Rand na něj zíral. Seanchan byl příliš důvěřivý? Jediné, co mu zabránilo se okamžitě vrátit, bylo Matovo zoufalé mumlání.
„Už jsme skoro tam.“ Ingtar jako by také hovořil sám k sobě. „Skoro tam. Jdeme.“
Vydali se po zadním schodišti a Rand tasil meč. Všiml si, že Hurin uvolnil krátký meč i lamač mečů. Dokonce i Perrin váhavě vytáhl sekeru ze závěsu.
Chodba byla úzká. Vůně vycházející z pootevřených dveří napravo napovídala, že se jedná o kuchyni. Přecházelo tam několik lidí, ozýval se nesrozumitelný hovor a občas tiché zazvonění pokličky o hrnec.
Ingtar na Mata kývl, aby šel první, a opatrně prošli kolem. Rand úzkou mezeru dveří sledoval, dokud nebyli za rohem.
Ze dveří před nimi vyšla štíhlá mladá žena s tmavými vlasy a nesla podnos s šálkem. Všichni ztuhli. Žena se však obrátila na druhou stranu, aniž se podívala jejich směrem. Randovi se rozšířily oči. Dlouhé bílé roucho měla skoro průsvitné. Žena zmizela za rohem.
„Viděli jste to?“ zachraptěl Mat. „Viděli jste úplně skrz –“
Ingtar mu přitiskl ruku na ústa a zašeptaclass="underline" „Nezapomínej, proč jsme tady. Teď to najdi. Najdi mi roh.“
Mat ukázal na úzké točité schodiště. Vylezli o poschodí výše a Mat je vedl k přední straně domu. Nábytku bylo na chodbách pomalu a byl samá křivka. Tu a tam visel na stěně nástěnný koberec, nebo u ní stál paraván s namalovanými ptáčky na větvích či květinami. Na jednom byla vyobrazena řeka, ale kromě proudící vody a úzkých proužků břehu byl ostatek prázdný.
Rand kolem slyšel lidi. Po podlaze šoupaly střevíce, někdo tiše mluvil. Nikoho sice neviděl, ale uměl si vše až příliš dobře představit. Jak někdo vyjde na chodbu, uvidí pět mužů plížících se se zbraněmi v rukou, spustí poplach...
„Támhle,“ zašeptal Mat a ukázal na velké posuvné dveře, jejichž jedinou ozdobou byly vyřezávané kliky. „Aspoň ta dýka je tam.“
Ingtar se podíval na Hurina. Slídič otevřel dveře a Ingtar s taseným mečem proskočil dovnitř. Nikdo tam nebyl. Rand a ostatní se nahrnuli dovnitř a Hurin za nimi dveře rychle zavřel.
Celá místnost byla obestavěná pomalovanými zástěnami, které zakrývaly i jiné dveře, a světlo procházející okny vedoucími na ulici bylo díky tomu tlumené. Na jednom konci velké komnaty stála vysoká okrouhlá skříň. Na druhém byl malý stolek s jedinou židlí na koberečku obrácenou ke stolku. Rand zaslechl Ingtara zalapat po dechu, ale on sám cítil jenom úlevu. Zatočený zlatý Valerský roh spočíval na stojánku na stolku. Pod ním vrhal odlesky světla rubín na jílci zdobené dýky.
Mat se vrhl ke stolu a sebral roh i dýku. „Máme to,“ zachrčel a potřásal dýkou v pěsti. „Máme oba.“
„Ne tak nahlas,“ varoval ho Perrin. „Ještě jsme je nedostali odsud.“ Sekeru držel oběma rukama, ale jako by chtěl držet něco zhola jiného.
