„Můžeš mi to sundat?“ zeptala se Egwain a dotkla se obojku. „Musela jsi to dokázat, když jsi mohla nasadit tenhle –“
Nyneiva usměrnila maličký pramínek. Obojek na Egwainině krku jí dodal dost zloby, a i kdyby ne, Setin strach, vědomí, jak je opravdu zasloužený, a vědomí, co chtěla té ženě udělat, by na to docela stačily. Egwain se užasle dotkla krku.
„Oblíkni si moje šaty a plášť,“ nařídila jí Nyneiva. Elain už rozbalovala šaty na postel. „Odejdeme odsud a nikdo si nás ani nevšimne.“ Zvážila spojení se saidínem – rozhodně na to byla dost rozzlobená, a byl to tak nádherný pocit – ale váhavě spojení přerušila. Tohle bylo jediné místo ve Falme, kde by se sul’dam a damane nepřišly podívat, i když by vycítily, že někdo usměrňuje, ale každá damane by si určitě všimla, že se záře vznáší kolem ženy, kterou považovala za sul’dam. „Nevím, proč jsi už dávno nezmizela. Nechaly tě samotnou, a i kdyby sis nedokázala tu věc sundat z krku, stačilo, abys to sebrala a utekla.“
Jak jí Min s Elain spěšně pomáhaly natáhnout na sebe Nyneiviny staré šaty, Egwain jim vysvětlila, jak je to s odnesením náramku z místa, kde ho sul’dam nechala, a jak se jí z usměrňování dělalo zle, pokud neměla sul’dam náramek nasazený. Právě to ráno zjistila, jak lze obojek otevřít bez použití jediné síly – a zjistila, že pokud se přezky dotkne ve snaze ji otevřít, ruka se jí křečovitě stáhne. Pokud nemyslela na to, že obojek otevře, mohla na něj klidně sahat. Nejslabší náznak, pomyšlení, a...
Nyneivě se udělalo špatně. Z náramku, který měla na zápěstí. Bylo to strašné. Chtěla si ho strhnout dřív, než se o a’damu doví víc, než snad zjistí něco, co by ji přimělo navždy se cítit pošpiněná, že jej měla na sobě.
Rozepjala stříbrnou přezku, stáhla si náramek, zapnula ho a zavěsila na kolíček. „A nemysli si, že teď můžeš křičet o pomoc.“ Potřásla Sete pěstí pod nosem. „Pořád tě můžu donutit přát si, aby ses nikdy nenarodila, jestli otevřeš pusu, a to ani nepotřebuju tu zatracenou... věc.“
„Snad – snad mě tady nechceš nechat s tímhle,“ vypravila ze sebe Seta. „To nemůžeš. Svaž mě. Dej mi roubík, abych nemohla křičet na poplach. Prosím!“
Egwain se nelítostně zasmála. „Nechej jí to. O pomoc nezavolá ani bez roubíku. Radši bys měla doufat, že ten, kdo tě najde, ti sundá a’dam a zachová tvoje malý tajemství, Seto. Tvoje špinavý tajemství, co?“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Elain.
„Hodně jsem o tom přemýšlela,“ řekla Egwain. „Myslet bylo to jediný, co jsem mohla dělat, když mě tady nechaly samotnou. Sul’dam tvrdí, že si po pár letech vyvinou jakousi spřízněnost s damane. Většina z nich pozná, když damane usměrňuje, ať už jsou k ní přivázané nebo ne. Nebyla jsem si jistá, ale Seta to dokazuje.“
„Dokazuje co?“ chtěla vědět Elaine a pak se jí oči rozšířily, jak si to náhle uvědomila, ale Egwain pokračovala.
„Nyneivo, a’dam funguje jenom na ženy, které můžou usměrňovat. Nechápeš? Sul’dam můžou usměrňovat stejně jako damane.“ Seta zasténala a na protest zuřivě vrtěla hlavou. „Každá sul’dam by raději zemřela, než by připustila, že může usměrňovat, i kdyby to věděla. A nikdy se v tom necvičí, takže s tím nic nedokážou, ale můžou usměrňovat.“
„Říkala jsem vám,“ dodala Min. „Ten obojek by na ni neměl fungovat.“ Dopínala Egwain knoflíčky na zádech. „Každá žena, která nemůže usměrňovat, by se ti vysmála, kdyby ses ji s tím snažila ovládnout.“
„Jak to?“ vyptávala se Nyneiva. „Myslela jsem, že Seanchani uvážou každou ženu, která to ovládá.“
„Všechny, které najdou,“ vykládala Egwain. „Ale ty, které najdou, jsou jako ty a já a Elain. My se s tím narodily, byly jsme připravené usměrňovat, ať už nás to někdo učil nebo ne. Ale co seanchanská děvčata, která se s tou schopností nenarodí, ale která se to můžou naučit? Ne každá žena se může stát – vodící. Renna si myslela, že se chová přátelsky, když mi to vykládá. Zřejmě o svátcích chodí sul’dam po seanchanských vesnicích děvčata zkoušet. Chtějí najít ty, jako jsme my tři, a uvázat je, ale všechny ostatní nechají nasadit si náramek, aby zjistily, jestli cítí, co cítí ta ubohá žena s obojkem. Ty, které to cítí, odvedou a vycvičí na sul’dam. To jsou ženy, které se můžou usměrňování naučit.“
Seta tiše úpěla. „Ne. Ne. Ne.“ A tak pořád dokola. „Vím, že je hrozná,“ řekla Elain, „ale mám pocit, jako bych jí měla pomoci. Mohla by být jednou z našich sester, jenomže Seanchani to všechno obrátili.“
Nyneiva otevřela ústa, aby jí řekla, že si má raději lámat hlavu, jak pomoct jim, když se otevřely dveře.
