Jedna z žen se šátkem se obrátila, aby se vrátila zpátky do svého pokoje, a Rand na jejích zádech zahlédl zářící bílou slzu uprostřed šátku. Náhle poznal tváře, které předtím viděl na vnějším nádvoří. Aes Sedai, zírající na něj teď poplašeně.
„Kdo jsi? Co tu děláš?“
„Je pevnost napadena? Odpověz mi, muži!“
„On není voják. Kdo je to? Co se děje?“
„Je to ten mladý pán z jihu!“
„Zastavte ho někdo!“
Rand ve strachu ohrnul rty, ale šel dál a snažil se zrychlit krok.
Pak do chodby vstoupila další žena a postavila se před něj, takže se Rand proti své vůli zastavil. Tuhle tvář Rand poznal s naprostou určitostí. Tu si bude určitě pamatovat, co bude živ. Amyrlin. Při pohledu na něj se jí rozšířily oči a ona trochu couvla. Pak se mezi něj a Amyrlin vsunula jiná Aes Sedai, vysoká žena, kterou předtím viděl s holí, a křičela na něj něco, čemu přes rostoucí vřavu nerozuměl.
Ona to ví. Světlo mi pomoz, ona to ví. Moirain jí to řekla. Rand zavrčel a rozběhl se dál. Světlo, jenom ať mě nechají, abych se ujistil, že je Egwain v pořádku, než... Zaslechl za sebou pokřik, ale neposlouchal.
Kolem něj bylo v pevnosti dost zmatku. Muži s meči v rukou vybíhali na nádvoří a ani se na něj nepodívali. Nad vším tím hlomozem zvonů bijících na poplach začal Rand konečně rozeznávat i jiné zvuky. Křik. Jekot. Zvonění kovu o kov. Měl právě tak čas si uvědomit, že to jsou zvuky bitvy – Boj? Uvnitř Fal Dary? – když proti němu zpoza rohu vyběhli tři trolloci.
Jinak lidské vzezření jim kazily chlupaté čenichy a jeden z nich měl beraní rohy. Zuby měli vyceněné, a jak se na něj hnali, mávali svými kosinami.
Chodba, která byla ještě před chvílí plná utíkajících mužů, byla nyní prázdná, tedy až na ty tři trolloky. Randa to překvapilo. Neohrabaně vytáhl meč a pokusil se o výpad zvaný Kolibřík líbá medovou růži. To, že v srdci Fal Dary našel trolloky, jím tak otřáslo, že výpad provedl velice neobratně. Kdyby to byl viděl Lan, byl by znechuceně odkráčel. Trollok s medvědím čumákem se mu snadno vyhnul, přičemž vrazil do těch druhých dvou a na okamžik je vyvedl z rovnováhy.
Náhle se kolem Randa prohnalo na tucet Shienarců. Muži byli sice napůl ve slavnostním oděvu na hostinu, ale meče měli pohotově. Trollok s medvědí tlamou prskal, když umíral, a jeho druhové utekli pronásledováni muži máchajícími ocelí. Všude se ozýval křik a jekot.
Egwain!
Rand zamířil hlouběji do tvrze a hnal se prázdnými chodbami, kde jen občas na podlaze narazil na ležícího mrtvého trolloka. Nebo mrtvého muže.
Pak dorazil na křižovatku a po jeho levici se právě dobojovalo. Šest krvácejících mužů s vyholenými hlavami leželo nehybně na zemi a sedmý umíral. Myrddraal ještě otočil mečem v ráně, než jej vytáhl umírajícímu z břicha, a voják zaječel, upustil meč a zhroutil se. Mizelec se pohyboval s hadím půvabem. Iluzi hada ještě zdůrazňovalo černé brnění, neboť měl hruď pokrytou překrývajícími se pláty. Teď myrddraal otočil svůj bledý, bezoký obličej směrem k Randovi. Vydal se k němu, usmíval se tím svým bezkrevným úsměvem a nijak nepospíchal.
Rand jako by na místě vrostl do země. Jazyk se mu přilepil na patro. Pohled bezokého je strach. Tohle se říkalo v pohraničí. Když Rand zvedal meč, ruce se mu třásly. Světlo, právě zabil sedm ozbrojených vojáků. Světlo, co mám dělat. Světlo!
Náhle se myrddraal zastavil a úsměv mu zmizel ze rtů.
