„Vidíš,“ řekl tiše Ingtar, „s námi to nebude tak snadné.“ Náhle přeskočil mrtvolu a vrhl se k vojákům, kteří se stále dávili při pohledu na muže, který ještě před chvílí stál po jejich boku. „Shinowa!“ zařval. „Za mnou!“ Hurin skočil za ním a vojáci couvali a místností se rozléhalo řinčení oceli o ocel.
Seanchani na druhé straně místnosti vyrazili, když se Ingtar pohnul, ale teď také couvali, protože se Mat začal rozhánět dýkou a Perrin s vrčením máchal sekerou.
Ve chvilce tu stal Rand sám proti Turakovi, který držel meč před sebou. Už překonal šok. Oči pozorně upíral Randovi do tváře. Černé nateklé tělo jednoho z jeho vojáků pro něj jako by vůbec neexistovalo. Pro dva sloužící zřejmě neexistovalo také, o nic víc než Rand a jeho meč nebo hluk boje, vytrácející se nyní z místností na protilehlé strany domu. Jakmile si vznešený pán vzal meč, sloužící začali klidně svinovat Turakovo roucho a nevzhlédli ani tehdy, když umírající voják křičel. Teď poklekli po stranách dveří a lhostejně vše pozorovali.
„Tušil jsem, že by mohlo dojít na tebe a na mne.“ Turak lehce zatočil čepelí kolem dokola jedním směrem, pak i druhým, a prsty s dlouhými nehty půvabně posouval po jílci. Nehty mu zřejmě v nejmenším nepřekážely. „Jsi mladý. Podíváme se, co je třeba, aby sis vysloužil volavku na této straně oceánu.“
Náhle to Rand uviděl. Na Turakově čepeli se skvěla volavka. S tou trochou výcviku, který měl, teď musel čelit skutečnému mistru šermíři. Spěšně odhodil kožišinou podšitý plášť, aby se zbavil jeho neohrabané váhy. Turak čekal.
Rand zoufale zatoužil vyhledat prázdnotu. Bylo mu jasné, že bude potřebovat každičký ždibec obratnosti, který dokáže sebrat, a i pak bude naděje, že místnost opustí živý, malá. Musel odejít živý. Egwain byla tak blízko, že na ni mohl skoro zavolat, a on ji musel nějak osvobodit. Ale v prázdnotě čekal saidín. To pomyšlení mu zrychlilo tep a zároveň se mu z něj obrátil žaludek. Ale stejně blízko jako Egwain byly i ty druhé ženy. Damane. Jestli se dotkne saidínu a jestli nedokáže sám sobě zabránit usměrňovat, ony to poznají, Verin to říkala. Poznají a budou se divit. Tolik, a tak blízko. Možná přežije Turakův útok jen proto, aby se pak musel postavit damane, a on nemohl zemřít dřív, než bude Egwain volná. Rand pozvedl meč.
Turak se k němu tiše přiblížil. Čepel zazvonila o čepel jako kladivo o kovadlinu.
Od první chvíle bylo Randovi jasné, že ho druhý muž zkouší, že na něj tlačí jenom tolik, aby viděl, co udělá, a pak zatlačí o trochu víc, a pak ještě o trošku víc. Rychlý pohyb zápěstí a nohou Randa zatím udržel naživu, stejně jako jeho zručnost. Bez prázdnoty byl vždycky o zlomeček vteřiny pozadu. Hrot Turakova meče mu zanechal pálící ranku těsně pod levým okem. Z ramene mu visel odseknutý kus látky, tmavší, protože byl zvlhlý krví. Pod pravou paží měl úhlednou ránu, přesnou jako od ranhojiče, a cítil, jak se mu po žebrech šíří vlhké teplo.
Vznešený pán se tvářil zklamaně. Znechuceně ustoupil. „Kde jsi našel tu čepel, chlapče? Nebo tady opravdu odměňují volavkou takové, jako jsi ty? No, nezáleží na tom. Vyrovnej se se světem. Je čas zemřít.“ A znovu zaútočil.
Randa obklopila prázdnota. Připlul k němu saidin a zářil příslibem jediné síly, ale Rand si ho nevšímal. Nebylo to o nic těžší než nevšímat si dlouhého trnu v mase. Odmítl nechat se naplnit jedinou silou, odmítl spojit se s mužskou polovicí pravého zdroje. Byl jedno s mečem ve svých rukou, jedno s podlahou pod nohama, jedno se stěnami. Jedno s Turakem.
Poznal figury, které vznešený pán používal. Trochu se lišily od těch, které učili jeho, ale ne moc. Vzlétající vlaštovka se střetla s Roztínáním hedvábí. Měsíc nad vodami čelil Tančícímu tetřevovi. Stužka ve větru proti Kamenům padajícím z útesu. Pohybovali se po místnosti, jako by tančili, a jejich hudbou bylo řinčení oceli.