„Co se to tu děje?“ chtěla vědět Renna a vstoupila do pokoje. „Audience?“ S rukama v bok upřela oči na Nyneivu. „Nedala jsem nikomu svolení spojit se s mým mazlíčkem Tuli. Dokonce ani nevím, kdo –“ Oči jí padly na Egwain – Egwain v Nyneiviných šatech místo v šedých šatech damane. Egwain bez obojku kolem hrdla – a oči se jí rozšířily. Šanci vykřiknout však nedostala.
Než se stačil někdo pohnout, Egwain popadla džbán ze stojánku a praštila s ním Rennu do břicha. Džbán se rozletěl a sul’dam to vyrazilo dech. Zachrčela a předklonila se. Jak padala, Egwain po ní se zavrčením skočila, srazila ji na břicho, popadla obojek, který předtím měla a který teď ležel na podlaze, a zacvakla ho druhé ženě kolem krku. Trhnutím stříbrného vodítka servala náramek z kolíčku a nasadila si ho na zápěstí. S vyceněnými zuby upírala zrak na Rennu a soustředila se. Klečela sul’dam na ramenou a tiskla jí obě ruce na ústa. Renna sebou trhla a oči jí začaly vylézat z důlků. Vyrážela chraplavé výkřiky, které tlumily Egwaininy ruce, a kopala do podlahy.
„Přestaň, Egwain!“ Nyneiva popadla Egwain za ramena a strhla ji z ležící ženy. „Egwain, nech toho! Tohle přece nechceš!“ Renna, s popelavou tváří, ležela na podlaze, lapala po dechu a zírala do stropu.
Náhle se Egwain vrhla Nyneivě do náručí a zoufale jí vzlykala na prsou. „Ona mi ubližovala, Nyneivo. Ubližovala mi. Všechny mi ubližovaly. Ubližovaly mi pořád a pořád, až jsem dělala, co chtěly. Nenávidím je. Nenávidím je za to, jak mi ublížily, a sebe nenávidím za to, že jsem nemohla přestat dělat, co chtěly.“
„Já vím,“ řekla Nyneiva laskavě. Něžně pohladila Egwain po vlasech. „Nenávidět je je v pořádku, Egwain. To tedy je. Zaslouží si to. Ale není v pořádku nechat je, aby tě donutily být taková, jako jsou ony.“
Seta si tiskla ruce na obličej. Renna se chvějící se rukou nevěřícně dotkla obojku na svém krku.
Egwain se narovnala a utřela si slzy. „To nejsem. Nejsem jako ony.“ Servala si náramek ze zápěstí a odhodila ho. „To nejsem. Ale přála bych si, abych je dokázala zabít.“
„To si zaslouží.“ Min temně hleděla na obě sul’dam.
„Rand by zabil každého, kdo by něco takového udělal,“ řekla Elain. Zřejmě se snažila obrnit. „Jsem si jistá, že by to udělal.“
„Možná si to zaslouží,“ prohlásila Nyneiva, „a on by to možná udělal. Ale muži si často pletou spravedlnost s pomstou. Na spravedlnost mají málokdy žaludek.“ Často seděla v ženském kroužku, když někoho soudily. Občas před ně předstoupili i muži, protože si mysleli, že by je ženy mohly vyslyšet lépe než muži z vesnické rady, ale muži si vždycky mysleli, že dokážou zvrátit rozhodnutí svou výmluvností či prosbami o milost. Ženský kroužek byl milosrdný, kde to bylo zasloužené, ale o spravedlnost se zasazoval vždy, a byla to vědma, kdo vynášel rozsudek. Nyneiva zvedla náramek, který Egwain odhodila, a zavřela ho. „Osvobodila bych odsud všechny ženy, kdybych mohla, a zničila tyhle věci všechny do jedný. Ale protože nemůžu...“ A zavěsila náramek na kolíček vedle druhého. Obrátila se k sul’dam. Vlastně už ne vodící, pomyslela si. „Možná když budete hodně potichu, nechají vás tu na pokoji dost dlouho, a vám se třeba podaří si ty obojky sundat. Kolo tká, jak si kolo přeje, a možná jste stačily vykonat dost dobra, aby to vyvážilo zlo, který jste spáchaly. Pokud ne, tak vás nakonec najdou. A já myslím, že ať vás najde kdokoliv, bude klást spoustu otázek, než vám ty obojky sundají. Myslím, že se z první ruky poučíte o životě, který jste ztrpčovaly ostatním ženám. To je spravedlnost,“ dodala vlastně ke svým přítelkyním.