Spěšné přikývnutí stačilo. Když Nyneiva odstranila druhé ženě roubík, ta jen polkla, a už začala brebentit. „Neoznámím vás. To přísahám. Jenom mi to sundejte z krku. Mám zlato. Vemte si ho. Přísahám, že o tom nikdy nikomu neřeknu.“
„Drž zobák,“ štěkla Nyneiva a žena okamžitě zmlkla. „Jak se jmenuješ?“
„Seta. Prosím. Odpovím vám, ale prosím, sundejte – mi – to! Jestli mě s tím někdo uvidí...“ Seta se podívala na vodítko a zavřela oči. „Prosím?“ zašeptala.
Nyneiva si něco uvědomila. Nikdy nedokáže přimět Elain, aby si to oblékla.
„Nejlepší bude, když to doděláme,“ prohlásila odhodlaně Elain. Teď byla také jen v tenké spodničce. „Dej mi chvilku, než se obléknu, a –“
„Oblíkni si svoje šaty,“ řekla Nyneiva.
„Někdo přece musí předstírat, že je damane," namítla Elain, Jinak se k Egwain nikdy nedostaneme. Tobě ty šaty padnou a Min to být nemůže. Takže zbývám jenom já.“
„Řekla jsem, oblíkni si svoje šaty. Máme tu někoho, kdo bude uvázanou.“ Nyneiva zatahala za vodítko držící Setu a sul’dam zalapala po dechu.
„Ne! Ne, prosím! Jestli mě někdo uvidí –“ Když se na ni Nyneiva studeně podívala, zmlkla.
„Co se mě týče, ty jsi horší než vrah, horší než temná družka. Nenapadá mě nic horšího, než jseš ty. Z toho, že musím mít tuhle věc na zápěstí, být jen na hodinu stejná jako ty, se mi dělá zle. Takže jestli si myslíš, že mám ohledně tebe nějaký zábrany, tak si to znovu rozmysli. Nechceš, aby tě viděli? Dobrá. My taky ne. Ale na damane se nikdo nikdy nedívá. Dokud budeš držet sklopenou hlavu tak, jak to má dělat uvázaná, nikdo si tě ani nevšimne. Ale měla by ses vážně snažit, aby si nikdo nevšiml ani nás ostatních. Jestli ano, tak tebe rozhodně uvidí taky, a pokud ti to nestačí, tak ti slibuju, že budeš proklínat první polibek, co dal tvůj táta tvý mámě. Rozumíme si?“
„Ano,“ řekla Seta tiše. „To přísahám.“
Nyneiva si musela sundat náramek, aby mohly přetáhnout Elaininy obarvené šaty přes vodítko a Setě přes hlavu. Sice jí nijak zvlášť nepadly, byly jí volné na prsou a těsné přes boky, ale Nyneiviny by jí také nepadly, a navíc by byly příliš krátké. Nyneiva doufala, že se lidé na damane opravdu nedívají. Váhavě si znovu nasadila náramek.
Elain sebrala Nyneiviny šaty, ovinula kolem nich druhé obarvené šaty a zabalila je do rance. Rance, který ponese žena ve venkovských šatech, jdoucí za sul’dam a damane. „Gawyn se užere vztekem, až se o tom dozví,“ prohodila a zasmála se. Znělo to však nuceně.
Nyneiva se na ni pořádně podívala, pak i na Min. Nadešla chvíle na nebezpečnou část. „Jste připravené?“
Elain úsměv pohasl. „Jsem připravená.“
„Já taky,“ přidala se Min krátce.
„Kam jdete... jdeme?“ zeptala se Seta a rychle dodala: „Jestli to smím vědět?“
„Do jámy lvové,“ řekla jí Elain.
„Zatančit si s Temným,“ dodávala Min.
Nyneiva si povzdechla a potřásla hlavou. „Ony se jen snaží říct, že jdeme tam, kde drží všechny damane, a jednu z nich hodláme osvobodit.“
Seta měla pořád ještě užasle otevřená ústa, když ji vystrkaly z přístřešku.
Bayle Domon se z paluby své lodi díval na vycházející slunce. Přístaviště už začínalo kypět životem, i když ulice vedoucí nahoru od přístavu byly stále více méně prázdné. Na sloupku se usadil racek. Racci mají nelítostné oči.
