„Vy běžte,“ řekl Rand. „Egwain –“
„Ty hlupáku!“ vyštěkl Ingtar. „Máme to, kvůli čemu jsme přišli. Valerský roh. Naději na spásu. Co je jedna holka, i když ji miluješ, proti rohu a tomu, zač stojí?“
„Co se mě týče, může mít roh klidně Temný! Co mně záleží na tom, že jsem našel roh, kdybych Egwain opustil v tomhle stavu? Kdybych to udělal, ani roh by mě nezachránil. Stvořitel by mě nemohl zachránit. Zatratil bych sám sebe.“
Ingtar na něj zíral s nečitelným výrazem. „Ty to myslíš doslova, viď?“
„Venku se něco děje,“ ozval se naléhavě Hurin. „Právě vyběhl nějaký muž a všichni se tam melou jako ryby ve vědru. Důstojník jde dovnitř!“
„Běžte!“ řekl Ingtar. Snažil se vzít roh, ale Mat už utíkal. Rand zaváhal, ale Ingtar ho popadl za loket a odtáhl do chodby. Ostatní se hnali za Matem. Jenom Perrin se na Randa smutně podíval, než odešel. „Jestli tady zůstaneš stát a umřeš, tak ji nezachráníš!“
Rand utekl s nimi. Jedna jeho část se za to nenáviděla, ale druhá šeptala: Vrátím se. Nějak ji osvobodím.
Když dorazili na konec úzkého točitého schodiště, zaslechl Rand z přední části domu hluboký hlas hněvivě se dožadující, aby se někdo zvedl a promluvil. Pod schody klečela služebná v téměř průsvitných šatech a u dveří do kuchyně zase šedovlasá žena v bílých vlněných šatech s dlouhou zamoučenou zástěrou. Obě byly přesně v té poloze, kterou popsal Mat, tvářemi k podlaze a rukama přes hlavu, a když Rand s ostatními spěchal okolo, nehnuly ani brvou. Randovi se ulevilo, když viděl, že dýchají.
Přehnali se zahradou a rychle přelezli zeď. Ingtar zaklel, když Mat přehodil Valerský roh přes zeď dřív, než přelezl sám, a znovu se ho pokusil sebrat, když dopadl na druhé straně, ale Mat jej zvedl s „Není ani škrábnutý,“ a vyrazil uličkou pryč.
Z domu, který právě opustili, se ozvaly další výkřiky. Zaječela jakási žena a někdo začal zvonit na gong.
Vrátím se pro ni. Nějak. Rand spěchal za ostatními, jak nejrychleji dovedl.
46
Vyjít ze Stínu
Když se Nyneiva s dívkami přiblížila k domům, kde byly ubytovány damane, uslyšely dívky vzdálený křik. Lidí na ulici začínalo přibývat. Lidé byli neklidní, kráčeli rychleji než obvykle a v pohledech, které vrhali na Nyneivu v jejích šatech s blesky a ženu, kterou vedla na stříbrném vodítku, byla větší ostražitost.
Elain si vyjukaně nadhodila ranec a zadívala se směrem, odkud se křik ozýval, o ulici dál před nimi, kde ve větru povlával zlatý jestřáb svírající blesky. „Co se stalo?“
„S náma to nemá nic společnýho,“ odtušila Nyneiva pevně
„Doufej,“ dodala Min. „A já taky doufám.“ Zrychlila, do schodů vyběhla před ostatními a zmizela ve vysoké kamenné budově.
Nyneiva přitáhla vodítko. „Pamatuj si, Seto, chceš, abychom se z toho v pořádku dostaly, stejně jako my.“
„Všechno udělám,“ slibovala důrazně Seanchanka. Bradu měla skloněnou na prsa, aby jí nebylo vidět do obličeje. „Nezpůsobím vám žádné potíže, přísahám.“
Když zabočily po šedých kamenných schodech, objevila se nahoře sul’dam s damane a vykročily proti nim. Nyneiva se jen ujistila, že žena na obojku není Egwain, a pak už se na ně znovu nepodívala. Použila a’dam, aby přidržela Setu těsně u sebe, takže kdyby damane v jedné z nich vycítila schopnost usměrňovat, měla si myslet, že to je Seta. Nicméně cítila, jak jí po zádech stéká pot, dokud si neuvědomila, že druhé dvě ženy jim nevěnují o nic víc pozornosti než ona jim. Viděly jedině šaty s blesky na štítcích a šedé šaty a ženy v nich oblečené spojené stříbrným a’damem. Prostě jenom další vodící a uvázaná, a místní dívka spěchající za nimi s rancem patřícím sul’dam.