„Valerský roh.“ V Ingtarově hlase se ozývala posvátná úcta. Váhavě se rohu dotkl a prstem přejel stříbrný nápis vyložený kolem okraje, šeptaje si pro sebe překlad. Pak ruku odtáhl. Celý se chvěl vzrušením. „Je to on. U Světla, je to on! Jsem zachráněn.“
Hurin odsouval zástěny před okny. Odstrčil poslední a vyhlédl z okna. „Ti vojáci jsou tam pořád a vypadají, jako kdyby zapustili kořeny.“ Otřásl se. „Ty... obludy taky.“
Rand k němu přistoupil. Ty dvě bestie byli grolmové. O tom nebylo pochyb. „Jak se sem...“ Když zvedl zrak od ulice, slova mu zamrzla v hrdle. Díval se přes zeď do zahrad velkého domu naproti přes ulici. Viděl, kde byly zdí strženy, takže se zahrady spojily. Na lavičkách tam seděly ženy, nebo chodily po chodnících, vždycky po dvojicích. Ženy spojené od obojku k zápěstí stříbrným vodítkem. Jedna z žen s obojkem kolem krku vzhlédla. Rand byl příliš daleko, aby ji viděl jasně, ale na okamžik se jejich oči jako by setkaly a on ji poznal. Krev mu zmizela z obličeje. „Egwain,“ vydechl.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Mat. „Egwain je v bezpečí v Tar Valonu. Přál bych si, abych tam byl taky.“
„Je tady,“ řekl Rand. Obě ženy se obracely, zamířily k jedné z budov na vzdálenějším konci spojených zahrad. „Je tam, přímo přes ulici. Ó, Světlo, má jeden z těch obojků.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se Perrin. Přistoupil k Randovi a vyhlédl z okna. „Já ji nevidím, Rande. A – poznal bych ji, kdybych ji uviděl, i na tuhle dálku.“
„Jsem si jistý,“ prohlásil Rand. Obě ženy zmizely v domě naproti přes ulici. Rand měl žaludek úplně stažený. Měla by být v bezpečí. Měla by být v Bílé věži. „Musím ji odsud dostat. Vy ostatní –“
„Aha!“ Šeplavý hlas byl stejně tichý jako zvuk otevírajících se posuvných dveří. „Vy nejste ti, které jsem čekal.“
Rand na kratičký okamžik jenom zíral. Vysoký muž s vyholenou hlavou, který vstoupil do místnosti, měl modré roucho sahající skoro na zem a nehty tak dlouhé, až Randa napadlo, jestli vůbec může vzít něco do ruky. Dva muži stojící úslužně za ním měli vyholenou jen polovinu tmavých vlasů, zbytek jim visel spletený do copu až na pravou líci. Jeden z nich držel v náručí meč v pochvě.
Zírat však mohl jen chviličku, protože pak se zástěny svalily a na obou koncích místnosti se ve dveřích tlačilo několik seanchanských vojáků s holými hlavami, ale jinak v plné zbroji a s meči v rukou.
„Jste v přítomnosti vznešeného pána Turaka,“ začal muž nesoucí meč a rozhněvaně pohlížel na Randa a ostatní, ale krátký pokyn prstu s modře nalakovaným nehtem ho umlčel. Druhý sluha pokročil s poklonou dopředu a začal Turakovi svlékat roucho.
„Když našli jednoho z mých strážných mrtvého,“ pravil muž s vyholenou hlavou klidně, „podezíral jsem muže, který si říká Fain. Podezíral jsem ho od chvíle, kdy tak tajemně zemřel Huon. Vždycky chtěl tu dýku.“ Roztáhl paže, aby mu mohl sluha stáhnout šat. Přes hebký, téměř zpěvavý hlas měl na pažích a hladké hrudi provazce svalů. V pase mu bílá šerpa přidržovala široké bílé kalhoty, co vypadaly, že jsou tvořené stovkou záhybů. Mluvil bez zájmu a nevšímal si čepelí v jejich rukou. „A teď najdu cizince nejen s dýkou, ale i s rohem. S potěšením jednoho nebo dva z vás zabiji, abych si trochu zpestřil ráno. Ti, kteří přežijí, mi řeknou, kdo jste a proč jste přišli.“ Natáhl ruku, aniž se podíval – sluha s mečem v pochvě mu vložil jílec do dlaně – a vytáhl těžkou zakřivenou čepel. „Nechci, aby se roh poškodil.“
Turak žádné jiné znamení nedal, ale jeden z vojáků se připlížil do místnosti a natáhl ruku pro roh. Rand nevěděl, jestli se má smát nebo ne. Ten muž měl sice brnění, ale podle nadutého výrazu si jejich zbraní nevšímal stejně jako Turak.
Mat to skončil. Jak Seanchan natáhl ruku, Mat ho do ní bodl dýkou s rubínem. Voják uskočil a vypadal překvapeně. A pak zaječel. Ten výkřik mrazil a všichni se zatvářili užasle. Třesoucí se ruka, kterou si Seanchan držel před obličejem, začala černat a z krvácející rány na dlani se šířila temnota. Voják otevřel ústa a zavyl, škrábaje se na paži a pak až na rameni. Kopaje a trhaje sebou se zhroutil na podlahu a svíjel se na hedvábném koberci. Za stálého řevu mu zčernal obličej a tmavé oči mu vylézaly z důlků jako přezrálé slívy, až ho začal dusit tmavý nateklý jazyk. Trhaně sípal a lapal po dechu a podpatky bubnoval do podlahy, až se přestal hýbat úplně. Každý kousek holé kůže měl černý, jako by měl po celém těle sněť, a zdálo se, že kůže praskne při prvním doteku. Mat si olízl rty a polkl. Nejistě posunul ruku na jílci dýky. Dokonce i Turak přihlížel s otevřenými ústy.