„Co to děláš?“
Za zády se mu ozval přísný hlas. Rand se obrátil a sklonil se, aby zvedl meč.
Ve vnějších dveřích stála jakási žena celá ztuhlá pobouřením. Vlasy barvy světlého zlata měla spletené do asi tuctu cůpků, ale oči měla tmavé a upírala mu je do tváře. Nevypadala o mnoho starší než Rand a určitým zachmuřeným způsobem byla i hezká, ale rty měla stisknuté způsobem, který se mu vůbec nelíbil. Pak si všiml šátku, který měla těsně ovinutý kolem ramen, šátku s dlouhými červenými třásněmi.
Aes Sedai. A Světlo mi pomoz, je z červeného adžah. „Já... jenom jsem... Je to hnus. Ohavnost.“
„Všechno musí zůstat v takovém stavu, jako to bylo, abychom to mohly prozkoumat. Ničeho se nedotýkej.“ Popošla k němu a upřeně ho pozorovala. Rand ustoupil. „Ano. Ano, jak jsem si myslela. Jeden z těch s Moirain. Co s tím máš společného?“ Gestem zahrnula hlavy na stole a krvavé škrábanice po stěnách.
Rand na ni dlouho jenom zíral. „Já? Nic! Přišel jsem sem dolů, abych našel... Egwain!“
Otočil se k otevřeným vnitřním dveřím a Aes Sedai zaječela: „Ne! Odpověz mi!“
Náhle měl Rand co dělat, aby dokázal zůstat stát a udržet lucernu a meč. Ze všech strach ho tiskl ledový chlad. Měl pocit, jako by měl hlavu ve zmrzlém svěráku. Hruď měl stlačenou, až skoro nemohl dýchat.
„Odpověz mi, chlapče. Řekni mi své jméno.“
Rand nechtěně zavrčel. Snažil se odpovědět přes mráz, který jako by mu tiskl obličej k týlu a svíral mu hruď jako zmrzlé železné obruče. Rand zaťal zuby, aby nic neřekl. S bolestí stočil oči, aby se skrze slzy zadíval do jejích. Světlo tě spal, Aes Sedai! Neřeknu ani slovo, Stín tě vem!
„Odpověz mi, chlapče. Hned!“
Mozkem mu projely mrazivé jehličky a zarazily se mu až do kostí. V mysli se mu vytvořila prázdnota dřív, než si uvědomil, že si na ni vzpomněl, ale bolest nedokázal zadržet. Matně vnímal kdesi v dálce světlo a teplo. Ošklivě se mihotalo, ale světlo znamenalo teplo a jemu byla zima. V nepostižitelné dálce, a přesto jaksi právě na dosah. Světlo, je tu taková zima. Musím dosáhnout... na co? Ona mě zabíjí. Musím na to dosáhnout, nebo mě zabije. Zoufale se natáhl ke světlu.
„Co se to tu děje?“
Zima, tlak a jehličky náhle zmizely. Randovi se podlomila kolena, ale přinutil se zůstat stát. Rozhodně nehodlal padnout na kole na. To zadostiučinění jí neposkytne. Prázdnota byla také pryč, stejně náhle, jako přišla. Ona se mě snažila zabít. Lapaje po dechu, Rand zvedl hlavu. Ve dveřích stála Moirain.
„Ptala jsem se, co se tu děje, Liandrin,“ zopakovala.
„Našla jsem tu toho kluka,“ odtušila červená adžah klidně. „Strážní byli zavražděni a on je tady. Jeden z těch tvých. A co tu děláš ty, Moirain? Bojuje se nahoře, ne tady.“
„Mohla bych se tě zeptat na totéž, Liandrin.“ Moirain se po místnosti rozhlédla a nad těmi jatkami jenom trochu pevněji stiskla rty. „Co tu děláš?"
Rand se od nich odvrátil, neohrabaně odsunul závory z vnitřních dveří a dveře otevřel. „Egwain šla sem dolů,“ oznámil každému, kdo byl ochoten poslouchat. Zvedl vysoko lucernu a pokračoval. Kolena měl stále slabá a nebyl si jist, jak se mu podařilo zůstat stát, věděl jen, že musí najít Egwain. „Egwain!“
Po jeho pravici se náhle ozvalo duté zabublání a tlučení a on tím směrem zvedl lampu. Na železnou mřížku se hroutil onen zajatec v drahém kabátě. Opasek měl ovázaný kolem mříží a smyčku kolem krku. Jak se na něj Rand podíval, ještě jednou kopl nohama, takže to ve slámě na podlaze zašustilo, a znehybněl. Jazyk a oči, které mu vylézaly z důlků, měl téměř černé. Koleny se skoro dotýkal podlahy. Kdyby chtěl, kdykoliv se mohl postavit.