„Tenhle je můj, Rande.“ Rand sebou trhl, když kolem něj prošel Ingtar, s tmavou pletí, rozložitý, ve žlutém slavnostním kabátci, a oběma rukama svíral meč. Ingtar ani na okamžik nespustil tmavé oči z mizelcovy tváře. Pokud Shienarec cítil z pohledu bezokého strach, nedával to nijak najevo. „Zkus si nejdřív nějakého trolloka nebo dva,“ řekl mu tiše Ingtar, „než se postavíš některému z těchhle.“
„Právě jsem se šel podívat, jestli je Egwain v bezpečí. Chtěla jít do vězení navštívit Faina a –“
„Tak se po ní běž podívat.“
Rand polkl. „Zvládneme to společně, Ingtare.“
„Ty na tohle nejsi připravený. Běž se podívat po té dívce. Běž! Chceš, aby ji trolloci našli samotnou?“
Rand tam chvíli nerozhodně postával. Pak mizelec zvedl meč proti Ingtarovi. Ingtar zkřivil rty, ale Rand věděl, že to není strachem. A Egwain mohla být samotná ve vězení s Fainem, nebo s někým ještě horším. Přesto se cítil zahanben, když se rozběhl ke schodům do podzemí. Věděl, že mizelcův pohled už vyděsil nejednoho muže, ale Ingtar tu hrůzu ovládl. Rand měl stále sevřené útroby.
Chodby pod tvrzí byly tiché a matně osvětlené mihotavým světlem řídce rozmístěných nástěnných lamp. Když se Rand přiblížil k žaláři, zpomalil a co nejtišeji našlapoval. Skřípání bot na holém kameni mu znělo nesmírně hlasitě. Dveře do vězení byly maličko pootevřené. Měly být zavřené na závoru.
Rand upřeně zíral na dveře a snažil se polknout, což mu vůbec nešlo. Otevřel ústa, aby zavolal, a zase je rychle zavřel. Byla-li Egwain uvnitř a měla-li potíže, kdyby zakřičel, jenom by varoval toho, kdo ji ohrožuje. Nebo to. Rand se zhluboka nadechl a uklidnil se.
Jediným plynulým pohybem otevřel dveře pochvou v levé ruce a vrhl se do vězení. Na slámou pokryté podlaze se stočil do kotoulu, narovnal se a bleskově se otočil napravo a nalevo, aby získal přehled o místnosti, přičemž se zoufale rozhlížel, zda ho někdo nechce napadnout, a hledal Egwain. Nikdo tam nebyl.
Oči mu padly na stůl a Rand zadržel dech, přestal dýchat a dokonce přestal i myslet. Na jedné straně stále ještě hořící lucerny, která jako by tvořila středobod celé scény, ležely hlavy dvou strážných v kalužích krve. Jejich oči, rozšířené strachem, zíraly na Randa a ústa měli otevřená v posledním výkřiku, který nikdo neuslyší. Rand se předklonil a začal zvracet. Žaludek se mu zvedal pořád dokola a on vrhl do slámy. Nakonec se přece jen narovnal a rukávem si otřel ústa. Hrdlo měl celé odřené.
Pomalu si začínal uvědomovat zbytek místnosti, byla nejasně osvětlená a při první rychlé prohlídce, kdy hledal možné útočníky, si ji pořádně neprohlédl. Na slámě byly roztroušené zakrvácené kusy masa. Kromě těch dvou hlav tu nebylo nic, v čem by Rand poznal lidské pozůstatky. Některé kusy byly ohryzané. Tak to se stalo se zbytkem jejich těl. Randa překvapilo, že uvažuje tak klidně, skoro jako by dosáhl prázdnoty, aniž by se snažil. Nejasně si uvědomoval, že to musí být tím úlekem.
Ani jednu hlavu nepoznal. Od té doby, co tu byl, se stráže vyměnily. Rand tomu byl rád. Kdyby věděl, kdo to byl, byť by to byl třeba Čangu, bylo by to mnohem horší. Také stěny byly pokryté krví, byla jí napsána roztažená písmena. Všude kolem se roztěkala jednotlivá slova i celé věty. Některá slova byla drsná a hranatá, v jazyce, který Rand neznal, i když rozpoznal písmo trolloků. Jiné přečíst dokázal a přál si, aby to neuměl. Bylo to rouhání a oplzlosti takového rázu, že by nad nimi zbledl i podomek nebo kupecká stráž.
„Egwain.“ Klid zmizel. Rand si zastrčil pochvu za opasek a sebral ze stolu lucernu, přičemž si ani nevšiml, že shodil obě hlavy. „Egwain! Kde jsi?“
Vydal se k vnitřním dveřím, udělal dva kroky a s vytřeštěným zrakem zůstal stát. Slova na dveřích byla tmavá a ve světle lucerny se vlhce leskla. Byla zcela jasná.
SETKÁME SE ZNOVA NA TOMOVĚ HLAVĚ.
NIKDY TO NESKONČÍ, AL’THORE.
Randovi vypadl meč z náhle ochablé ruky. Aniž by odtrhl zrak ode dveří, sehnul se, aby zbraň zvedl. Místo toho však sebral hrst slámy a začal zuřivě drhnout slova ze dveří. Lapaje po dechu nápis odrhl, až zůstala jenom krvavá šmouha, ale ani pak nedokázal přestat.