„V mužských komnatách ti nikdo neodestele.“ Nyneiva se na něj odměřeně podívala pohledem, po němž by se ještě před rokem zakoktal. Nyní Rand jen zavrtěl hlavou. „Nepoužily by komorné k tomu, aby mě hledaly, Nyneivo.“
„Když jsem si tuhle šla do spíže pro hrnek mlíka, bylo v chodbách až moc žen. Ty, který jdou na slavnost, už by měly být oblečený, a ty ostatní by jim buď měly pomáhat, nebo by se měly připravovat k posluze, nebo k...“ Ustaraně se zamračila. „Když je tu amyrlin, je tu pro každýho práce až až. A nebyly jenom tady, v ženských komnatách. Viděla jsem samotnou urozenou paní Amalisu, když vycházela ze skladu vedle spíže s tváří celou od prachu.“
„To je směšné. Proč by mě hledala ona? Nebo kterákoliv jiná žena, když už jsme u toho. Použily by vojáky urozeného pána Agelmara a strážce. A Aes Sedai. Musejí jenom dělat něco pro hostinu. Ať shořím, jestli vím, co obnáší taková shienarská slavnost.“
„Občas jsi pěkně zabedněný, Rande. Muži, které jsem viděla, taky nevěděli, co ty ženské provádějí. Zaslechla jsem, jak si někteří stěžují, že musejí všechnu práci udělat sami. Vím, že to, že tě hledají, nedává smysl. Žádná Aes Sedai se o tebe zřejmě nezajímala. Ale Amalisa by se rozhodně nepřipravovala na slavnost tak, že by si šla protáhnout šaty tím prachem ve skladišti. Něco hledaly, něco důležitýho. Dokonce i jestli Amalisa začala s přípravou hned potom, co jsem ji viděla, nebude mít dost času na to, aby se vykoupala a převlíkla. Když už o tom mluvíme, jestli se Egwain nevrátí brzy, bude se muset rozhodnout mezi tím, jestli se převlíkne, nebo jestli přijde pozdě.“
Rand si poprvé uvědomil, že Nyneiva na sobě nemá vlněné dvouříčské šaty, na jaké byl zvyklý. Měla róbu ze světle modrého hedvábí s vyšitými květy sněženek kolem krku a na rukávech. Uprostřed každého kvítku byla perla a pás měla vyveden ve stříbře, se stříbrnou sponou vykládanou perlami. Rand ji ještě nikdy v ničem podobném neviděl. Dokonce i slavnostní oděv u nich doma by se tomuto nevyrovnal.
„Jdeš na hostinu?“
„Jistě. Dokonce i kdyby Moirain neřekla, že bych měla, nenechala bych ji, aby si myslela, že se...“ V očích jí na chvilku divoce zaplálo a Rand věděl, co měla na mysli. Nyneiva by nikdy nedovolila, aby si někdo myslel, že se bojí. Rozhodně ne Moirain a zcela určitě ne Lan. Rand jenom doufal, že Nyneiva nemá tušení, že o jejích citech k Lanovi ví.
Po chvíli se Nyneiva zadívala na rukáv svých šatů a uklidnila se. „Tohle mi dala urozená paní Amalisa,“ řekla tak tiše, až měl Rand dojem, že mluví spíš k sobě. Pohladila jemné hedvábí a prstem přejela kolem vyšitých květů. Usmívala se, ztracená v myšlenkách.
„Moc ti to sluší, Nyneivo. Dneska jsi velice hezká.“ Jakmile to vyslovil, trhl sebou. Všechny vědmy byly velice háklivé na svou autoritu, a Nyneiva byla háklivější než většina ostatních. Ženský kroužek u nich doma se jí vždycky díval přes rameno, protože byla tak mladá, a možná taky proto, že byla hezká, a její hádky se starostou a vesnickou radou už vydaly na celé příběhy.
Nyneiva prudce odtáhla ruku od výšivky a zamračila se na něj. Rand rychle promluvil, aby ji předešel.
„Nemůžou nechat brány zavřené věčně. Jakmile je otevřou, odejdu a Aes Sedai mě nikdy nenajdou. Perrin říká, že v Černých horách a na Carallainských pastvištích jsou pořád místa, kde můžeš jít celé dny a nepotkat živou duši. Možná – možná vymyslím, co dělat s...“ Rand nervózně pokrčil rameny. Nebylo třeba to říkat nahlas, ne jí. „A jestli ne, tam aspoň nikomu neublížím.“
Nyneiva chvíli mlčela a pak pomalu prohlásila: „Nejsem si jistá, Rande. Neříkám, že mi připadáš jako něco víc než vesnický kluk, ale Moirain trvá na tom, že jsi ta’veren, a já nemám dojem, že ona věří, že s tebou kolo již skončilo. Temný zjevně –“
„Šei’tan je mrtvý,“ zachraptěl Rand a pokoj náhle jako by poskočil. Rand se chytil za hlavu, jak ho zaplavily vlny závratě.