Nyneiva otevřela dveře a vstoupily.
Ať už se v domě s Turakovou zástavou dělo cokoliv, sem se to nedoneslo, alespoň zatím. Vstupní halou přecházely ženy, všechny snadno zařaditelné podle oděvů. Tři šedě oděné damane se sul’dam s náramky. Dvě ženy v šatech se štítky s klikatým bleskem stály opodál a povídaly si a tři přicházely chodbou odděleně. Čtvrtá žena, oblečená jako Min, v prostých tmavých vlněných šatech, chvátala někam s podnosy.
Min stála a čekala ve vstupní hale, když vešly, jednou na ně mrkla a vydala se dál do domu. Nyneiva vedla Setu chodbou za Min a Elain spěchala za nimi. Nyneiva měla dojem, že jim nikdo nevěnuje zvláštní pozornost, ale čůrek potu, který jí stékal po zádech, se mohl brzy změnit v hotovou řeku. Táhla Setu tak rychle, aby se za nimi nikdo neohlédl – a hlavně aby se na nic nezeptal. Seta, s očima upřenýma na špičky bot, Nyneivino pobízení nepotřebovala, spíš by běžela, kdyby jí v tom nebránilo vodítko.
V zadní části domu se Min vydala nahoru po úzkém točitém schodišti. Nyneiva vystrkala Setu před sebou až nahoru do čtvrtého poschodí. Strop tu byl nízký a chodby prázdné a tiché, až na tichý pláč. Pláč se do chladných chodeb docela hodil.
„Tohle místo...“ začala Elain a pak zavrtěla hlavou. „Je to tu cítit...“
„Ano, to je,“ zabručela temně Nyneiva. Zamračila se na Setu, která stále klopila hlavu. Byla bledá strachy, takže její obvykle světlá pleť byla ještě světlejší.
Min beze slova otevřela dveře a vstoupila a ostatní ji následovaly. Místnost byla rozdělena na menší pokojíky hrubými dřevěnými stěnami s úzkou chodbičkou vedoucí k oknu. Nyneiva se tlačila za Min, která spěchala k posledním dveřím napravo a otevřela.
U malého stolku seděla tmavovlasá dívka v šedém a hlavu měla složenou v dlaních, ale ještě než vzhlédla, Nyneiva poznala, že je to Egwain. Od stříbrného obojku kolem Elainina krku vedla stříbrná stužka lesklého kovu k náramku, visícímu na háčku na stěně. Egwain se při pohledu na ně rozšířily oči a dívka zalapala po dechu. Když Elain zavřela dveře, Egwain se náhle zahihňala a hned si připlácla ruku na ústa, aby tomu zabránila. Maličký pokojík byl všemi ženami dost přecpaný.
„Vím, že se mi to nezdá,“ vydechla rozechvělým hlasem, „protože kdyby se mi to zdálo, byly byste Rand a Galad na vysokých hřebcích. O nich se mi zdálo. Měla jsem dojem, že Rand je někde blízko. Neviděla jsem ho, ale myslela jsem...“ Odmlčela se.
„Jestli chceš radši počkat na ně...“ nadhodila suše Min.
„Ó, to ne. Ne, jste nádherné, ta nejúžasnější stvoření, co jsem kdy viděla. Kde se tu berete? Jak jste to udělaly? Ty šaty, Nyneivo, a a’dam, a kdo je...“ Náhle vyjekla. „To je Seta. Jak...?“ Hlas jí ztvrdl tak, že ho Nyneiva málem nepoznala. „Ráda bych ji strčila do kotle s vařící vodou.“ Seta měla zavřené oči a ruce zaťaté do sukně. Viditelně se třásla.
„Co ti to udělaly?“ vykřikla Elain. „Co ti mohly udělat, aby sis přála něco takového?“
Egwain stále upírala zrak na Seanchanku. „Ráda bych, aby to cítila. To mi udělala, přiměla mě, abych si připadala po krk v...“ Otřásla se. „Ty nevíš, jaký to je, mít něco takovýho, Elain. Nevíš, co ti můžou udělat. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je Seta horší než Renna, ale všechny jsou odporný.“
„Myslím, že vím,“ pravila tiše Nyneiva. Cítila, jak je Seta celá zpocená a jak se jí třesou údy. Žlutovlasá Seanchanka byla k smrti vyděšená. Nyneiva měla co dělat, aby i ji její strach občas nepřemohl.