Sarenovi ztuhly rysy, ale hlas měl stále chraplavý a přísný. „Je to prosté, kapitáne. Na Almothské pláni jsou města a vesnice, kde je nejvyšší zákonnou mocí pouze starosta nebo městská rada. Už nadešla chvíle, kdy musejí být přivedeni ke Světlu. Na takových místech bude mnoho temných druhů.“
Bornhaldův kůň klopýtl. „Chceš tím říci, Sarene, že jsem přes většinu Tarabonu v tajnosti převedl celou legii proto, aby z pár špinavých dědin bylo vykořeněno pár temných druhů?“
„Jsi tady, abys udělal, co ti přikážeme, Bornhalde. Abys konal Práci pro Světlo! Nebo snad nejsi ve Světle tak jistý?“ Sarenův úsměv připomínal úšklebek. „Jestli hledáš boj, může se ti ho dostat. U Tomovy Hlavy je velká síla cizinců, víc než dokážou Tarabon a Arad Doman společně zadržet, i kdyby se přestali hašteřit na tak dlouho, aby něco udělali společně. Pokud cizinci prorazí, budeš mít bojování až nad hlavu. Tarabonští tvrdí, že ti cizinci jsou obludy, stvoření Temného. Někteří říkají, že v jejich řadách bojují Aes Sedai. Pokud tihle cizinci jsou temní druzi, je třeba je vyřídit také. Až přijdou na řadu.“
Bornhald na chvíli přestal dýchat. „Takže ty pověsti nelhaly. Vojska Artuše Jestřábí křídlo se vrátila.“
„Cizinci,“ prohlásil bezvýrazně Saren. Znělo to, jako by litoval, že se o nich vůbec zmiňoval. „Cizinci a nejspíš temní druzi, podle toho, odkud přišli. To je vše, co víme. Vše, co potřebuješ vědět. Teď nás nezajímají. Maříme tu čas. Nechej své muže přejít přes řeku, Bornhalde. Ve vesnici ti předám rozkazy.“ Otočil koně a odcválal zpátky cestou, kterou přijel. Nosiči pochodní mu jeli v patách.
Bornhald zavřel oči, aby se mu dříve vrátilo noční vidění. Používají nás jako kameny v dámě. „Byare!“ Když se jeho pobočník objevil vedle něj a ztuha se před kapitánem napřímil v sedle, Bornhald otevřel oči. Byar byl muž s vyzáblou tváří a téměř tazatelsky zaníceným světlem v očích, ale přesto to byl dobrý voják. „Před námi je most. Nechej legii překročit řeku a postavit tábor. Připojím se k vám, jakmile to půjde.“
Zvedl otěže a odjel směrem, kterým mířil tazatel. Kameny v dámě. Ale kdo námi pohybuje? A proč?
Když Liandrin procházela ženskými komnatami, odpolední stíny již ustoupily smrákání. Za střílnami houstla temnota a zatlačovala světlo z luceren v chodbě zpátky. Soumrak Liandrin v poslední době dělal starosti, soumrak a svítání. Za svítání se rodil den, právě tak jako se ze soumraku rodila temnota, ale za úsvitu umírala noc a za soumraku den. Temného síla byla zakořeněna ve smrti, a v této době měla Liandrin dojem, že cítí, jak se jeho síla hýbe. Přinejmenším v polotmě se něco hýbalo. Něco, čeho by se Liandrin skoro mohla dotknout, pokud by se dost rychle otočila, něco, o čem si byla jistá, že by to uviděla, kdyby se pořádně podívala.
Jak procházela kolem, služebné v černozlaté se klaněly, ale Liandrin neodpovídala. Pohled upírala přímo před sebe a ani je neviděla.
U dveří, které hledala, se zastavila a rychle se ohlédla do chodby. Jediné ženy v dohledu byly služky. Samozřejmě tu nebyli žádní muži. Liandrin strčila do dveří a bez zaklepání vstoupila.
Předpokoj komnat urozené paní Amalisy byl jasně osvětlen a v krbu plápolal oheň, který zaháněl chlad shienarské noci. Amalisa a její dvorní dámy seděly v pokoji v křeslech postavených na několika vrstvách koberců a naslouchaly, zatímco jedna z dam stála a nahlas jim předčítala. Byl to Tanec jestřába a kolibříka od Tevena Aerwina, který měl vést muže ke správnému chování k ženám a ženy k mužům. Liandrin stiskla rty. Ona to rozhodně nečetla, ale slyšela o tom až dost. Amalisa a její dvorní dámy vítaly každé prohlášení výbuchem smíchu, padaly si do náručí a dupaly jako holčičky.
