min s Elain mohly uniknout. Řekla jim, aby utekly, pokud se něco pokazí, a nechala je, aby si myslely, že uteče také. Co však opravdu udělá, to netušila. Jenom je nenechám, aby mě dostali živou. Prosím, Světlo, to ne.
Sul’dam a damane se stále blížily, až byly v úrovni tří čekajících žen. Tucet Falmanů se spojenému páru zeširoka vyhnul.
Nyneiva sebrala všechen svůj hněv. Uvázané a vodící. Ty ženské daly ten špinavý obojek Egwain na krk a daly by ho i jí a Elain, kdyby mohly. Přinutila Min, aby jí vyprávěla, jak sul’dam prosazují svoji vůli. Byla si jistá, že si Min něco, to nejhorší, stejně nechala pro sebe, ale i to, co se dozvěděla, stačilo, aby ji to rozzuřilo doběla. Vmžiku se bílý kvítek na černé větévce plné trnů otevřel ke světlu, k saidaru, a Nyneivu zaplavila jediná síla. Věděla, že pro ty, kdo to vidí, září. Sul’dam se světlou pletí nadskočila a tmavá damane otevřela ústa, ale Nyneiva jim nedala šanci. Usměrnila jen pramínek jediné síly, ale práskla jím, jako by bičem smetla zrnko prachu ze vzduchu.