„Já ne...“ Amalisa si neklidně olízla rty a viditelně se snažila sebrat. „Nerozumím, Liandrin Sedai. Prosím...“
„Urozené dokonce před prostými.“
„Ne!“ Jako by zmizela nějaká neviditelná opora, Amalisa klesla na kolena a sklonila hlavu. „Prosím, Liandrin Sedai, řekni, že nemyslíš Agelmara. On to být nemůže.“
V této chvíli pochybností a zmatku Liandrin udeřila. Nepohnula se, ale vypustila jedinou sílu. Amalisa zalapala po dechu a trhla sebou, jako by ji něco bodlo, a Liandrininy mrzuté rty se zvlnily v úsměvu.
Tohle byl její vlastní trik z dětství, první, co se o svých schopnostech naučila. Jakmile to správkyně novicek zjistila, okamžitě jí to zakázala, ale pro Liandrin to znamenalo pouze to, že musí před těmi, kdo jí závidí, skrývat další věc.
Přikročila k Amalise a zvedla jí bradu. Kov, který v ní byl, tu byl pořád, ale teď byl měkčí, a při správném tlaku jej bylo možné kout. Amalise vytryskly slzy a zaleskly se jí na lících. Liandrin nechala ohně pohasnout. Už jich nebylo zapotřebí. Dál hovořila laskavěji, ale hlas měla nepoddajný jako ocel.
„Dcero, nikdo se nechce dívat na to, jak tě s Agelmarem předhazují s lidem jako temné druhy. Já ti pomohu, ale ty musíš také pomoci.“
„P-pomáhat tobě?“ Amalisa si položila ruce na spánky. Vypadala zmateně. „Prosím, Liandrin Sedai, ne... nerozumím. Je to všechno tak... Je to všechno...“
Nebyla to dokonalá schopnost. Liandrin nemohla nikoho přinutit, aby udělal, co po něm chce – i když se snažila. Ó, jak se snažila. Ale mohla lidi přinutit, aby přijali její důvody, aby jí uvěřili, aby se víc než cokoliv jiného chtěli přesvědčit o správnosti jejích slov.
„Poslechni, dcero. Poslechni a pravdivě odpověz na mé otázky a já ti slibuji, že o tobě a o Agelmarovi nikdo nebude mluvit jako o temných druzích. Nepotáhnou tě nahou ulicemi, aby tě vymrskali z města, tedy pokud by tě lidé nejdřív neroztrhali na kusy. Nedovolím, aby k tomu došlo. Rozumíš?“
„Ano, Liandrin Sedai, ano. Udělám, co říkáš, a odpovím ti po pravdě.“
Liandrin se narovnala a shlédla na druhou ženu. Urozená paní Amalisa zůstala, kde byla, na kolenou, s tváří otevřenou jako tvář dítěte čekajícího na to, až ho někdo moudřejší a silnější ukonejší a pomůže mu. Pro Liandrin v tom byla spravedlnost. Ona nikdy nechápala, jak může být prostá úklona nebo pukrle dost pro Aes Sedai, když muži a ženy poklekali před králi a královnami. Která královna má v sobě moji sílu? Rty se jí hněvivě zkřivily a Amalisa se zachvěla.
„Jen klid, dcero. Přišla jsem ti pomoci, ne tě potrestat. Potrestáni budou pouze ti, kdo si to zaslouží. Pověz mi pravdu a nic než pravdu.“
„To učiním, Liandrin Sedai. To učiním. Přísahám na svůj rod a čest.“
„Moirain přibyla do Fal Dary s temným druhem.“
Amalisa byla příliš vyděšená, aby se zatvářila překvapeně. „Ó ne, Liandrin Sedai. To ne. Ten muž přišel později. Je teď ve vězení.
„Později, říkáš. Je však pravda, že s ním často hovořívá? Je často v jeho společnosti? Sama?“
„O-občas, Liandrin Sedai. Jenom málokdy. Chce zjistit, proč sem přišel. Moirain Sedai je –“ Liandrin prudce zvedla ruku a Amalisa polkla to, co chtěla říci.
