Šli společně, ale Hurin, který je vedl, větřil a občas zabočil do nějaké ulice. Ostatní ho následovali, jako by od samého začátku chtěli jít tím směrem. „Prošel celé město křížem krážem,“ zabručel Hurin a mračil se. „Je ho cítit všude a hrozně to smrdí. Nedá se poznat čerstvá stopa od starý. Aspoň víme, že je pořád tady. Některý stopy nemůžou být starší než den dva, tím jsem si jistý. Jsem si jistý,“ dodal méně pochybovačně.
Na ulicích se začalo objevovat víc lidí, tady prodavač ovoce vykládal zboží na stoly, tam spěchal chlapík s velkým svitkem pergamenů pod paží a psací podložkou na zádech, brusič nožů promazával osu brusného kamene na dvoukoláku. Kolem prošly dvě ženy a zamířily na opačnou stranu. Jedna měla sklopené oči a kolem krku stříbrný obojek, druhá, v šatech vyzdobených blesky, držela stříbrné vodítko.
Randovi se zadrhl dech. Dalo mu práci, aby si je otevřeně neprohlížel.
„Co to...?“ Mat měl hluboko zapadlé oči doširoka otevřené. „To byla damane!"
„Tak je popisovali,“ zavrčel stroze Ingtar. „Hurine, to budeme po ulicích tohohle Stínem prokletého města chodit věčně?“
„Tady všude byl, urozený pane Ingtare,“ namítl Hurin. „Je cítit úplně všude.“ Dostali se mezi kamenné domy tři i čtyři poschodí vysoké a velké jako hostince.
Zabočili za roh a Randa zarazil pohled na dvacítku seanchanských vojáků, stojících na stráži před velkým domem na jedné straně ulice – a pohledem na dvě ženy v šatech s blesky hovořící na schodech domu naproti. Nad domem chráněným vojáky povlávala zástava. Zlatý jestřáb svírající v pařátech blesky. Dům, před nímž hovořily ony ženy, nebyl nijak označen, jeho účel však prozrazovala jejich přítomnost. Brnění důstojníka hýřilo červenou a černou barvou a zlatem, a pozlacenou přílbu měl pomalovanou tak, aby připomínala hlavu pavouka. Pak Rand zahlédl dva velké tvory s tuhou bezsrstou kůží, přikrčené za vojáky, a klopýtl.
Grolmové. Ty klínovité hlavy se třema očima se nedaly s ničím splést. To přece není možné. Možná opravdu spím a tohle všechno je noční můra. Možná jsme ještě vůbec nevyrazili do Falme.
Ostatní také cestou kolem stráženého domu zírali na bestie.
„Co to, ve jménu Světla, je?“ zeptal se Mat.
Hurin měl oči jako talíře. „Urozený pane Rande, to jsou... To jsou...“
„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. Hurin po chvíli kývl.
„Jsme tu kvůli rohu,“ prohlásil Ingtar, „a ne abychom zírali na seanchanské obludy. Soustřeď se na Faina, Hurine.“
Vojáci se na ně skoro ani nepodívali. Ulice vedla rovnou ke kulatému přístavu. Rand viděl zakotvené lodi. Vysoké hranaté lodi s vysokými stěžni, na tuto vzdálenost docela malé.
„Tady hodně pobýval.“ Hurin si mnul hřbetem ruky nos. „Ulice po něm páchne vrstva za vrstvou. Myslím, že tu mohl být tak včera, urozený pane Ingtare. Možná včera v noci.“
Mat náhle sevřel oběma rukama kabátec. „Je uvnitř,“ zašeptal. Otočil se a vydal se zpátky, obhlížeje velký dům s praporem. „Ta dýka je vevnitř. Předtím jsem si toho ani nevšiml kvůli těm – těm potvorám, ale cítím ji.“
Perrin ho dloubl do žeber. „No, tak přestaň, než se začnou divit, proč na ně tak vejráš.“
Rand se ohlédl přes rameno. Důstojník se díval za nimi.
Mat se mrzutě obrátil. „To tady budeme jen tak přecházet? Povídám, že je vevnitř.“
„My ale hledáme roh,“ zavrčel Ingtar. „Chci najít Faina a přinutit ho, aby řekl, kde je.“ Ani nezpomalil.
Mat neříkal nic, ale jeho výraz byl jedna velká prosba.
