Stříbrný obojek se prudce otevřel a zachřestil na dláždění. Nyneiva si úlevou vydechla a vyskočila.
Sul’dam zírala na obojek na zemi jako na jedovatého hada. Damane si položila roztřesenou ruku na hrdlo, ale než měla žena v šatech označených bleskem čas něco udělat, damane se otočila a udeřila ji do obličeje. Sul’dam se podlomila kolena a ona málem upadla.
„Dobrá rána!“ křikla Elain. Už běžela a Min také.
Než se však dostaly k oběma ženám, damane se poplašeně rozhlédla kolem sebe a pak se rozběhla, jak nejrychleji mohla.
„My ti neublížíme!“ volala za ní Elain. „Jsme přítelkyně!“
„Buď zticha!“ sykla Nyneiva. Vytáhla z kapsy hrst hadrů a nelítostně je nacpala do úst, která měla potácející se sul’dam stále otevřená. Min v oblaku prachu spěšně roztřepala pytel a přetáhla jej sul’dam přes hlavu, až jí sahal do pasu. „Už tak jsme přitáhly dost pozornosti.“
Byla to pravda, i když ne tak docela. Čtveřice žen stála na rychle se vyprazdňující ulici, a lidé, kteří by určitě byli raději někde jinde, se pohledu na ně vyhýbali. Nyneiva spoléhala na to – lidé dělali, co mohli, aby si náhodou nevšimli něčeho, co souviselo se Seanchany – že tak získají chvíli času. Nakonec lidé promluví, ale jen šeptem. Seanchanům by mohlo trvat celé hodiny, než zjistí, co se stalo.
Žena s pytlem na hlavě se začala vzpírat a tlumeně křičela, ale Nyneiva s Min ji popadly a odvlekly do sousední uličky. Vodítko a obojek se za nimi s cinkáním táhly po dláždění.
„Zvedni to,“ štěkla Nyneiva na Elain. „Nekousne tě to!“
Elain se zhluboka nadechla a neochotně, jako by se bála, že by ji opravdu mohl kousnout, stříbřitý kov zvedla. Nyneiva s ní soucítila, ale ne moc. Všechno záviselo na tom, že každá udělá, co naplánovaly.
Sul’dam kopala a snažila se osvobodit, ale Nyneiva s Min ji přinutily jít s sebou uličkou do dalšího, o trochu širšího průchodu mezi domy, do další uličky a nakonec do hrubého dřevěného přístřešku, kde podle stání stávali dva koně. Od chvíle, kdy přišli Seanchané, si jen málokdo mohl dovolit koně, a když Nyneiva přístřešek celý den pozorovala, nikdo se k němu ani nepřiblížil. Uvnitř bylo zatuchlo a prach, což svědčilo o tom, že místo je opuštěné. Jakmile byly uvnitř, Elain hodila stříbrné vodítko na zem a utřela si ruce do slámy.
Nyneiva usměrnila další pramínek síly a na podlahu dopadl i náramek. Sul’dam vřískala a mlátila sebou.
„Připravené?“ zeptala se Nyneiva. Obě dívky kývly a pak ze zajatkyně strhly pytel.
Sul’dam sípěla, modré oči kvůli prachu plné slz, ale obličej měla rudý rovným dílem kvůli pytli i od hněvu. Vrhla se ke dveřím, ale dívky ji při prvním kroku chytily. Nebyla slabá, ale ony byly tři, a když skončily, sul’dam byla svlečená do košile a ležela v jednom stání svázaná na rukou a nohou silnou šňůrou, a další provaz jí zabraňoval, aby vyplivla roubík.
Min si hladila napuchlý ret a prohlížela si šaty s blesky na štítcích a měkké střevíce, které položily stranou. „Měly by ti padnout, Nyneivo. Elain ani mně by neseděly.“ Elain si vybírala z vlasů slámu.
„To vidím. Ty by ses na to stejně nehodila. Znají tě tam až moc dobře.“ Nyneiva si spěšně svlékla šaty, odhodila je stranou a natáhla si šaty sul’dam. Min jí pomohla s knoflíčky.
Nyneiva zavrtěla prsty v botách. Byly jí trochu těsné. Ostatně šaty také, kolem hrudníku, kdežto jinde jí byly docela volné. Sukně jí sahala skoro k zemi, níž, než je nosily sul’dam, ale ostatním dívkám by padly ještě hůř než jí. Sebrala náramek, zhluboka se nadechla a nasadila si ho na levé zápěstí. Konce se spojily a celý náramek vypadal jako dokonalý kroužek. Připadal jí jenom jako náramek. Bála se, že tomu tak bude.