Turakovi se z očí vytratilo zklamání a znechucení a nahradilo je překvapení a pak soustředění. Když na Randa dotíral tvrději, vyvstal vznešenému pánovi na obličeji pot. Strom zasažený bleskem se střetl s Lístkem ve větru.
Randovy myšlenky se vznášely vně prázdnoty, odděleny od něj a téměř nepovšimnuty. Nestačilo to. Stál proti mistru šermíři a s prázdnotou i vší svou zručností se jen tak tak udržel. Jen tak tak. Musel to skončit dřív, než to udělá Turak. Saidín? Ne! Občas je nutné Schovat meč do vlastního těla. Ale to by Egwain také nepomohlo. Musí to skončit teď. Hned.
Turakovi se rozšířily oči, když Rand sklouzl dopředu. Zatím se mládenec jenom bránil, teď zaútočil, a to ze všech sil. Kanec se řítí dolů horou. Každým pohybem čepele se snažil vznešeného pána dostat. Teď se mohl zase Turak jenom bránit a ustupovat, po celé délce pokoje až skoro ke dveřím.
V okamžiku, zatímco se Turak stále ještě snažil odrazit Kance, Rand zaútočil. Řeka podemílá břeh. Klesl na koleno a švihl mečem. Nepotřeboval Turakovo zachrčení ani ucítit odpor při ráně, aby to poznal. Zaslechl dvě zadunění a odvrátil hlavu věda, co by uviděl. Podíval se na svůj meč, vlhký a rudý, a potom na ležícího vznešeného pána, jemuž zbraň vypadla z bezvládné ruky, a ptáčky vetkané do koberce pod jeho tělem smáčela tmavá krev. Turak měl stále otevřené oči, ale již matné mázdrou smrti.
Prázdnota se otřásla. Už čelil trollokům i zplozencům Stínu. Ještě nikdy nestál proti lidské bytosti s mečem v ruce, pokud nešlo o výcvik nebo o trik. Právě jsem zabil člověka. Prázdnota se otřásla a saidín se ho snažil naplnit.
Rand, ztěžka dýchaje, se zoufale uvolnil a rozhlédl se kolem. Když viděl, že dva sluhové stále ještě klečí u dveří, polekaně sebou trhl. Úplně na ně zapomněl, a teď nevěděl, co s nimi má počít. Ani jeden z nich zřejmě neměl zbraň, ale stačilo, aby vykřikli...
Ani se na něho nepodívali, ani jeden na druhého. Místo toho mlčky zírali na tělo vznešeného pána. Po chvíli vytáhli odněkud z rouch dýky a Rand pevněji stiskl jílec, ale každý muž opřel hrot dýky o svou hruď. „Od zrození ke smrti,“ odříkávali společně, „sloužím urozeným.“ A vrazili si dýku do srdce. Téměř klidně přepadli dopředu, hlavami spočinuli na podlaze, jako by se hluboce klaněli svému pánovi.
Rand na ně nevěřícně zíral. Šílenci, pomyslel si. Já možná taky zešílím, ale oni už byli šílení.
Roztřeseně se zvedl a mezitím přiběhl Ingtar s ostatními. Všichni byli posekaní. Ingtar měl kožený kabátec na mnoha místech potřísněn krví. Mat pořád držel roh i dýku a její čepel byla tmavší než rubín na jílci. Perrin měl sekeru také zrudlou a vypadal, jako by se mu mělo každou chvíli udělat špatně.
„Tys je vyřídil?“ vydechl Ingtar s pohledem upřeným na těla. „Tak jsme hotoví, nikdo nestrhl poplach. Ti hlupáci ani jednou nevykřikli o pomoc.“
„Pro jistotu se kouknu, jestli něco nezaslechly stráže,“ nabídl Hurin a vrhl se k oknu.
Mat zavrtěl hlavou. „Rande, tihle lidi jsou blázni. Já vím, že jsem to už říkal, ale oni opravdu jsou. Ti sluhové...“ Rand zadržel dech a napadlo ho, zda se snad nezabili všichni. Mat řekclass="underline" „Kdykoliv nás uviděli bojovat, padli na kolena, obličej plácli na podlahu a rukama si chránili hlavu. Ani se nepohnuli, ani nezařvali. Nepokusili se ani pomoct vojákům, ani nekřičeli na poplach. Co vím, tak tam pořád ještě jsou.“
„Nespoléhal bych na to, že zůstanou na kolenou,“ podotkl suše Ingtar. „Odejdeme hned co nejrychleji.“