Předčitatelka si Liandrininu přítomnost uvědomila první. Překvapeně rozevřela oči a odmlčela se. Ostatní dámy se obrátily, aby se podívaly, nač tak zírá, a smích nahradilo mlčení. Všechny kromě Amalisy spěšně povstaly a chvatně si uhlazovaly vlasy a suknice.
Urozená paní Amalisa se půvabně zvedla a usmála se. „Tvoje přítomnost je nám ctí, Liandrin. Toto je velice příjemné překvapení. Čekala jsem tě až zítra. Myslela jsem, že si budeš chtít odpočinout po dlouhé cestě –“
Liandrin ji ostře přerušila, když k nikomu určitému pronesla: „Chci mluvit s urozenou paní Amalisou o samotě. Všechny odejděte. Hned.“
Po chvilce šokovaného ticha se ostatní ženy s Amalisou rozloučily. Jedna po druhé se poklonily Liandrin, ale ona si jich nevšímala. Pořád se dívala přímo před sebe, ale viděla je, i slyšela. Zdvořilostní formule pronášené kvůli náladě Aes Sedai nejistým hlasem. Sklopené zraky, když si jich nevšímala. Protáhly se kolem ní ke dveřím a neohrabaně couvaly, aby se jejich suknice nedotkly její.
Když se za poslední z dvorních dam zavřely dveře, Amalisa řekla: „Liandrin, nechá –“
„Kráčíš ve Světle, dcero?“ Těch hloupostí oslovovat Amalisu sestro už bylo dost. Druhá žena byla o něco starší, ale bylo třeba dodržovat starobylé způsoby. Byť byly zapomenuty, jak dlouho chtěly, nastal čas, aby je někdo připomněl.
Jakmile však otázku vyslovila, Liandrin si uvědomila, že udělala velkou chybu. Ta otázka měla vyvolat pochyby a nejistotu, když ji pronesla Aes Sedai, ale Amalisa ztuhla, napřímila se a rysy jí ztvrdly.
„To je urážka, Liandrin Sedai. Já pocházím ze Shienaru, ze vznešeného rodu a z krve vojáků. Moji předkové bojují se Stínem od dob, kdy ještě Shienar ani neexistoval, tři tisíce let bez zaváhání či slabosti.“
Liandrin změnila způsob útoku, ale nestáhla se. Přešla pokojem, z krbové římsy vzala v kůži vázanou kopii Tance jestřába a kolibříka a potěžkala ji, aniž by se na ni podívala. „V Shienaru, ze všech zemí, dcero, musí lidé ctít Světlo a obávat se Stínu.“ Ledabyle knihu hodila do ohně. Plameny vyskočily, jako by to bylo smolné polínko, a zaburácely, jak vyrazily komínem. V té chvíli se zasyčením vzplály všechny lampy v komnatě a hořely tak jasně, že zaplavily pokoj světlem jako ve dne. „Tady hlavně. Tady, tak blízko prokleté Morny, kde číhá nákaza. Tady, kde dokonce i ten, kdo si myslí, že kráčí ve Světle, je nakažen Stínem.“
Amalise se na čele objevily krůpěje potu. Ruka, kterou zvedla na protest, když Liandrin hodila knihu do plamenů, jí pomalu klesla. Rysy měla stále pevné, ale Liandrin neušlo, že polkla a zašoupala nohama. „Nechápu, Liandrin Sedai. Je to ta kniha? To je přece jenom taková hloupost.“
Hlas se jí nepatrně zachvěl. Dobře. Sklo v lucernách popraskalo, jak plameny vyskočily ještě výš, takže v pokoji bylo světlo jako v pravé poledne. Amalisa stála nehybně jako sloup a snažila se nemhouřit oči.
„Jsi to ty, kdo se chová hloupě, dcero. Mne knihy nezajímají. Tady muži vstupují do Morny a brodí se její špínou. Samotným Stínem. Proč se divíš, že do nich ta špína může prosáknout? Byť proti své vůli, ale pořád se mohou nakazit. Proč si myslíš, že sem přibyl sám amyrlinin stolec?“
„Ne.“ Bylo to vydechnutí.
„Já z červeného adžah jsem, dcero,“ pokračovala neúnavně Liandrin. „A lovím všechny nakažené muže.“
„Tomu nerozumím.“
„Nejen ty hlupáky, kteří si zahrávají s jedinou silou. Všechny nakažené muže. Urozené i prosté, lovím všechny.“