„Mám prostředky, jak zařídit, aby byl prohlášen Drakem, ať už chce nebo ne. A i kdyby nějak neuspěl, sám vzor dohlédne na to, aby byl prohlášen Drakem, ať chce nebo ne. Pamatuj, Siuan, on je ta’veren. Nemůže ovládat svůj osud o nic víc než knot svíce plamen.“
Amyrlin si povzdechla. „Je to riskantní, Moirain. Riskantní. Ale můj táta říkávaclass="underline" ‚Holka, jestli nepopadneš příležitost za pačesy, nevyhraješ ani suchý z nosu.‘ Musíme plánovat. Sedni si, tohle se nesmí uspěchat. Pošlu pro víno a sýr.“
Moirain zavrtěla hlavou. „Už jsme tu zavřené o samotě příliš dlouho. Pokud se někdo pokusil poslouchat a našel tvé ochrany, už bude mít řeči. Nestojí to za to riziko. Můžeme se sejít zase zítra.“ Kromě toho, má nejdražší přítelkyně, ti nemohu prozradit všechno a nemohu si dovolit, abys zjistila, že ti něco zatajuji.
„Myslím, že máš pravdu. Ale hned ráno. Musím se toho tolik dozvědět.“
„Ráno,“ souhlasila Moirain. Amyrlin povstala a přítelkyně se opět objaly. „Ráno ti povím všechno, co potřebuješ vědět.“
Když Moirain vešla do předpokoje, Leana se na ni ostře podívala a pak se vrhla do komnaty amyrlin. Moirain se snažila nasadit pokorný výraz, jako by se jí právě dostalo amyrlinina nechvalně známého pokárání – většina žen, bez ohledu na to, jak byly silné, z něj odcházela s rozšířenýma očima a podlamujícími se koleny – ale ten výraz jí byl cizí. Vypadala spíš rozzlobeně než cokoliv jiného, což posloužilo stejnému účelu. Ostatní ženy v předpokoji si uvědomovala jen matně. Měla pocit, že za tu dobu, co byla u amyrlin, některé odešly a jiné přišly, ale skoro se na ně nepodívala. Připozdívalo se a ona toho do rána musela mnoho stihnout. Velmi mnoho, než bude znovu mluvit s amyrlin.
Zrychlila krok a vydala se dál do pevnosti.
Kdyby tu byli nějací diváci, byl by pohled na zástup, pohybující se za cinkání postrojů pod dorůstajícím měsícem nočním Tarabonem, vskutku působivý. Plné dva tisíce dětí Světla, všechny na koních, v bílých tabardech a pláštích a leštěném brnění, s trénem nákladních vozů, podkovářů a štolbů s náhradními koňmi. V řídce zalesněné krajině stály vesnice, ale oni opustili silnice a drželi se daleko mimo záhumenky. Měli se... s kýmsi... setkat u nějaké zahnojené vísky nedaleko severní hranice Tarabonu na okraji Almothské pláně.
Geofram Bornhald, jedoucí v čele svých mužů, byl zvědav, co to má všechno znamenat. Velice dobře se pamatoval na svůj rozhovor s Pedronem Niallem, velícím kapitánem dětí Světla, v Amadoru, ale mnoho se tam nedozvěděl.
„Jsme tu sami, Geoframe,“ řekl tehdy bělovlasý muž. Hlas měl slabý a křehký stářím. „Pamatuji se, když jsi skládal přísahu... no... musí to být už šestatřicet let. "
Bornhald se narovnal. „Velící kapitáne, smím se zeptat, proč jsem byl odvolán z Caemlynu s takovou naléhavostí? Stačilo ještě trochu zatlačit, a Morgasa mohla být svržena. Některé rody v Andoru mají na jednání Tar Valonu stejný názor jako my, a jsou připraveny vznést nárok na trůn. Nechal jsem ve velení Eamona Valdu, ale on měl zřejmě v úmyslu sledovat dědičku do Tar Valonu. Nijak by mne nepřekvapilo, kdybych zjistil, že to děvče unesl, nebo dokonce zaútočil na Tar Valon.“ A Dain, Bornhaldův syn, dorazil těsně předtím, než byl Bornhald odvolán. Dain byl pln náboženského zanícení. Občas až příliš. Dost na to, aby slepě provedl to, co Valda navrhne.