„Oblíkni se, Elain.“ Obarvily dvoje šaty – jedny její a druhé Elaininy – na šedou barvu, kterou nosily damane, jak nejlépe dovedly, a schovaly je. Elain se nepohnula, jenom zírala na otevřený obojek a olizovala si rty. „Elain, musíš si to vzít. Min vidělo moc lidí, aby jí to prošlo.“ Věděla, že by se zbláznila, kdyby si obojek musela vzít sama. Proto se taky nedokázala přimět být na Elain rázná.
„Já vím.“ Elain si povzdechla. „Jenom bych chtěla vědět víc o tom, co to s tebou udělá.“ Odhrnula si rudozlaté vlasy. „Min, pomoz mi, prosím tě.“ Min jí začala rozepínat knoflíčky na zádech.
Nyneivě se podařilo zvednout stříbřitý obojek, aniž by ucukla. „Je jeden způsob, jak to zjistit.“ Jen s kratičkým zaváháním se sklonila a zapjala obojek kolem krku sul’dam. Jestli jí to něco udělá, tak si to plně zasloužila, řekla si v duchu pevně. „Možná nám řekne něco užitečnýho.“ Modrooká žena se podívala na vodítko táhnoucí se od jejího krku k Nyneivině zápěstí, a pak opovržlivě vzhlédla.
„Takhle to nefunguje,“ namítla Min, ale Nyneiva ji skoro neslyšela.
Byla si... vědomá... té druhé ženy, cítila, co ona, provaz kolem kotníků i zápěstí svázaná za zády, pachuť rybiny v ústech, kterou tam zanechaly hadry roubíku, píchající slámu pronikající tenkou látkou košilky. Nebylo to, jako by tyto věci cítila sama Nyneiva, ale v hlavě měla hroudu pocitů, o nichž věděla, že patří sul’dam.
Ztěžka polkla, snažíc se toho nevšímat – stejně by nezmizely – a obrátila se ke spoutané ženě. „Neublížím ti, jestli mi popravdě odpovíš na otázky. My nejsme ze Seanchanu. Ale jestli mi zalžeš...“ Výhrůžně zvedla vodítko.
Ženě se roztřásla ramena a rty se jí kolem roubíku opovržlivě sevřely. Nyneivě chvíli trvalo, než si uvědomila, že se sul’dam směje.
Nyneiva stiskla rty, ale pak ji něco napadlo. Ten uzlíček pocitů v její hlavě bylo zřejmě všechno to, co druhá žena fyzicky cítila. Zkusmo k tomu něco přidala.
Sul’dam málem vylezly oči z důlků a ona vykřikla, že to bylo slyšet i přes roubík. Začala za zády mávat rukama, jako by se snažila něco odehnat, a válela se ve slámě v marné snaze uniknout.
Nyneiva zírala s otevřenými ústy a rychle se zbavila pocitů, které přidala. Sul’dam se uvolnila a rozplakala se.
„Co... Cos jí to... udělala?“ zeptala se slabým hláskem Elain. Min, s ústy otevřenými, jenom třeštila oči.
Nyneiva odpověděla drsně. „To stejné, co ti udělala Sheriam, když jsi hodila ten hrnek na Marith.“ Světlo, ale že je to špinavá záležitost.
Elain hlasitě polkla. „Ó.“
„Ale a’dam by takhle neměl fungovat,“ vypravila ze sebe Min. „Vždycky tvrdily, že u ženy, která neumí usměrňovat, to prostě nefunguje.“
„Mně je jedno, jak to má fungovat, dokud to funguje.“ Pak popadla stříbřité vodítko v místě, kde opouštělo obojek, a přitáhla si ženu blíž, aby jí viděla do očí. Všimla si, že teď se sul’dam tváří vyplašeně. „Teď mě poslouchej, a poslouchej dobře. Chci odpovědi, a jestli je nedostanu, tak si doufám umíš představit, že z tebe stáhnu kůži.“ Žena byla skoro bez sebe hrůzou a Nyneivě se náhle obrátil žaludek, když si uvědomila, že sul’dam bere její varování doslova. Jestli si myslí, že to můžu udělat, tak proto, že to ví. Od toho tu jsou ta vodítka. Přinutila se neservat si náramek z ruky. Místo toho se zatvářila ještě tvrději. „Tak už budeš odpovídat? Nebo potřebuješ ještě chvíli přesvědčovat?“