„Moirain provázeli tři mladí muži. To vím. Kde jsou? Byla jsem v jejich pokoji a ani jeden z nich tam není.“
„To-to nevím, Liandrin Sedai. Připadali mi jako milí chlapci. Určitě si o nich nemůžeš myslet, že to jsou temní druzi.“
„Temní druzi ne. Něco horšího. Mnohem nebezpečnějšího než, temní druzi, dcero. Od nich hrozí nebezpečí celému světu. Musí být nalezeni. Přikaž svým sluhům, ať prohledají tvrz, tvé dámy a ty budete hledat taky. Prohledáte každou škvírku a puklinku. Na to dohlédneš osobně. Osobně! A nikomu o tom neřekneš ani slova, kromě těch, o nichž ti povím. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo. Ty mladé muže je třeba v tajnosti dopravit z Fal Dary a odvést je do Tar Valonu. V naprosté tajnosti.“
„Jak přikazuješ, Liandrin Sedai. Ale nerozumím tomu, proč to musí být v tajnosti. Tady nikdo Aes Sedai nepřekáží.“
„Slyšela jsi někdy o černých adžah?“
Amalise málem vypadly oči z důlků. Zaklonila se od Liandrin a zvedla ruce, jako by se chtěla chránit před úderem. „O-ohavná pomluva, Liandrin Sedai. O-ohavná. Ž-žádné Aes Sedai by Temnému n-nesloužily. Tomu nevěřím. Musíš mi věřit! Pod Světlem p-přísahám, že tomu nevěřím. Na mou čest a na můj rod, přísahám...“
Liandrin ji klidně nechala pokračovat a dívala se, jak díky jejímu mlčení druhá žena ztrácí poslední zbytečky síly. Bylo známo, že Aes Sedai se na ty, kdo se o černých adžah jenom zmíní, velice rozzlobí, převelice rozzlobí, a což teprve na ty, kdo by tvrdili, že v jejich skrytou existenci věří. Poté, co její vůli již oslabil ten malý trik z dětství, bude Amalisa v rukou Liandrin tvárná jako jíl. Stačila ještě jediná rána.
„Černé adžah jsou skutečné, dcero. Skutečné a přímo tady uvnitř faldarských hradeb.“ Amalisa tu klečela s otevřenými ústy. Černé adžah. Aes Sedai, které byly zároveň temnými družkami. Bylo to skoro tak strašné jako zjistit, že Temný sám kráčí faldarskou pevností. Ale Liandrin teď již nemohla couvnout. „Každá Aes Sedai, kterou potkáš na chodbě, by mohla být černou sestrou. To ti přísahám. Nemohu ti prozradit, které to jsou, ale moji ochranu mít můžeš. Pokud budeš kráčet ve Světle a budeš mě poslouchat.“
„To budu,“ zašeptala Amalisa ochraptěle. „To budu. Prosím, Liandrin Sedai, prosím, řekni, že budeš chránit mého bratra a mé dámy...“
„Ty, kdo si ochranu zaslouží, chránit budu. Starej se o sebe, dcero. A mysli na to, co jsem ti nařídila. Pouze na to. Závisí na tom osud světa, dcero. Všechno ostatní musíš zapomenout.“
„Ano, Liandrin Sedai. Ano. Ano.“
Liandrin se otočila a bez ohlédnutí přešla přes pokoj ke dveřím. Amalisa pořád klečela a nervózně ji sledovala. „Povstaň, má paní Amaliso.“ Liandrin schválně použila příjemný hlas jenom s náznakem pobavení, které cítila. Sestro, to jistě! Jako novicka by nevydržela jediný den. S mocí nařizovat, kterou má ona. „Povstaň.“ Amalisa se pomalu, trhaně narovnala, jako by byla celé hodiny spoutána na rukou a na nohou. Když se nakonec postavila, Liandrin promluvila opět tím ocelovým hlasem: „A jestli zklameš svět, jestli zklameš mne, tomu ubohému temnému druhovi ve vězení budeš závidět.“
Z výrazu Amalisiny tváře si Liandrin nemyslela, že by k neúspěchu mohlo dojít díky nedostatku Amalisina úsilí.
Přitáhla za sebou dveře a náhle cítila, jak ji svrbí kůže. Zadržela dech a prudce se otočila, aby se rozhlédla nejasně osvětlenou chodbou. Nikde nikdo. Za střílnami již byla tma. Chodba byla prázdná, a přesto si byla Liandrin jista, že ji někdo pozoruje. Pustá chodba a stíny mezi lucernami na stěnách se jí vysmívaly. Liandrin nejistě pokrčila rameny a odhodlaně se vydala chodbou. To jsou jenom moje představy. Nic víc.
Už byla noc a do úsvitu bylo třeba tolik vykonat. Její rozkazy byly naprosto přesné.
Ve vězení byla v každou denní či noční dobu tma jako v pytli, pokud někdo nepřinesl lucernu, ale Padan Fain seděl na okraji pryčny a zíral do tmy s úsměvem na tváři. Slyšel, jak si druzí dva vězni mumlají ze spánku, mumlají z nočních můr. Padan Fain na něco čekal. Čekal na to už velice dlouho. Příliš dlouho. Ale už to nebude dlouho trvat.
Dveře do strážnice se otevřely a podlahu zalilo světlo lemující postavu ve vchodu.