Fain vstal. „Ty! Ne ten, koho jsem čekal.“ Nedbale se protáhl, byť se příliš jistě necítil. V žilách se mu rozproudila krev. Měl pocit, že kdyby to zkusil, přeskočil by celou tvrz. „Překvapení pro každýho, co? No, pojď dál. Noc se krátí a já se chci trochu prospat.“
Jak se lucerna přiblížila k jeho kobce, Fain zvedl hlavu a zazubil se na něco, co neviděl, co jenom cítil i přes kamenný strop věznice. „Ještě to neskončilo,“ zašeptal. „Ta bitva nikdy neskončí.“
6
Temné proroctví
Dveře do statku se otřásaly pod zuřivými údery zvenčí. Těžké závory nadskakovaly v závěsech. Za oknem vedle dveří se mihla postava trolloka se zvířecím čenichem. Okna byla všude a venku bylo vidět víc stínových postav. Ale ne dost stínových. Rand je pořád rozeznával.
Ta okna, přemýšlel zoufale. Couvl ode dveří a oběma rukama před sebou držel meč. I kdyby dveře vydržely, pořád sem mohou vrazit oknem. Proč se nepokusí projít oknem?
Jeden závěs se s ohlušujícím kovovým zaskřípěním částečně vysunul ze dřeva a zůstal viset na šířku prstu z rozštípnuté desky. Závora se otřásla pod další ranou a hřebíky opět zaskřípaly.
„Musíme je zastavit!“ křičel Rand. Jenomže nemůžeme. Nemůžeme je zastavit. Rozhlédl se kolem sebe, zda by se někudy nedalo utéci, ale byly zde jenom jedny dveře. Pokoj byl jako krabice. Jenom jedny dveře a tolik oken. „Něco musíme udělat. Cokoliv!“
„Už je moc pozdě,“ řekl Mat. „Copak to nechápeš?“ Na bledé, bezkrevné tváři jeho úšklebek vypadal podivně a z prsou mu trčel jílec dýky a rubín na hlavici zářil, jako by hořel. V tom klenotu bylo víc života než v Matově obličeji. „Už je moc pozdě, abychom něco změnili.“
„Konečně jsem se jich zbavil,“ zasmál se Perrin. Po lících mu z prázdných očních důlků stékala krev jako slzy. Zvedl zakrvácené ruce a snažil se Randovi ukázat, co v nich drží. „Už jsem volný. Je to pryč.“
„Nikdy to neskončí, Rande al’Thore,“ křičel Padan Fain a ztřeštěně poskakoval po místnosti. „Ta bitva nebude nikdy dobojována.“
Dveře se rozlétly ve spršce třísek a Rand uskočil před létajícími kousky dřeva. Dovnitř vstoupily dvě červeně oděné Aes Sedai a pokynuly svému pánovi, aby vstoupil. Ba’alzamon měl obličej zakrytý škraboškou v barvě zaschlé krve, ale Rand štěrbinami v ní viděl plameny jeho očí. Slyšel burácení plamenů z Ba’alzamonových úst.
„Ještě to mezi námi neskončilo, al’Thore,“ prohlásil Ba’alzamon a spolu s Fainem promluvili jako jeden: „Pro tebe ta bitva nebude nikdy dobojována.“
Rand se s přiškrceným zachrčením posadil na podlaze a snažil se probrat. Připadalo mu, že slyší Fainův hlas stejně jasně, jako kdyby stál forman vedle něj. Nikdy to neskončí. Ta bitva nebude nikdy dobojována.
Se zarudlýma očima se rozhlížel kolem sebe, aby se ujistil, že je pořád schován tam, kde ho zanechala Egwain. Uložila ho na slamník do rohu svého pokoje. Místnost zalévala nejasným světlem jediná lucerna a Randa překvapilo, když uviděl Nyneivu, jak plete v houpacím křesle na opačné straně lůžka, které bylo stále neodestlané. Venku byla tma.
Nyneiva, tmavooká a štíhlá, měla vlasy spletené do silného copu, který jí, když jej, jako právě teď, měla přehozený přes rameno, visel skoro až k pasu. Ona se domova zcela nevzdala. Tvářila se klidně, houpala se v křesle a zřejmě si kromě svého pletení ničeho jiného nevšímala. Pravidelné cvakání jehlic bylo jediným zvukem v pokoji. Křeslo bylo podložené rohoží, takže ani nezavrzalo.