„Ty hlupáku! Ty zatracenej nemožnej troubo! Pojmenovat Temného, přitáhnout na sebe jeho pozornost! Copak už tak nemáš dost potíží?“
„Je mrtvý,“ zamumlal Rand a třel si čelo. Polkl. Závrať ustupovala. „Dobrá, dobrá. Ba’alzamon, jestli teda chceš. Ale je mrtvý. Viděl jsem ho umírat. Viděl jsem ho hořet.“
„A já jsem se asi nedívala, když se na tebe Temný před chviličkou podíval, co? Nevykládej mi, žes nic necítil, nebo ti dám za uši. Viděla jsem, jak se tváříš.“
„Je mrtvý,“ trval na svém Rand. Hlavou mu prolétl onen neviděný pozorovatel a vítr na věži. Otřásl se. „Takhle blízko Morny se dějí divné věci.“
„Ty jsi trouba, Rande al’Thore.“ Nyneiva mu pohrozila pěstí. „Vážně bych ti dala jednu za uši, kdybych si myslela, že do tebe natluču trochu zdravýho rozumu –“
Zbytek věty pohltilo zvonění zvonů, které se rozezněly po celé tvrzi.
Rand vyskočil. „To je poplach! Hledají...!“ Pojmenuj Temného, a rovnou se ti stane něco zlého.
Nyneiva se postavila pomaleji a neklidně zavrtěla hlavou. „Ne, to si nemyslím. Kdyby hledali tebe, zvony by tě jenom varovaly. Ne, jestli je to poplach, není to kvůli tobě.“
„Tak proč?“ Rand spěchal k nejbližší střílně a vyhlédl ven.
Nocí zahalenou pevností se míhala světla jako světlušky. Všude zmateně pobíhali lidé nesoucí lucerny a pochodně. Některá světla se pohybovala po vnějších hradbách a věžích, ale většina těch, které viděl, se motala po zahradě a nádvoří, z něhož Rand zahlédl pouze koutek. Ať už ten poplach vyvolalo cokoliv, bylo to v pevnosti. Zvonění umlklo, takže byl slyšet křik lidí, ale Rand nepoznal, co křičí.
Jestli to není kvůli mně... „Egwain,“ vyhrkl náhle. Jestli je pořád ještě naživu, jestli je kolem nějaké zlo, mělo by si to přece přijít pro mě.
Nyneiva se odvrátila od druhé střílny. „Cože?“
„Egwain.“ Rand rychlými kroky přešel pokoj a z rance vytáhl meč v pochvě. Světlo, mělo to přece ublížit mně, ne jí. „Je ve vězení s Fainem. Co jestli se dostal ven?“
Nyneiva ho dostihla u dveří a popadla ho za ruku. Nesahala mu ani k rameni, ale stisk měla železný. „Nechovej se zase jako ten umíněnej trouba, Rande al’Thore. I když tohle třeba nemá nic společnýho s tebou, ty ženy něco hledají! Světlo, chlape, tohle jsou ženské komnaty. Chodby budou nejspíš plný Aes Sedai. Egwain bude v pořádku. Chtěla s sebou vzít Mata s Perrinem. I kdyby se dostala do potíží, oni na ni dají pozor.“
„A co jestli je nenašla, Nyneivo? Egwain by se tím nikdy nenechala odradit, a ty to víš. Světlo, říkal jsem jí, že je Fain nebezpečný! Ať shořím, říkal jsem jí to!“ Rand se Nyneivě vytrhl, otevřel dveře a vyběhl ven. Světlo mě spal, to přece mělo ublížit mně!
Jakási žena zaječela, když ho zahlédla v hrubé košili nádeníka a v kabátci, s mečem v ruce. I když byli muži do ženských komnat pozváni, přicházeli sem beze zbraní, pokud nebyla pevnost napadena. Chodby byly plné žen, služebných v černozlaté, urozených paní z pevnosti v hedvábí a krajkách, žen ve vyšívaných šátcích s dlouhými třásněmi. Všechny mluvily zároveň a všechny chtěly vědět, co se děje. Všude se plačící děti držely širokých sukní. Rand se mezi nimi prodíral, kde mohl, uhýbal a omlouval se těm, které odstrčil stranou, přičemž se snažil nevšímat si jejich poplašených výrazů.