„Jsi si tím jistý, kapitáne?“ zeptal se Yarin. „Kdyby Seanchani začali být zvědaví, co děláme na palubě –“
„Ty dohlídni na to, že u každýho uvazovacího lana bude ležet sekera,“ zarazil ho stroze Domon. „A Yarine? Jestli se někdo pokusí přetnout lana dřív, než se ty ženské nalodí, rozrazím mu lebku.“
„A co když nepřijdou, kapitáne? Co když místo nich přijdou seanchanští vojáci?“
„Jen se uklidni, člověče! Jestli přijdou vojáci, vyrazím k ústí přístavu a Světlo se nad náma všema smiluj. Ale dokud vojáci nepřijdou, hodlám čekat na ty ženské. Teď běž a snaž se vypadat, že nic neděláš.“
Domon se obrátil a znovu se zadíval na město k místu, kde byly drženy damane. Prsty nervózně zabubnoval na zábradlí.
Vítr od moře k Randovi přinášel vůni připravované snídaně a snažil se zvednout jeho moly prožraný plášť, ale Rand, blížící se na Rudochovi k městu, si jej pevně přidržoval volnou rukou. Mezi šaty, které našli, mu nepadl jediný kabátec, a on považoval za nejlepší zakrýt stříbrnou výšivku na rukávcích i volavky na límci. Obvyklý vztah Seanchanů k porobeným lidem nosícím zbraně se možná nevztahoval na ty, kdo měli na meči znamení volavky.
Před ním se táhly první ranní stíny. Jen tak tak dohlédl na Hurina, projíždějícího mezi dvory pro vozy a koňskými ohradami. Mezi řadami kupeckých vozů se pohybovalo jen pár lidí, a ti navíc měli dlouhé zástěry kolářů či kovářů. Ingtar, jedoucí v čele, už byl z dohledu. Perrin s Matem jeli až za Randem. Ten se po nich neohlížel, protože k sobě jako neměli patřit. Pět mužů přijíždějících brzy zrána do Falme, avšak necestujících společně.
Kolem byly koňské ohrady, nyní již plné koní čekajících na krmení. Hurin se vynořil mezi dvěma stájemi, stále ještě zavřenými na závoru. Všiml si Randa a mávl na něho, než zase zmizel. Rand s hřebcem zamířil za ním.
Hurin stál na zemi a držel otěže. Místo kabátce měl na sobě dlouhou kazajku, a i přes těžký plášť, který zakrýval krátký meč a dýku, se třásl zimou. „Urozený pán Ingtar je támhle,“ řekl a kývl k úzkému průchodu. „Říkal, že koně máme nechat tady a dál jít pěšky.“ Jak Rand sesedal, slídič dodaclass="underline" „Fain šel přímo touhle ulicí, urozený pane Rande. Cítím ho skoro až odsud.“
Rand zavedl Rudocha za Ingtarem. Shienarec na urozeného pána moc nevypadal, maje na sobě špinavé krzno s děrami, přepásané na první pohled obstarožním mečem. Oči se mu horečnatě leskly.
Rand přivázal Rudocha vedle Ingtarova hřebce a zaváhal nad brašnami. Nemohl nechat praporec u ostatních vojáků. Sice si nemyslel, že by se mu někdo z nich prohrabával sedlovými brašnami, ale to stejné nemohl říci o Verin, ani netušil, co by udělala, kdyby jej našla. Ale to, že jej měl s sebou, ho také znervózňovalo. Rozhodl se nechat sedlové brašny přivázané k sedlu.
Připojil se k nim Mat a po chvíli přišli i Hurin s Perrinem. Mat měl pytlovité kalhoty nacpané do bot a Perrin svůj příliš krátký kabátec. Randa napadlo, že všichni vypadají jako zhůvěřilí žebráci, ale ve vsích si jich lidé nijak zvlášť nevšímali.
„Takže,“ pravil Ingtar. „Podíváme se, co zjistíme.“
Vyšli na nevydlážděnou ulici, jako by neměli namířeno na žádné určité místo, bavili se mezi sebou a šourali se kolem dvorů s povozy směrem k dlážděným ulicím svažujícím se k přístavu. Rand si nebyl jist, co vlastně sám vykládal, natož někdo jiný. Ingtar chtěl, aby vypadali jako každá jiná skupinka lidí kráčejících pospolu, ale venku zatím nebylo mnoho lidí. Pět mužů tvořilo po ránu v chladných ulicích hotový dav.