Rand se otřásl a nahlédl do vedlejší kobky. Velký muž se zapadlými klouby se choulil v zadní části kobky a oči měl otevřené, až už to víc nešlo. Při pohledu na Randa zaječel, obrátil se a začal horečnatě drásat kamennou stěnu.
„Já ti neublížím,“ zavolal Rand. Muž dál vřískal a bušil do stěny. Ruce měl celé od krve, a jak drápal stěnu, přidával další tmavé, zasychající šmouhy. Tohle zjevně nebyl jeho první pokus prokopat se holýma rukama skrz zeď.
Rand se odvrátil a byl rád, že už má prázdný žaludek. Jenže ani pro jednoho nemohl nic udělat. „Egwain!“
Světlo jeho lucerny konečně dopadlo na poslední kobku. Dveře do Fainovy kobky byly otevřené a cela byla prázdná, ale na kamenné dlažbě před kobkou ležely dvě postavy. Rand k nim přiskočil a klesl mezi nimi na kolena.
Egwain a Mat tu leželi roztažení na zemi a byli v bezvědomí... nebo mrtví. Když si Rand všiml, že se jim zvedají hrudníky, zaplavila ho úleva. Zdálo se, že ani jeden není zraněný.
„Egwain? Mate?“ Rand odložil meč a jemně Egwain zatřásl. „Egwain?“ Neotevřela oči. „Moirain! Egwain je zraněná! A Mat taky!“ Mat dýchal namáhavě a tvář měl smrtelně bledou. Rand se málem rozbrečel. To mělo ublížit mně. Já pojmenoval Temného. Já!
„Nehýbej s nimi.“ Moirainin hlas nezněl nešťastně, dokonce ani překvapeně ne.
Když obě Aes Sedai vstoupily, místnost náhle zaplavilo světlo. Oběma ženám se na dlaních vznášely koule studeného světla.
Liandrin se nesla přímo prostředkem široké chodby a suknici si volnou rukou přidržovala zdviženou, aby si ji neušpinila od slámy. Moirain se však zastavila, aby se podívala na oba vězně, než došla až dozadu. „Pro tohohle se už nedá nic udělat,“ řekla, „a ten druhý může počkat.“
Liandrin k Randovi došla první a začala se sklánět nad Egwain, ale Moirain se vrhla dopředu a volnou ruku položila Egwain na čelo. Liandrin se zamračeně narovnala.
„Nic jí není,“ řekla Moirain po chvíli. „Udeřili ji sem.“ Přejela rukou Egwain na spánek zakrytý vlasy. Rand tam nic zvláštního neviděl. „Tohle je jediné zranění. Bude v pořádku.“
Rand se díval z jedné Aes Sedai na druhou. „A co Mat?“ Liandrin zvedla obočí a s pokřiveným úsměvem se zadívala na Moirain.
„Buď zticha,“ vyjela Moirain. Prsty položila na místo, kde říkala, že udeřili Egwain, a zavřela oči. Egwain tiše zasténala a zavrtěla se, pak už ležela nehybně.
„Je...?“
„Spí, Rande. Bude v pořádku, ale musí se prospat.“ Moirain se přesunula k Matovi, ale jenom se ho dotkla a ruku odtáhla. „Tohle je vážnější,“ pravila tiše. Zatahala Mata za opasek a odhrnula mu kabát. Rozzlobeně vyjekla. „Ta dýka je pryč.“
„Jaká dýka?“ zeptala se Liandrin.
Ze strážnice se náhle ozvaly další hlasy. Znechuceně a rozzlobeně tam křičeli muži.
„Tady jsme,“ zavolala Moirain. „Přineste sem dvoje nosítka. Rychle.“ Někdo venku začal volat nosítka.
„Fain je pryč,“ poznamenal Rand.
Obě Aes Sedai se na něj podívaly. Rand z jejich tváří nic nevyčetl. Oči se jim ve světle třpytily.
„To vidím,“ podotkla lhostejně Moirain.
„Říkal jsem jí, že sem nemá chodit. Říkal jsem jí, že je nebezpečný.“
„Když jsem přišla,“ ozvala se studeným hlasem Liandrin, „ničil nápis ve vnější komnatě.“
Rand se vkleče neklidně posunul. Aes Sedai náhle měly stejné oči. Měřily si ho pohledem a zvažovaly ho, chladné a strašlivé.
„Byla – byla to ohavnost,“ řekl. „Jenom hrozně sprostý nápis.“ Ony se na něj pořád mlčky dívaly. „Nemyslíš si... Moirain, to si nemůžeš myslet. Nemám s tím – s tím, co se tam stalo, nic společného.“ Světlo, opravdu nemám? Pojmenoval jsem Temného.