„Valda kráčí ve Světle, Geoframe. Ale ty jsi mezi dětmi nejlepší vojevůdce. Dostaneš celou legii, nejlepší muže, jaké si najdeš, a odvedeš je do Tarabonu. Cestou se vyhnete všem, kdo by mohli mluvit. A pokud vás někdo zahlédne, musíte ho umlčet.“
Bornhald zaváhal. Padesát dětí, dokonce i stovka, mohlo vstoupit do kterékoliv země bez toho, aby to vzbudilo pozornost, přinejmenším otevřenou pozornost, ale celá legie... „Je snad válka, velící kapitáne? Lidé v ulicích vedou řeči. Většinou to jsou jenom divoké povídačky o tom, že se vracejí vojska Artuše Jestřábí křídlo.“ Stařec neřekl nic. „Král...“
„Nevelí dětem Světla, kapitáne Bornhalde.“ V hlase velícího kapitána se poprvé ozval ostrý tón. „Já ano. Ať si král sedí v paláci a dělá, co umí. Totiž nic. Ty se s někým sejdeš u vesnice jménem Alkruna a tam dostaneš konečné rozkazy. Čekám, že tam tvoje legie dorazí do tří dnů. Teď jdi, Geoframe. Máš práci.“
Bornhald se zamračil. „Odpusť, velící kapitáne, ale s kým se mám setkat? Proč mám riskovat válku s Tarabonem?"
„Bylo ti řečeno vše, co musíš vědět, až dorazíš do Alkruny.“ Velící kapitán náhle vypadal mnohem starší. Nepřítomně si potahoval bílou halenu se zlatým slunečním kotoučem dětí Světla na prsou. „Pracují tu síly, o nichž nemáš ani tušení, Geoframe. O nichž ani nemůžeš vědět. Rychle si vyber muže. Teď jdi. A už se mě na nic neptej. A Světlo tě provázej.“
Teď se Bornhald narovnal v sedle a mnul si zauzlené svaly na zádech. Stárnu, pomyslel si. Den a noc v sedle se dvěma přestávkami k napojení koní a cítil každičký šedý vlas na hlavě. Před pár lety by si toho ani nevšiml. Aspoň jsem nezabil nikoho nevinného. Na temné druhy mohl být stejně tvrdý jako kdokoliv, kdo přísahal Světlu – temné druhy je nutné zničit, než zatáhnou celý svět do Stínu – ale chtěl si být nejdřív jist, že to jsou temní druzi. S tolika muži bylo těžké vyhnout se očím Tarabonských, dokonce i na venkově, ale podařilo se mu to. Nebylo třeba nikoho umlčovat.
Zvědové, které vyslal dopředu, se vraceli a za nimi se objevili další muži v bílých pláštích. Několik jich neslo pochodně, čímž dokonale zničili noční vidění každému v čele kolony. Bornhald zamumlal nadávku a nařídil zastavit. Zatím si prohlížel ty, kteří k němu přijížděli.
Na pláštích měli stejný zlatý sluneční kotouč jako on, stejný jako všechny děti Světla, a jejich vůdce pod ním měl dokonce i zlaté uzly hodnosti stejné, jakou měl Bornhald. Ale za svými slunci měli červené pastýřské hole. Tazatelé. Rozpáleným železem a kapající vodou tazatelé vytahovali z temných druhů přiznání a lítost, ale existovali tací, kteří tvrdili, že se tazatelé o vině rozhodují ještě předtím, než začnou s výslechem. K nim patřil i Geofram Bornhald.
Poslali mě sem, abych se setkal s tazateli?
„Už tu na tebe čekáme, kapitáne Bornhalde,“ řekl jejich vůdce chraplavým hlasem. Byl vysoký, s orlím nosem, a oči se mu leskly jistotou, kterou oplýval každý z tazatelů. „Mohl jsi to zvládnout rychleji. Já jsem Einor Saren, pobočník Jaichima Carridina, který v Tarabonu velí ruce Světla.“ Ruka Světla – ruka, která vyhrabává pravdu, tak si říkali. Název tazatelé se jim nelíbil. „Ve vesnici je most. Nechej své muže přejít na druhou stranu. Promluvíme si v hostinci. Je překvapivě pohodlný.“
„Sám velící kapitán mi nařídil, abych se vyhnul všem nepovolaným očím.“
„Vesnice byla... uklidněna. Já ti teď přikazuji, abys vydal svému mužstvu rozkazy. Pokud máš nějaké pochybnosti, mám rozkazy s pečetí velícího kapitána.“
Bornhald potlačil zavrčení, které mu stouplo do hrdla. Uklidněna... Napadlo ho, zda těla naházeli za vesnici, nebo je hodili do řeky. To se tazatelům podobalo. Klidně by chladnokrevně vyvraždili celou vesnici a pak by těla hloupě naházeli do řeky, aby odplula s proudem a oznámila jejich čin od Alkruny po Tanchiko. „Já jen pochybuji, proč jsem musel přijet z Tarabonu se dvěma tisíci muži, tazateli.“