V posledních nocích si Rand přával, aby byl koberec i na studené kamenné podlaze v jeho pokoji, ale v Shienaru byly mužské pokoje holé a strohé. Tady na stěnách visely dva goblény s vyobrazenými horskými krajinami s vodopády a po stranách střílen visely závěsy s vyšitými květinami. Řezané květiny, byly to bílé kopretiny, stály v prosté oblé váze na stole u lůžka a další se skláněly v bílých glazovaných nástěnných vázách. V rohu stálo vysoké zrcadlo a další viselo nad stolkem s umyvadlem, džbánkem a miskou s modrými proužky. Rand by byl rád věděl, nač Egwain potřebuje dvě zrcadla. V jeho pokoji nebylo ani jedno a jemu to nijak nevadilo. Zapálena byla pouze jedna lampa, ale po místnosti, jež byla skoro tak velká jako ta, kterou Rand sdílel s Matem a Perrinem, byla rozmístěna další čtyři svítidla. Egwain měla tento pokoj jenom pro sebe.
Nyneiva, aniž vzhlédla, podotkla: „Když vyspáváš odpoledne, nemůžeš čekat, že usneš v noci.“
Rand se zamračil, i když ho ona nemohla vidět. Přinejmenším Rand doufal, že ho nevidí. Byla jen o pár let starší než on, ale to, že byla vědmou, jí přidávalo padesát let. „Potřeboval jsem se někde schovat a byl jsem unavený,“ řekl Rand a rychle dodaclass="underline" „Nepřišel jsem sem jenom tak. Egwain mě do ženských komnat pozvala.“
Nyneiva odložila pletení a pobaveně se na něj usmála. Byla to hezká žena. To bylo něco, čeho si Rand doma nikdy nevšiml. Člověk prostě o vědmě takovýmto způsobem neuvažoval. „Světlo mi pomoz, Rande, ale každý den se z tebe víc a víc stává Shienarec. Pozvání do ženských komnat, to se podívejme.“ Nyneiva si odfrkla. „Každou chvíli začneš mluvit o cti a žádat mír, aby ti požehnal meč.“ Rand se zapýřil a zadoufal, že si toho v matném světle nevšimla. Nyneiva se podívala na jeho meč, jehož jílec vyčníval z podlouhlého rance, který ležel vedle něj na podlaze. Rand věděl, že Nyneiva jeho meč neschvaluje, že neschvaluje jakýkoliv meč, ale projednou k tomu nic neřekla. „Egwain mi prozradila, proč se potřebuješ schovat. Nedělej si starosti. Schováme tě před amyrlin i přede všemi Aes Sedai, jestli chceš.“
Podívala se mu do očí a uhnula pohledem, ale Rand si stačil všimnout jejího neklidu. Jejích pochybností. To je v pořádku, já mohu usměrňovat sílu. Muž vládnoucí jedinou silou! Měla bys pomáhat Aes Sedai, aby mě chytily a zkrotily.
Rand se zakabonil a narovnal si kožený kabátec, který pro něj našla Egwain. Pak se otočil, aby se mohl opřít o zeď. „Jak to jenom půjde, schovám se v nějakém voze, nebo nějak vyklouznu. Nebudete mě muset schovávat dlouho.“ Nyneiva neříkala nic. Upírala pohled na pletení, a když jí ujelo očko, rozzlobeně zavrčela. „Kde je Egwain?“
Nyneiva složila pletení do klína. „Nevím, proč se dnes v noci snažím. Z jakéhosi důvodu nedokážu sledovat očka. Odešla se podívat na Padana Faina. Myslí si, že když uvidí známý obličej, mohlo by mu to pomoct.“
„Můj obličej mu teda určitě nepomohl. Měla by se od něj držet zpátky. Je nebezpečný.“
„Chce mu pomoct,“ řekla klidně Nyneiva. „Pamatuj, ona se učila jako moje pomocnice, a být vědmou není jenom předpovídat počasí. Částí toho je i léčení. Egwain touží uzdravovat, potřebuje to. A kdyby byl Padan Fain tak nebezpečný, Moirain by byla něco řekla.“
Rand se uchechtl. „Neptaly jste se jí. Egwain to přiznala a já už vidím, jak ty někoho žádáš o svolení.“ Nyneiva zvedla obočí a jeho hned přešel smích. Nicméně se odmítl omluvit. Byli daleko od domova a Randovi nebylo jasné, jak by mohla být vědmou z Emondovy Role, když chce jet do Tar Valonu. „Už mě začali hledat? Egwain si nebyla jistá, jestli to udělají, ale Lan říká, že amyrlinin stolec tu je kvůli mně, a já v tomhle věřím jeho názorům víc než jejím.“
Nyneiva chvíli nic neříkala. Místo toho si pohrávala s klubíčkem příze. Nakonec řekla: „Nejsem si jistá. Před chvílí přišla jedna ze služebných. Tvrdila, že chce rozestlat. Jako by už Egwain chtěla jít spát, když dneska pro amyrlin pořádají hostinu. Poslala jsem ji pryč. Neviděla tě.“