Já taky musím najít Faina, pomyslel si Rand. Musím. Ale když se podíval na Mata, řekclass="underline" „Ingtare, jestli je ta dýka v domě, tak tam nejspíš bude i Fain. Neumím si představit, že by nechal dýku nebo roh z dohledu.“
Ingtar se zastavil. Po chvíli praviclass="underline" „Je to možné, ale odsud to nepoznáme.“
„Mohli bychom pohlídat, až půjde ven,“ řekl Rand. „Jestli vychází touhle dobou, tak tam strávil noc. A já se vsadím, že roh má tam, kde spí. Jestli půjde ven, můžeme být v poledne zpátky u Verin a do večera vymyslet, co dál.“
„Já nehodlám čekat na Verin,“ vzepřel se Ingtar, „a nebudu ani čekat na noc. Už jsem čekal moc dlouho. Chci mít roh dřív, než slunce znovu zapadne.“
„Ale nevíme to, Ingtare.“
„Vím, že dýka tam je,“ opakoval Mat.
„A Hurin říká, že tu Fain byl včera v noci.“ Ingtar přerušil Hurinovy pokusy upřesnit své prohlášení. „Tohle je poprvé, kdy říkáš, že je blíž než den dva. Sebereme roh hned. Hned!“
„Jak?“ zeptal se věcně Rand. Důstojník už je nesledoval, ale před domem bylo pořád na dvacet vojáků. A párek grolmů. Tohle je úplné šílenství. Tady grolmové být nemůžou. Ale bestie tu byly pořád.
„Vypadá to, že za těmi domy jsou zahrady,“ řekl Ingtar, když se zamyšleně rozhlédl kolem. „Kdyby jedna z těch uliček vedla kolem zdi do zahrady... Občas jsou lidé tak zaujatí hlídáním vstupních dveří, že zapomínají na zadní vrátka. Jdeme.“ A zamířil rovnou do nejbližšího průchodu mezi vysokými budovami. Hurin s Matem se rozběhli za ním.
Rand s Perrinem si vyměnili pohledy. Kudrnatý mládenec odevzdaně pokrčil rameny – a také se vydali za ostatními.
Ulička byla tak tak široká, aby jí prošli, ale vedla mezi vysokými zahradními zdmi, až se křížila s další boční ulicí, dost širokou, aby tudy projela kára nebo menší vůz. Ulička byla také vydlážděná, ale vedly sem jen zadní stěny domů s okny se zavřenými okenicemi a vysoké zadní zdi zahrad, nad nimiž vyčnívaly větve stromů téměř bez listí.
Ingtar je vedl uličkou, až byli naproti vlající zástavě. Vytáhl zpod pláště rukavice vyztužené na hřbetech ocelí, navlékl si je a vyskočil. Zachytil se vršku zdi a vytáhl se dost nahoru, aby mohl nahlédnout přes zeď. Tiše oznámiclass="underline" „Stromy. Květinové záhony. Chodníky. Není tu živá duše ani – Počkat! Stráž. Jeden muž. Ani nemá přílbu. Počítejte do padesáti a pak pojďte za mnou.“ Přehodil nohu přes zeď a překulil se na druhou stranu. Zmizel dřív, než se Rand vzmohl na slovo.
Mat začal pomalu počítat. Rand zadržel dech. Perrin nahmátl sekeru a Hurin jílce svých zbraní.
„...padesát.“ Hurin se vyškrábal přes zeď, ještě než to Mat dořekl. Perrin byl těsně za ním.
Rand si myslel, že Mat bude potřebovat pomoc – byl bledý a přetažený – ale ten, když lezl nahoru, nejevil nejmenší známky slabosti. Na kamenné zdi bylo dost chytů a o chvíli později se Rand krčil uvnitř s Matem, Perrinem a Hurinem.
Na zahradě bylo vidět, že je již hluboký podzim. Květinové záhony byly prázdné, rostlo tu jen pár vždyzelených keřů, a stromy byly holé. Vítr povlávající praporcem navál na kamenné dlaždice prach. Rand chvíli nemohl Ingtara najít. Pak Shienarce zahlédl, jak se zády tiskne ke zdi domu a s mečem v ruce na něho mává.
Rand se přikrčeně rozběhl, a víc si všímal oken, než svých přátel běžících vedle něj. Když se přitiskl zády ke stěně vedle Ingtara, ulevilo se mu.
Mat si pořád mručeclass="underline" „Je tam. Cítím ji.“
„Kde je strážný?“ špitl Rand.
„Mrtvý,“ odvětil Ingtar. „Byl příliš důvěřivý. Ani se nesnažil vykřiknout. Schoval jsem tělo támhle pod keř.“